Ekonom Lubomír Civín sleduje možné scénáře post-pandemického vývoje ve světové ekonomice. Ve druhé části píše o deglobalizačních scénářích.
První část tohoto článku si můžete přečíst zde.
Možné varianty Deglobalizace 2.0.
Alternativou globalizace 4.0 je ale taky protikladný proces, naznačený současnými tendencemi označovanými jako deglobalizace. Tuto etapu deglobalizace je rovněž možné řadit jako již druhou v pořadí v průběhu historie globální ekonomiky, takže by se dalo při zachování moderního numerického softwarového označování mluvit o Deglobalizaci 2.0. Ani tento proces není možno považovat za lineární, realita současného vývoje ukazuje, na některé jeho možné varianty, které se do určité míry prosazují v globálním vývoji a jejichž nárůst bude po očekávané krizi možné očekávat.
Deglobalizace 2.1.
První variantou deglobalizace je rostoucí protekcionismus směřující až do určitého stupně autarkizace ekonomik, kterou je při zachování označování variant samotné globalizace označít jako Deglobalizaci 2.1 ( studie AT Kearney z roku 2016 ji nazývá islandizaci – vytváření izolovaných ostrovů národních ekonomik), které nacházejí v současnosti silnou odezvu mezi občany i některými politickými hnutími v řadě zemí (politika administrativy USA pod vedením D.Trumpa, Brexit). Svět, který vznikne na základě těchto politik, bude velmi roztříštěný a bude prudce zvyšovat nerovnost mezi zeměmi s obrovskými zdroji a zeměmi těmito zdroji méně vybavenými. Tyto ekonomiky s obrovskými zdroji – zejména energií a zemědělskou produkcí – budou na tom z hlediska potenciálu růstu mnohem lépe, než země, které přírodními zdroji ve velkém měřítku nedisponují. Kanada, Kazachstán, Rusko a Spojené státy, Saúdská Arábie, Írán budou relativní vítězové, protože jsou zeměmi s nejvyšším objemem energetických zdrojů (především ropy) i orné půdy na jednoho obyvatele. Přesto i tyto ekonomiky zaznamenají v důsledku Deglobalizace 2.0 zřejmě pokles HDP a nyní mají výrazně nižší dlouhodobé vyhlídky na růst.
Jinou její variantou může být i tvrdší model tlaku v rámci geopolitických zájmů, který představují současné snahy o zpomalení, či zastavení nástupu Číny jako budoucí vedoucí mocnosti a perspektivně nejsilnějšího subjektu globální ekonomiky s využitím nástrojů geoekonomiky t.j. řady obchodních a měnových válek, různých typů embarg na jednotlivé země, firmy, zabraňováním “nepřátelským” či bezpečnostní zájmy ohrožujícím firmám v přístupu na trhy, tlak na reshoring, aplikací opatření narušujících fungování globálních hodnotových řetězců (GVC – global value chains) atd.
Rostoucí autarkizace ekonomik je výsledkem růstu pozitivní reakce elektorátu v demokratických státech na vznikající nacionalistické politiky v důsledku rostoucí přijmové nerovnosti, která je způsobená hyperglobalizaci ve vyspělých ekonomikách během celosvětové krize a v období po ní. Jelikož dopady globalizace 3.0 na ekonomiku vyspělých zemí přinesly v konečném stádiu stagnaci či pokles životní úrovně středních vrstev obyvatelstva spojených s tradičními průmyslovými odvětvími v důsledku jejich relokace do zemí s radikálně nižší úrovni mezd, vyvovalo to výrazný politický tlak na omezování globalizace a snižování interdependence a globálnípropojenosti. Protekcionistická (anebo někdy taky nazývána merkantilistická) politika vlád některých vyspělých zemí v důsledku těchto tlaků veřejnosti pak vede k nestabilitě i na rozvíjejících se trzích. I když renomovaní ekonomové tvrdí, že celosvětová interdependence ve skutečnosti přinesla větší prosperitu a mohla by řešit nerovnost správnými veřejnými politikami, širší populace odmítla tyto “elitářské” argumenty a tlačila své vlády, aby se staly izolovanějšími. Vítězství D. Trumpa a v posledních volbách v USA a B. Johnsona ve Velké Británii je dobrou ilustrací této tendence.
