Jiří Matuszek píše o tom, jak principy přímé demokracie mohou vyřešit problém “železného zákona oligarchie”, který paralyzuje politické strany, organizaci i sociální systémy.
Díky !Argumentu jsem měl možnost si ze záznamu poslechnout všechny přednášky Litoměřického semináře 2019 a udělaly na mne dojem. Oceňoval jsem zapálenost a motivovanost zejména mladších přednášejících stejně jako upřímnou snahu těch starších přispět zkušenostmi a formulováním poučení z historie. O přímé demokracii zmiňované v názvu tohoto článku sice nikdo výslovně nehovořil, ale přednáška prof. Oskara Krejčího končila poukazem na problém, který se přímá demokracie snaží řešit.
Poslední věta přednášky prof. Krejčího zněla takto:
Socialismus, který není schopen zdynamizovat vlastní kádrovou práci, který není schopen vyprodukovat kvalitní vedení, který není schopen v případě nedostatků, a ty jsou vždycky, korigovat to vedení, vyměnit to vedení, vyměnit některé zaostalé principy, takový socialismus nemá budoucnost.
Je jasné, že citované konstatování neplatí jenom pro socialismus. Budoucnost nemá žádná organizace, která není popisovaného schopna. Týká se to jak výrobního podniku, tak politické strany a samozřejmě i společenského systému, jakým je např. zmiňovaný socialismus.
Politické strany jsou ale takové problémy schopny bohužel řešit jen velmi těžko. Platí totiž Michelsův Železný zákon oligarchizace politických stran (Iron law of oligarchy).
Michels argumentuje, že pokusy udržet činnost lidí ve vedoucích pozicích v souladu s demokraticky učiněnými rozhodnutími členů jsou náchylné k selhání. Odpověď na otázku, jak tento problém řešit, hledal ve svém rozsáhlém díle i Milan Valach. Z mnoha jeho prací uveďme knihu Svět na předělu: O politické a morální krizi kapitalismu. Výsledky jeho publikační činnosti lze nalézt i na osobních stránkách Milana Valacha.
Ke studiu tak rozsáhlého díla často v dnešní době nezbývá čas, proto se v tomto článku pokusím fungování „Zákona oligarchizace“ i způsob minimalizování jeho negativních dopadů popsat vlastními slovy.
Pochopení celého problému není možné bez uvědomění si a přijetí faktu, že každá vedoucí pozice je spojena s mocí a že moc je pro mnohé lidi velkým lákadlem. Motivem může být psychická potřeba moci, nebo výhody, které jsou s mocí obvykle spojeny. Nezbývá než se smířit s tím, že při rozhodování lidí o tom, zda usilovat o vedoucí pozici, hrají zmiňované motivy velkou roli. Naprostá nesobeckost je iluzorní. I člověk s těmi nejčistšími úmysly mívá osobní motivaci ukázat, že on osobně je schopen problém vyřešit a zapsat se tak do historie.
Dostat do souladu toto přirozené chování jednotlivce se zájmem celku může jenom účinná kontrola. Musí být tak účinná, aby ve většině případů zajistila, že pokud osoba nejedná v souladu se zájmem celku, nedosáhne ani svých osobních cílů (výhod).
Způsob uplatňování takové kontroly (postihování jednání proti zájmům celku i proti oprávněným zájmům jednotlivých členů celku) musí být samozřejmě adekvátní charakteru postihovaných činů. Kriminální jednání, tedy činy, jejichž nebezpečnost si společnost uvědomila natolik, že je popsala v zákonech a stanovila pro ně i rozsah trestů, důsledně vyšetřovat a přiměřeně trestat, ostatní skutky – včetně nečinnosti – trestat neprodloužením možnosti vykonávat vedoucí funkci. V demokracii tedy nezvolením v nejbližších volbách.
Zatímco postih kriminálních činů v zásadě funguje, postih ostatních činů a nečinnosti většinou selhává. František Koukolík vyjádřil tento fakt aforismem, že hloupé deprivanty najdeme ve vězeních, ty chytré v parlamentu. Pod pojmem deprivant přitom chápe člověka s poruchami morálky. Jako každý aforismus i tento přehání, ale velice dobře vystihuje fakt, že s postihováním nekriminálního jednání, které společnosti škodí, máme problémy.
Jak již bylo řečeno, jádrem těchto problémů je fakt, že je velmi obtížné potrestat pro společnost škodlivé činy následným nezvolením jejich pachatelů. Příčinou je politický systém založený na nepřímých volbách. Tedy na volbách zastupitelů jako kusů na kandidátkách stran.
