Vlády v regionu se stále více spoléhají na armádu při potlačování protestů. S ohledem na minulost regionu je to varovné.
Javier Corrales ve svém textu varuje před vznikem militarizovaných demokracií v Latinské Americe. Když chilský prezident Sebastián Piñera oznámil zavedení výjimečného stavu v souvislosti s protesty v zemi, byl obklopen vojáky, uvádí svůj článek. Snažil se tak vyslat vzkaz jednoty a síly. Nevyhnutelně to na internetu vyvolalo duchy chilské vojenské minulosti.
Jen dva týdny před tím si Ekvádorci zažili něco podobného. Prezident Lenín Moreno se obklopil generály a vyhlásil výjimečný stav jako odpověď na protesty proti miliardovým škrtům jeho vlády.
V minulosti byla Latinská Amerika zemí vojenských junt. Dnes podstupuje riziko stát se zemí militarizovaných demokracií, varuje autor.
Scény z Chile a z Ekvádoru jsou varováním: demokratické vlády v celém regionu v případě sociálních nepokojů sahají k podpoře vojáků. Historie ukázala, že to dobře nedopadá.
Doba relativního boomu komodit skončila a region čelí potřebě snížit výdaje, zaplatit dluhy populistických vlád. Často se přitom vlády zaměřily na nejslabší sektory společnosti, zklamaly střední třídy – a tyto dvě skupiny nyní protestují, někdy i násilně.
Vlády se spoléhají při potlačení protestů na armádu. To je příklad Chile a Ekvádoru, ale také Brazílie, kde prezident Bolsonaro povolal proti protestům proti požárům Amazonského lesa vojáky. Také Evo Morales v Bolívii pozval vojáky, aby zasáhli vůči protestům proti jeho znovuzvolení. Militarizované reakce vedou ke zraněním a další polarizaci ve společnosti.
Demokracie má omezovat moc vojáků. Zvláště to pak platí v Latinské Americe s její minulostí. Dávat moc do rukou vojáků, jak k tomu nyní dochází v celém regionu, budí obavy, i když většina podporuje tuto myšlenku. Vlády budou nakonec zavázány generálům a ti pak budou mít vliv na politiku. Politika se stane stále víc otázkou bezpečnosti a bezpečnost bude generovat represi, varuje Corrales.
Tento trend směrem k militarizované demokracii nezačal v roce 2019, začal během začátku 21. století ve dvou verzích: levicové a pravicové. Na levé straně spektra to byl Hugo Chávez, který popularizoval alianci mezi vojáky a chudými k obraně proti „reakci“. Na pravici pak kolumbijský prezident Álvaro Uribe, který tak chtěl dosáhnout „demokratické bezpečnosti“ a bojovat proti guerillám a drogovým kartelům.
Ve Venezuele, na Kubě, v Bolívii a Nikaragui je chávezovská politika využití armády k obraně revoluce běžná. Naopak model Uribeho je běžný ve střední Americe a také v Brazílii.
Nyní ale sledujeme novou argumentaci ve prospěch militarizace: vyrovnání se s organizovanou občanskou společností. Protesty v Latinské Americe mají různé domácí příčiny, ale všechny ukazují, že se zdejší společnosti ocitly v pasti. Protesty jsou proto tak silné. Dříve jsme považovali za hlavní past regionu chudobu a nerovnost, ale tyto problémy se během prvního desetiletí 21. století redukovaly. Nynějšími pastmi či problémy Latinské Ameriky je past země středního příjmu či myšlenka o tom, že pracovní síla v regionu je moc drahá a nemůže konkurovat, nebo závislost na surovinách a jejich vývozech. Konečně je tu problém stranické politiky, protože zdejší politické strany odmítají otevřít politický systém pro další síly.
Právě otázka pasti země středního příjmu a problém stranické politiky jsou spíše zdroji dnešních protestů, než že by to byla chudoba nebo nerovnost. Protesty nicméně představují i příležitost pro vlády, hnutí, občany i mezinárodní věřitele začít o těchto problémech hovořit. Řešení nebude jednoduché, ale rozhodně jím (podle autora) není dát přílišnou moc armádě.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.