Protože někteří političtí vůdci se pokoušejí splnit své sliby zastavit globalizaci, globální ekonomika již začala zažívat nástup autarkizace. Post-pandemická kroze tento process ještě urychlí. Celosvětový obchod a kapitálové toky se v podmínkách autarkce sníží, protože průmysl se začne orientovat na výrobu převažně pro domácí spotřebu, a to jak na základě vládních protekcionistických politik, obchodních a měnových válek, tak na základě růstu spotřebitelských preferencí pro výrobky vyráběné na místní úrovni. Vedle vítězů a poražených ekonomik autarkizované světové ekonomice budou na úrovni vnitrostátní ekonomiky zemí vznikat ještě dramatičtější rozdíly. Se sníženými mezinárodními ekonomickými vazbami budou národní ekonomiky stále více spotřebovávat pouze to, co vyprodukují pro vnitřní spotřebu. Některé domácí podniky budou z tohoto posunu v ekonomické struktuře těžit, ale jiné, zejména nadnárodní společnosti, utrpí ztrátou příjmů, které v minulosti získavaly na mezinárodních trzích. Výdaje na spotřebu domácností budou rovněž výrazně klesat, zejména na rozvinutých trzích, protože místní a vnitrostátní výrobky budou dražší než levné zboží původně dovážené z rozvíjejících se trhů. Sociálním výsledkem toho bude, že ekonomická nerovnost se ve skutečnosti v podmínkách tohoto modelu bude zhoršovat, přičemž malý počet majetných občanů bude schopen si dovolit zboží s vyššími náklady, zatímco velká většina méně majetných se s těmito důsledky vyrovná hůře.
V současné globální ekonomice již probíhá několik procesů, které ukazují na sílící trend deglobalizace, a to nejen v rovině politické ale i ekonomické. Jako dlouhodobá tendence (či dokonce je to již možné označit za zákonitost globálního strukturálního vývoje) se totiž prosazuje pokles podílu průmyslové výroby a nárůst sektoru služeb na celkové globální ekonomické aktivitě. V důsledku toho se globální ekonomika stále více stává ekonomikou služeb do značné míry zaměřenou na domácí trhy. Tento pokles samozřejmě limituje celosvětovou teritoriální dislokaci průmyslové výroby a model mezinárodní dělby práce a z této dislokace vyplývající globální obchodní a kapitálové toky při srovnání s toky informací a dat. K tomuto makroekonomickému trendu je nutné přičíst na mikroekonomické úrovni rostoucí výrobní náklady v Číně a dalších rozvíjejících se zemích, což objektivně snižuje výhodnost tradičního offshoringu průmyslové výroby ze Západu do těchto zemí.
Reálná možnost návratu k autakizované ekonomice je kromě působení politických faktorů, v objektivní rovině silně až kriticky závislá na růstu produktivity, jelikož právě ona je kritériem úspešnosti ekonomických transformací, tudíž taky Deglobalizace 2.0. a jejich aleternativ. Výhody tradiční formy dosahování vysoké produktivity formou masové průmyslové velkovýroby identických produktů s nízkými jednotkovými náklady (včetně nízkých mezd) a její teritoriální fragmentace se pomalu vytrácí.
Proto úspěšnost modelu dalšího vývoje této alternativy, který by bylo možné nazvat Deglobalizace 2.1 musí být postavena na moderním typu růstu produktivity, který bude vycházet z lokálních přínosů, čili bude založen na individualizaci, malosériovosti produkce a její přizpůsobování potřebám lokálních trhů. Současné, anebo v blízké budoucnosti se prosazující nové technologie, jako např. aditivní výroba, modularita, 3D tisk, vertikální městské farmy, automontáž, či autokorekce, budou muset být vysoce produktivní na bázi přidané hodnoty pro lokálního klienta a vysoké flexibility v tomto lokalizovaném smyslu. Výhodou této formy by měla být mnohem menší ekologická zátěž, kterou přinášela v modelu Globalizace 3.0 expandující globální logistika.