Systém nepřímých voleb je systém zatížený vnitřními korupčními tlaky, podobně jako dotační systém. Nutí totiž osoby motivované k získání a udržení vedoucí funkce k upřednostňování loajality k vedení strany před loajalitou k zájmům celku. Je to vedení, které rozhoduje o zařazení na kandidátku a hlavně o pořadí na kandidátce, tedy o přidělení tzv. volitelného místa. Takže kdykoli je člověk ve vedoucí funkci postaven do situace, ve které musí řešit dilema, zda upřednostit zájmy celku před protichůdným zájmem či požadavkem vedení strany, přiklání se většinou na stranu vedení. Zájem na udržení vlastní pozice se může projevovat i ve volbě neprůbojného vedení, od něhož nehrozí nebezpečí, že bude zpochybňovat kompetentnost podřízených. V důsledku vzájemného posilování těchto tendencí se mnohé nadějné strany proměňují v upadající organizace. Dostatek příkladů je k dispozici i na naší současné politické scéně.
Principiálním řešením je přechod od nepřímých voleb k volbám přímým. Ty se vyznačují tím, že na kandidátku se může dostat kdokoli, samozřejmě po splnění podmínek platných pro všechny stejně. Často jde o získání určitého počtu podpisů pod žádost o zapsání na kandidátní listinu. Další charakteristickou vlastností přímých voleb je fakt, že voliči dávají svůj hlas konkrétní osobě, ne straně.
Takto koncipované volby přesunují hlavní vliv na zvolení jednotlivce od stran k voličům a stejným způsobem se v důsledku toho přesunuje i loajalita osob ve vedoucích funkcích. Pokud je doplněn funkčním institutem referenda, který slouží k obecnému úkolování zastupitelů, má takový systém potenciál být skutečně demokratický. Dlužno ještě podotknout, že popsaný přesun loajality neznamená, že existence stran bude nadále zbytečná. Stále budou existovat lidé s různými politickými názory a s potřebou sdružovat své síly při jejich prosazování. Zpracování koncepcí a výběr a příprava kvalitních lidí schopných jít do voleb budou pro strany o to důležitější, oč méně spolehlivým bude členství ve straně jako výtah k moci.
Myslím, že se v takto koncipovaném obecném článku o přímé demokracii není nutno zabývat detailním návrhem volebního systému. Je to otázka diskuse a také soutěže stran, které principu přímé demokracie věří a chtějí ho prosazovat. Jako příklad může sloužit návrh strany ZMĚNA PRO LIDI (Změna volebního zákona s navržením odvolatelností politiků). Za důležité ale považuji porovnat z hlediska přímé demokracie „reálný“ socialismus, kterého se týká citát prof. Krejčího v úvodu, a současnou „liberální“ demokracii.
V případě socialismu byly negativní vlastnosti stranického systému s nepřímou volbou umocněny tím, že v zásadě existovala jenom jedna strana, což její problémy automaticky povyšovalo na problémy celé společnosti. Přirozené podlehnutí strany nedostatkům, které s sebou systém nepřímé volby nese, znamenalo i podlehnutí systému, kterému mnoho poctivých lidí věřilo a věnovalo celoživotní úsilí.
V současné demokracii je (jak praví naše ústava) lid zdrojem veškeré státní moci a současně je politický systém založen na volné soutěži politických stran. Dále z ústavy a navazujícího volebního zákona vyplývá, že strany soutěží v nepřímých volbách.
Máme tedy stranický systém s nepřímou volbou zatížený všemi jejími nedostatky, ale na rozdíl od reálného socialismu tvořený více stranami. Strany, které postupně odumírají v důsledku patologické vnitrostranické loajality, jsou na špičce mocenského systému nahrazovány buď stranami novými, nebo stranami, kterým se po posledním úpadku podařil restart. To sice umožnuje přetrvávání systému, ale současně konzervuje všechny jeho nedostatky, jmenovitě pak relativně častou morální devastaci lidí, kteří šli do politiky s nejlepšími úmysly, ale byli donuceni „s vlky výt“.
Z výše uvedeného jasně vyplývá, že skutečně levicové strany, tedy takové, kterým jde o blaho společnosti jako celku a které jsou současně dostatečně vyspělé, aby byly schopny chápat souvislosti, mají přímou demokracii ve svém programu. Otázkou zůstává, nakolik berou tento cíl vážně. K přímé demokracii se totiž relativně často hlásí strany v opozici. V případě úspěchu (a transformace na strany vládní) myšlenku opouštějí. Lidé, kteří jsou v okamžiku úspěchu v čele takové strany, totiž obvykle věří, že jde o úspěch trvalý a chtějí si zajistit místa na výsluní svým setrváním v čele budoucích kandidátek. V případě přímé volby by mohl jejich těžce vybojované pozice ohrozit kterýkoli nýmand.
Mezi zastánci přímé demokracie se má za to, že spolehlivým ukazatelem vážnosti přístupu strany k přímé demokracii je to, zda přímou demokracii nejen hlásá, ale i v praxi uplatňuje ve svém vnitrostranickém životě. Ojediněle se takové strany na naší politické scéně už vyskytují. Takže uvidíme.