Ivo Šebestík ve své glose komentuje politické kroky a mediální prezentaci řeporyjského starosty v kauze pomníku tzv. vlasovcům.
Demokracie má několik nedostatků, mezi nimi i ten, na který upozorňovali už Platón a Aristoteles. A sice, že k výkonu veřejné funkce vskutku nemusí být vybráni vždy ti nejlepší. A tak jako monarchie tu a tam posadí na trůn idiota, tak demokracie poměrně dost často, a zdá se, že čím dál častěji, hrábne do prázdna a nabídne židli třeba jakémusi Pavlu Novotnému z Prahy-Řeporyjí.
Bylo by nejrozumnější, kdyby Praha-Řeporyje svého starostu co nejpečlivěji ukryla před světem, a hlavně jej nepouštěla na výlety do zahraničí. Ani prostřednictvím telemostů. Pokud by soukromá osoba předvedla před kamerami podobnou kolekci názorů, výrazů, posunků, gest a obličejových grimas, jaké nabídl tento, bohužel v daném okamžiku reprezentant českého národa v ruské státní televizi, pak by to byl jenom jeho osobní soukromý problém. Tedy jeho vlastní s nikým jiným nesdílená kolosální ostuda.
Takto, v případě osoby řízením nedokonalé demokracie se ocitnuvší na radnici jedné z pražských čtvrtí, ale nejde již o ostudu soukromou, ale národní. Naštěstí poměrně dost lidí v Rusku asi chápe, že po tři desetiletí cíleně rusofobní propagace, kterou do všech koutů České republiky emitují některá česká média a spousta opět omylem nedokonalé demokracie zvolených politiků, zkrátka nemůže nepřinést plody v podobě takovýchto starostů. Ovšem někdy i ministrů, primátorů, předsedů obskurních politických stran a podobně. Takže je asi naděje, že Rusové Novotného cirkusovou sebeprezentaci nevztáhnou na celý český národ, a naprosto správně ji posoudí jako svého druhu výjimečnou či přímo exotickou.
Každý národ má exempláře, které není radno exportovat. Leč, chybička se vloudí. Po starostovi Prahy 6 se tedy vyhoupl na scénu také starosta z multikáry, původem z Prahy-Řeporyjí. Oba tyto výhonky české polistopadové demokratické svobody mají spoustu předchůdců a dost možná najdou i následovníky. Zatímco moudrost se napodobuje jen obtížně, napodobit hloupost není vůbec nic těžkého. Dokáže to i batole.
V souvislosti s četnými rusofobními excesy, ke kterým dochází úměrně k úbytku popularity majitelů pravdy a naopak k rostoucím aktivitám jejich příznivců z Miliónu chvilek, mě už několikrát napadlo, zda si snad některý z válečných veteránů Rudé armády, který osvobozoval Československo, už náhodou neposteskl, že jejich pluky měly tehdy české země raději obejít a ponechat je napospas Hitlerovi, který se tak mohl v Praze opevnit a z vlasovců si vytvořit elitní gardu.
Mnozí z nás, Čechů, se tak nemuseli narodit, což by mělo jen jedinou výhodu, a sice tu, že by dnes nemuseli sdílet mezinárodní ostudu se starostou Prahy-Řeporyjí. Praha by se ale jmenovala Prag, Řeporyje kdovíjak a dost možná by se nenarodil ani Pavel Novotný. Nebo by se narodil na německých plantážích na Ukrajině, a číslo na předloktí by dostal už v kolébce, případně by přišel na svět kdesi pod Argentinou a Chile. Nebo také v Antarktidě. Je ovšem tragické, že v českých zemích působí ve veřejných funkcích nebo v mediálním prostoru nejeden člověk, jakému by takovýto výsledek druhé světové války úplně vyhovoval.
A propos, vlasovci samozřejmě v oněch květnových dnech roku 1945 nebojovali na straně Pražanů, ale sami za sebe. Aby unikli trestu, který by na nich vykonala Rudá armáda, museli obrátit zbraně proti dřívějším nacistickým „zaměstnavatelům“ a pokusili se probít k Američanům, v jejichž zajetí – jak se mylně domnívali – by trestu za vlastizradu unikli. Patrně jejich velitelé soudili, že Prahu osvobodí Američané a oni budou takto stát na „správné straně“. Spojenci ale dohodu se Stalinem dodrželi a Česká národní rada se rovněž zdráhala přijmout pomoc vlasovců. Nehledě na to, že si oddíly této takzvané Ruské osvobozenecké armády počínaly jako bandité i v Praze a že docházelo mezi nimi a domácími povstalci k neshodám i ke konfliktům. Například kvůli ukořistěným zbraním, ale i z jiných důvodů.
Českým polistopadovým rusofobům patrně imponuje, že vlasovci bojovali proti bolševickému režimu. Zdá se jim, že bojovali za ideály a demokracii byť na straně největších zločinců dějin, a dokonce i jejich metodami. Třebaže už dávno není v Rusku bolševismus, ale opravdu hodně divoký kapitalismus, přesto se rusofobové stále drží hesla, že kdo bojuje proti Rusku, byť by to byl i zločinec k pohledání, ten zaslouží obdiv. No a pomník v Řeporyjích…
Asi by postačilo, kdyby tito novodobí „hrdinové“, jimž vůbec nic nehrozí (tedy kromě toho, že jsou, kým jsou), svoji politickou orientaci alespoň nevyváželi na export. Jinak nezbývá než věřit, že také v cizině lidé vědí, jakými spletitými cestami, na jejichž křižovatkách se mnohdy potkává mudrc s imbecilem, se ubíral a ubírá svobodný, demokratický a pluralitní vývoj v českých zemích.
Přes všechna negativa má ale vystoupení řeporyjského starosty v ruské televizi jednu stránku velice užitečnou. Tvář, mluva, gesta, mimika a názory tohoto Pavla Novotného se staly vizitkou, praporem, insignií nejenom ODS, jejímž je členem, ale všech českých rusofobů. Tedy od tohoto „památného“ vystoupení budiž za každou horlivou rusofobní agitací viděna tvář Pavla Novotného z radnice v Praze-Řeporyjích. Logem české rusofobie nechť je právě tato tvář. Ona sama o sobě může jako vysvětlení stačit vrchovatě.