Deglobalizace 2.2.
Představitelné alternativyvůči klasické globalizaci uplynulých desetiletí jsou i radikálnější změny vyvolané novou etapou průmyslové revoluce (průmysl 4.0), které by mohly nastartovat i zásadnější změny modelu sociálně ekonomického rozvoje (nazvěmě jej pracovně Deglobalizace 2.2) jako je přechod ke sdílené ekonomice a inkluzivnímu rozvoji postaveném na alternativních způsobech ekonomického a sociálního vývoje a rozdělování jeho výsledků jako např. udržitelný rozvoj, zaručený nepodmíněný příjem, prosazování principů fair trade do praxe mezinárodního obchodu atd. V nejnovějších analýzách a projekcích budoucího rozvoje globální ekonomiky je taky nazýván “zlidovění” (commonization), anebo taky “společnost nulových mezních nákladů” (J. Rifkin: The Zero Marginal Cost Society: The Internet of Things, the Collaborative Commons, and the Eclipse of Capitalism, 2014). Kromě vnitřních změn fungování ekonomiky a společenského uspořádání představuje Deglobalizace 2.2 taky zaměření na reformu mezinárodního měnového a celého globálního finančního systému, decentralizaci infrastrukturních systémů výroby a distribuce energie, snižování objemu globálních distribučních řetězců a návrat k potravinové soběstačnosti na regionální úrovni atd. K prosazení této alternativy zřejmě nedojde revoluční společenskou změnou, ale její nástup lze spíše očekávat jako relativně pomalý a dlouhodobější vývoj zaměřený na postupné evoluční transformační proces vedoucí ke změně stávajícího systému.
Historie ovšem ukazuje, že může take představovat východisko z hlubokých strukturálních krizí, či dokonce rozsáhlého systemického kolapsu, které mohou v současné globální ekonomice nastat. V podstatě by takováto změna znamenala radikální zásah do principů stávajícího ekonomického a sociálního systému ve všech fázích reprodukčního procesu, tj. výroby, výměny, rozdělování, a spotřeby. Takovýto pohyb by současně vyžadoval mnohem efektivnější spolupráci při tvorbě globálního řídícího, anebo alespoň regulačního mechanismu, který by byl schopen tyto procesy koordinovat, regulovat a usměrňovat s cílem eliminovat potenciální rozpory a konflikty. Již v současnosti je možné sledovat nástup určitých prvků takovéto transformace, která má sice základ v již zmíněných technologických změnách předchozích variant globalizačného procesu, povede však k odlišným společenské ekonomickým dopadům.
Pokračující rozmach všech forem digitalizace, pokrok v oblasti rozšiřování připojení a přístupu k internetu, vzestup objemu aditivní výroby (3D tisku), rozšiřování platforem s otevřeným zdrojovým kódem, různé aplikace technologie blockchainu a rychlý nárůst některch prvků sdílené ekonomiky pod stále více demokratizují výrobní prostředky a mohou vyvolávat následně i hlubší sociální změny. Výsledkem je (i generačně se nově formující) alternativní globální komunita, jejíž členové odmítají masový konzumerismus, který přinesl globální kapitalismus období hyperglobalizace na přelomu stolet, a která prosazuje odlišný model spotřeby spočívající ne na vlastnictví věcí ale na bázi jejich sdílení.
