Veronika Sušová-Salminen píše o tom, jak má disproporční a stále primitivnější kritika Ruska kompenzovat neschopnost českých politiků pojmout změny v současném světě.
Historik Jan Rychlík na stránkách sobotního Práva (Právo, 30.11.2019) docela jasně vysvětil, proč není dobrý nápad stavět pomník vlasovcům. Bohužel mám obavu, že cokoliv dnes profesionální historik napíše, nemá ve veřejné debatě váhu. Veřejná debata si dávno libuje v nesmiřitelných extrémech. Objektivita ji zajímá stále méně. Vlasovci, druhá světová válka nebo otázka pomníku pro maršála Koněva – to všechno jsou politická témata, součást bojů o výklad dějin, které pouze odrážejí společenské nálady a politické zájmy v Česku (nebo v Rusku). Že by se dnešní politici snažili o ono kýžené „sjednocování“ společnosti, tomu nic nenasvědčuje.
Je to pozoruhodné, i když to vůbec není překvapivé.
Veřejné spory o dějiny jsou vděčným tématem i odvedením pozornosti. Emoce rostou, lidé se přou, kdo má nebo nemá pravdu, a zatím ostatní a zcela současné věci jdou stranou. Lidé rychle listují na stránkách webů, knížek, dohadují se na Facebooku a přepisují hesla na Wikipedii. Tohle platí nejen pro Česko, ale samozřejmě i pro Rusko (kde mají s dějinami a hledáním konsensu sami velký problém).
Populistická výzva, kterou si vypěstoval neoliberalismus, mnohé (neoliberály) znervózňuje. Navíc se do českého rybníčku dostávají z dálav ostatního světa znejišťující informace, například (a jen zcela namátkou) že stále významnější Čína už má po světě více diplomatických postů než Spojené státy, náš hlavní „západní“ maják. Mluví se o multipolaritě, předpokládá se, že v budoucnu se těžiště globální moci přesune do Asie, z Paříže zní, že NATO je ve stavu klinické smrti. A k tomu všemu západní maják spravuje Donald Trump, což je další matoucí informace pro všechny, kteří byli nějakých 25 let zvyklí vidět svět podle jednoho mustru. Jenže ten mustr se proměňuje, Trump mění pravidla za běhu (ať už podle národního zájmu či čistě takticky) a v českém rybníčku nastupuje panika. Nepochybně ji umocňuje konkrétní a rostoucí mezinárodní aktivita Číny (například její systematická práce na měkké síle nebo projekt Nové hedvábné stezky) či nárůst aktivit Ruska, které spíš odpovídají tzv. tvrdé síle.
Aspoň napětí ve vztazích s Ruskem v tomto koktejlu stále dává smysl, a proto je třeba ho dál pěstovat. Bývalý hegemon (a bývalý maják) je (přirozeně) posledních 30 let terčem výsměchu, nezájmu a v poslední době i nenávisti a strachu, který se mnozí snaží nejrůznějším způsobem racionalizovat. Inu, liberální instinkty jdou v případě Ruska stranou: tady platí kolektivní vina, politika strachu je relevantní, a dokonce není problém ani bubnování k válce. Někteří lidé si zřejmě myslí, že jim to pomůže v očích západních spojenců a snad to nějak vykompenzuje ony „nevysvětlitelné“ a matoucí změny, které se dějí v širším světě mimo český rybníček.
Poslední řeporyjská kauza to jen potvrzuje. Místní starosta (dříve bulvární novinář) Pavel Novotný z ODS si přihřál vděčnou protiruskou polívčičku. Recept na ni je jednoduchý: být protiruský znamená mít automaticky pravdu a být tím opravdovějším demokratem. Na způsobech nezáleží. Demokracii si ubráníme, třeba pěstmi místo diskuze.
Novotný svérázně roztočil další kolo sporů s Ruskem o výklad druhé světové války. Není to „válka“, ve které se dá „vyhrát“. Ale je to „válka“, která pomáhá udržovat konflikt, odvádět pozornost a v českém kontextu kompenzovat fakt, že dosavadní maják české zahraniční politiky se ztrácí někde v mlhách.
Je nutné dodat, že lidé jako Novotný s Ruskem vlastně žádné vztahy mít nechtějí. Tito lidé se napřed roky o Rusko absolutně nezajímali, teď jím ale pohrdají a vysmívají se mu, bojí se ho nebo všemožně prezentují strach jako racionální zdroj politického jednání (zatímco například v případě islámu proti strachu ostentativně brojí). Odkývají každou jeho kritiku – čím víc kritiky, tím lépe, proporce a kontexty jsou jen takový malý detail – a odhlasují každý krok k dalšímu zatlačování Ruska do kouta. Ve všem pak nese vinu jen Rusko, a tím diskuze končí (kdo se snaží ukázat, že skutečnost je vskutku složitější, je hned „kremlofil“, který si nepřeje demokracii). Náš názor je pravda, jiný názor je zlo a ten ruský názor je vždy 100% lež nebo propaganda. Víc neřeš. Tečka.
Zdá se, že když s Ruskem (a Čínou) nemůžeme „zatočit“ na úrovni mezistátních vztahů, tak věci vezmou do ruky představitelé pražských městských částí. Jejich silácká gesta vůči oběma nezápadním velmocem by mohla být uvěřitelná, kdyby se dovedli stejně kriticky a asertivně postavit vůči velmocem západním. Tady ovšem roky panuje skoro naprosté ticho, „hodné“ velmoci a jejich politika a moc se přeci v Česku nekritizují. Už vůbec ne oficiálně. Prý proto, že to jsou spojenci. Je jedno, že i tato politika zabíjí nebo zabíjela, že porušovala lidská práva či právo mezinárodní a že za ní stojí sobectví podpořené pokrytectvím. Tady je jádro problému – kritika Ruska (a Číny) je pohodlná a vlastně zbabělá kritika od někoho, kdo si myslí, že mu záda věrně kryjí západní „hodné“ (pohádkově vybájené) velmoci, které se nekritizují. Na to chybí odvaha. Čeští nositelé takové jednostranné kritiky ale vůbec nepochopili, že tak celou dobu dělají medvědí službu tomu, o čem si myslí, že tak srdnatě obhajují…
Ministerstvo zahraničí současnému braní si zahraniční politiky do vlastních rukou jen přihlíží. Je to vskutku inovativní přístup k diplomacii a mezinárodní politice. Inu, obchod a diplomacie nám jaksi vždycky hrozně „šly“. Možná, že se brzy dočkáme, že nějaká městská část či město uzná nezávislost Tibetu a za prezidenta Ruska Alexeje Navalného. Určitě tím „strategicky“ prospěje celé zemi, ne? A třeba tím i zastaví veškeré globální trendy a vrátí čas do roku 2004.