Ivo Šebestík píše o tom, proč stále platí degaullovské „přátele mají jenom lidé, státy nikdy“, ačkoliv to někteří stále ještě nepochopili.
Bývalý francouzský prezident Charles de Gaulle svého času prohlásil, že „přátele mají jenom lidé, státy nikdy“. Československo z konce třicátých let 20. století bylo dokonalým potvrzením pravdivosti tohoto de Gaullova výroku. Po získání samostatnosti v důsledku rozpadu Rakousko-Uherska část populace podlehla dojmu, že podpora samostatnosti byla ze strany západních demokracií výrazem jejich přátelství k československému lidu.
Západní demokracie český a slovenský lid v podstatě ani neznaly. Byla mnohem více pragmatickým kalkulem vítězných mocností, které prostě chtěly uspořádat evropské poměry jinak, než jak je stanovil Vídeňský kongres po napoleonských válkách. No a rozdělit si v Evropě a ve světě svůj vliv. Střední Evropa byla jen mapou zisků a ztrát, možností, šancí, rizik nebo výhod. Nic víc. Soubor účetních položek. Součástí tohoto pragmatického projektu bylo rozdělení habsburské monarchie na několik malých států. Divide et impera, tedy rozděl a panuj. Krajně nebezpečná iluze o přátelství velkých k malým vzala za své během necelých dvaceti let. A to tak dokonale, že se zdálo, že Češi už nikdy podobné iluzi nepropadnou.
Přátelství projevované mezi lidmi různých národů, zejména mezi básníky, spisovateli, malíři, hudebníky, obchodníky, žurnalisty a politiky budilo dojem přátelství mezi národy a mezi státy. Ale tak tomu nebývá. Mezi národy sice existují sympatie a antipatie, platí různá schémata, klišé, a stále působí staré křivdy a bolí nezhojené rány. Státy jsou ale z hlediska citů úplně indiferentní. Co v individuální rovině prožívá některý jedinec, co možná pociťuje i velká část národa v jakémsi kolektivním vnímání, to stát nezajímá.
Pokud stát disponuje skutečnou suverenitou (ne každý stát je takto nezávislý), pak prosazuje svoje zájmy a pokud nemá opravdu zásadní, praktický důvod projevovat nepřátelství vůči jinému státu, tak to nedělá. Žádné zvíře neprovokuje jiné, pokud k tomu nemá důvod, nebo když se může konfrontaci vyhnout. Rozumný státník nevyvolává nepřátelství jiné země, pokud k tomu nemá mimořádně závažný důvod a pokud nemůže z vyvolaného nepřátelství očekávat stejně tak mimořádný prospěch. Dráždit jiný národ jen pro samo potěšení z dráždění nebo ve snaze zavděčit se někomu jinému, může opravdu jen sluha či hlupák.
Čechům se tedy koncem třicátých let 20. století dostalo poučení o lásce mezi státy a národy, jaké mělo zabránit opakování téže iluze. Jenomže paměť je slabá hodnota na individuální úrovni, natož v měřítku národů. Generace se střídají a svou zkušenost si předávají jen velmi laxně. A navíc mladí těm starším tradičně nevěří, takže v podstatě nic jako dědičná paměť neexistuje. Dědičný hřích ano, dědičná zkušenost nikoliv. A aby této přirozené národní sklerózy nebylo samo o sobě dost, fungují dějiny jako součást aktuálního politického boje bez pravidel, takže události minulosti bývají posuzovány podle toho, kdo momentálně vládne či má alespoň exkluzívní přístup do médií. Rozumí se, že do médií bohatých, vlivných, zaujatých a neobjektivních, tedy hlavně do médií veřejné „služby“.
Kdyby byla historická zkušenost přenosná, pak by Češi patrně dospěli k názoru, že nejlepším lékem na liché iluze bude asi politika co možná nejlepších vztahů se všemi státy a národy planety. Tedy další zkušenost generála de Gaulla – politika všech azimutů. Máme-li na vlastní kůži vyzkoušeno, že západní demokracie český stát nepovažují za samozřejmý a rovnocenný, neboť vůči němu nemusí dodržovat svoje dohody a ctít závazky, ostatně formulované velice neurčitě, pak je asi rozumné přinejmenším si neznepřátelit ty ostatní silné geopolitické hráče. Navíc země, se kterými jsou korektní vztahy dokonce i ekonomicky velice výhodné. Politice úplně zbytečných sporů, konfliktů a provokací se lidově říká: „dělat si do vlastního hnízda“.
V každé zemi žijí jedinci trpící chronickými potížemi zažívacího ústrojí, jaké je nutí k takovému druhu seberealizace, která ve výsledku dost zapáchá. Pokud se takto seberealizují doma na své toaletě, nic proti tomu, je to jejich svaté právo. Problém začíná tehdy, když si jejich zamořovacího aromatického potenciálu nevšimnou spoluobčané a v demokratických volbách si je povolají k nějaké veřejné funkci, v níž pak tito jedinci otravují ovzduší dokonce i mezinárodních vztahů.
Naštěstí nejvyšší místa v zemi stále ještě zastávají lidé, kterým politika provokací a vytváření úplně zbytečných a neproduktivních sporů v cizině zůstává cizí. Tohle se ale může velice snadno změnit, pokud lidé, jejichž jediným politickým programem je služba cizím zájmům, díky masívní podpoře zejména manipulativních médií veřejné „služby“ usednou do Strakovy akademie, a dokonce obsadí i Pražský hrad. Pak se bude i pandemie COVID-19 jevit jako úplná maličkost ve srovnání s takovouto kolosální pohromou.