Ukazuje se, že vrchol hyperglobalizace (Globalizace 3.0) v době před globální finanční krizí také znamenal vrchol konzumerismu, který bude postupně klesat. Prosazování principů a metod sdílené ekonomiky v rámci Globalizace 2.2 povede k tomu, že domácnosti budou disponovat menším množstvím spotřebních statků a hmotného majetku, místo toho si “pronajmou” předměty, jako jsou automobily a prázdninové domy od svých sousedů. V rámci zlidovělých služeb si lokálně seskupení jednotlivci budou v rámci svých společenství poskytovat na vyžádání své služby na bázi reciprocity. Model inkluzivní a sdílené ekonomiky bude rovněž redefinovat samotnou práci, neboť větší počet jednotlivců bude přijímat zaměstnání v rámci “gig ekonomiky” (tímto pojmem bývá označována „zakázková ekonomika“, „peer-to-peer economy“ nebo „kolaborativně-konzumní“, kdy si korporace najímají nezávislé dodavatele a externí pracovníky, v současnosti často prostřednictvím internetových platforem) skládající se z podmíněné a dočasné práce řízené IT systémy, které odpovídají nabídce a poptávce a využívají dočasně nevyužitou pracovní kapacitu, případně majetek novým a účinnějším způsob, který nabízí sdílená ekonomika.
Implementace nových technologií, která byla původně do určité míry vyvolaná nutností překonávat období Velké Deprese (t.j. krize po r. 2008) a následné stagnace formou disruptivních inovací, přispěla v ekonomice k nástupu některých antigloblizačních tendencí (např. k nárůstu reshoringu, a zpomalování vývoje globálních hodnotových sítí) a vedla k větší lokalizaci výrobních procesů. Krize, která příjde po pandemii koronaviru tuto tendency určitě prohloubí. Samotná lokalizace pak prokázala schopnost fungovat nejen jako adaptační mechanismus v době krize, ale taky jako nový směr možného budoucího vývoje, který představuje proces omezující či nahrazující globalizaci. V jeho rámci jsou v prostoru stejného geografického regionu v plném rozsahu integrovány všechny potřebné výrobní, předvýrobní a postvýrobní operace zaměřené na lokální trhy. Inovace daná rozvojem nových technologií model lokalizace urychlila do mnohem větších rozměrů, čímž naznačila možnosti zásadnějších změn celého reprodukčního procesu. Pokrok ve zdokonalování některých revolučních technologií a pokles jejich nákladů umožňuje již v současnosti vytvářet technologicky vyspělé produkční jednotky zaměřené na potřebu vlastních komunit, které se mohou udržovat na potřebné technologické úrovni díky rostoucímu připojení k internetu, globální satelitní navigaci a komunikaci, což jim umožůje sdílení myšlenek a návrhů produktů a služeb v globálním měřítku bez přeshraničního pohybu zboží a lidí.
Tyto trendy byly obzvláště významné pro řadu rozvíjejících se trhů, které postupně vedou k oslabování tradičních globálních dodavatelských řetězců a poklesu tržních podílů velkých nadnárodních korporací.
Dalším faktorem podporujícím tuto alternativu dosavadních tendencí globalizace se stane růst spotřebitelské poptávky po lokální produkci kvůli očekávanému rostoucímu mezinárodnímu zájmu veřejnosti o příčiny a důsledky klimatických změn. Vzhledem k celosvětovému nárůstu četnosti a závažnosti důsledků extrémních klimatických jevů, se zvyšuje i povědomí spotřebitelů v mnoha částech světa o ekologické neefektivitě a negativním charakteru externalit, včetně jejich zranitelnosti, spojených s dálkovou přepravou zboží po celém světě rozvíjejícíc se na bázi obrovského a čím dál složitějšího modelu globálních dodavatelských hodnotových řetězců založených Globalizací 3.0. Zapojení do nového modelu ekonomiky Deglobalizace 2.2. se může stát nejenom prostředkem k podpoře místní lokalizované ekonomiky, ale bude sloužit k prospěchu celé planety.
V důsledku těchto technických, ekonomických, sociálních a taky politických změn jak uvnitř národních ekonomik, tak v celosvětovém měřítku bude možno očekávat transformaci celé globální ekonomiky ke “společností s nulovými marginálními náklady” ( jak ji nazvývá J. Rifkin ve své knize z roku 2014: The Zero Marginal Cost Society: The Internet of Things, the Collaborative Commons, and the Eclipse of Capitalism) na základě rozvoje internetu věcí, který zrychluje přechod k éře téměř volně dostupného zboží a služeb, což bude omezovat dynamiku globální spolupráce a a oslabovat tržní ekonomiku kapitalismu. Rifkin tak odhaluje paradox ekonomického systému kapitalismu, který ho dovedl k vzestupu a celosvětové dominanci, ale nyní ho přivádí na hranu zániku. Imanenentí vlastností kapitalismu byla a stále je jeho dynamika konkurenčních trhů, která zvyšuje produktivitu a redukuje náklady, což podnikům umožňuje snížit cenu jejich zboží a služeb s cílem získávat podíl na trhu a kontrolu nad spotřebiteli. Snižování marginálních nákladů, které bylo doposud nástrojem dominance tohoto výrobního způsobu, se může v podmínkách nových možnost technologické revoluce blížit k hodnotám blízkým nule. Produkce zboží a služeb v tomto prostředí bude téměř zdarma a tudíž nebude nepodléhat tržním silám. Společnost s nulovými marginálními náklady tak bude představovat ekonomiku, ve které jsou zboží a služby téměř volně dostupné a lidé jsou schopni místo práce na tradičních pracovních místech trávit svůj čas budováním vztahů a spoluprací s jinými lidmi. Spíše než globalizaci, světová ekonomika přijme roli generátoru obecných zásad a postupů, v níž jsou myšlenky a inovace sdíleny přes hranice v globálních společenstvích. V důsledku této změny bude ve sféře vzájemných ekonomických vztahů zemí a komunit převládat pohyb nehmotných statků a klasický světový obchod zbožím a zahraniční investice, které byly hybnou silou “staré” globální ekonomiky budou představovat převážně relikty minulosti. Rifkin dospěl k závěru, že sice kapitalismus přežije tuto revoluční společenskou transformaci a bude schopen v ní prosperovat, ale jen jako součást hybridního systému v roli, agregátora síťových služeb a řešení. Podle něj vstupuje lidská civilizace do nového světa mimo trhy, kde se učí, jak žít společně ve stále více vzájemně závislé globální kolektivní komunitě postupně nahrazující tradiční model globální ekonomiky.
***
Hlavním problémem všech těchto transformací se stává, jakým způsobem je financovat. Tradiční zdroje financí se částečně vypaří, anebo už mizejí z finačních trhů, nové peníze zastavená ekonomika neprodukuje. Tempo růstu tvorba společenského produktu se očekává dostat pod – 20 % za tento rok. Stávající ekonomický model postavený na dominanci finančních trhů, a obecně finanční ekonomiky nad reálnou neumožňuje poskytnout dostatek finančních zdrojů, protože nezajistí očekávanou návratnost. Tady může na scénu vstoupit hospodářská politika. Dosavadní nástroje, které má k dispozici, a sice fiskální či monetární politika jsou však v současnosti na hraně své účinnosti. Již delší dobu se vede diskuze o tom, že monetární politika centrálních bank ztrácí v době nulových úrokových sazeb svoji účinnost. Fiskální naráží na obrovskou globální zadluženost státních rozpočtů, které tradiční, doposud používané nástroje, čili fiskální uvolnění formou dalšího zadlužení obrovským způsobem jenom prohloubí. V podstatě oba druhy jsou nějaká forma “tištění” nekrytých peněz, nekrytých adekvátním výkonem reálné ekonomiky. Doposud ve většině případů to po určité době vedlo k masivní inflaci a s ní spojenými sociáními otřesy. K čemu to vedlo první světové válce v Německu se snad ještě i dnes učí v dějepise (pokud to zase nebude chtít někdo trochu poupravit, jak je dnes v módě).
Takže suma sumárum politika asi bude nucena volit i jiné nástroje, nejenom ty tradiční. Bohužel jedním z nich byla doposud válka. Za ní svobodná ruka trhu řeší spoustu ekonomických problémů. Bohatí v ní bohatnou, chudí ještě více chudnou, střední třída se ztrácí, poptávka roste a s nimi investice, technologický pokrok se urychluje. Ale to už je jiná otázka, pro úplně jiné společensko-vědní discipliny. A taky to jsou už úplně jiné černé labutě.
První část tohoto článku si můžete přečíst zde.