Publikujeme druhou ukázku z knihy Jaroslava Šulce a Jaroslava Ungermana „Dějiny píšou vítězové“ – tentokrát o vývoji v roce 1938.
Osudovým rokem našich dějin byl také rok 1938. Tehdy nám dějiny nebyly nakloněny. Všude kolem nás vládly režimy nám nepřátelské. Nikdo nebyl ochoten s Československem uzavřít smlouvu, alespoň o neútočení či dobrých sousedských vztazích.
Bohužel dnes si málo připomínáme paměti tehdejšího hlavního aktéra tohoto roku prezidenta Edvarda Beneše. Ve svých vzpomínkách píše, že opakovaně – již ve dvacátých letech – nabízel spojeneckou smlouvu Polsku. Přesvědčoval polské politiky té doby, že máme společného nepřítele. Marně. Polsko ani neodpovědělo – a to dokonce, i když to byl náčelník francouzského generálního štábu Gamelin, který měl tlumočit Benešův návrh na smlouvu přímo Polsku. Kdoví, zda Gamelin, v podstatě neúspěšný generál, Benešovu žádost ve Varšavě vůbec Pilsudskému přednesl.
Veškeré naše snažení o nalezení spojenců bylo marné [1]. Právě „slovanské“ Polsko totiž bylo vůbec prvním státem, který krátce po zvolení Hitlera kancléřem uznal legitimitu Hitlerova Německa a uzavřelo s ním smlouvu o neútočení již v roce 1934 [2]. A proto se také přidalo k Hitlerovi, když se po mnichovském diktátu s ním dělilo o část českého pohraničí – Těšínsko.
Možná, že Mnichov vznikl i tím, že tehdejší československá politika nedokázala nabídnout smysluplné uplatnění druhé největší národnosti tehdejší předmnichovské republiky – Němcům, kteří tvořili nepřehlédnutelnou skoro čtvrtinu obyvatelstva. [3]
Asi to bylo tak, že ze získané svobody po pádu rakousko-uherské monarchie se mnohým zatočila hlava – jak se říká. Jako by zapomněli přepnout ve svém myšlení, že teď už není hlavní cíl bojovat s rakouským=německým živlem, ale hledat společné cíle pro nový stát. Zdá se, že převládl pocit, že už nikoho nepotřebují a že všichni s nimi budou jenom v přátelských vztazích. Prostě pocit, že všechno víme nejlíp a můžeme být vzorem pro ostatní.
Tak to ale v politice nefunguje. Státy nemají přátele, mají jen zájmy – a velké státy mají velké zájmy, kdy se neohlížejí na zájmy těch malých. Toto by mělo být trvalým mementem pro československou a dnes i českou politiku a tentokrát skutečně na věčné časy.
Prostě tehdejší politika nedokázala všem národnostem tehdejší republiky – a tehdejší republika měla nejméně pět velkých národnostních skupin – Čechy, Němce, Slováky, Maďary a Rusíny – nabídnout něco na způsob konfederačního Švýcarska, jak prý čeští politici tehdy údajně slibovali spojencům. Možná, že i v tom bylo určité selhání tehdejší elity, která nedokázala strategicky čelit Velké hospodářské krizi třicátých let, na kterou v extrémně větší míře doplácelo obyvatelstvo v příhraničí – většinou sudetští Němci. To nikdo mezi našimi politiky nechápal, že právě čeští Němci žárlivě sledují, jak se s krizí rychle a efektivně hospodářskou politikou, financovanou ve velké míře ze zahraničí především z USA a Velké Británie [4] vypořádávají jejich „soukmenovci v Říši“. Postupně se tak ve velké části „našich“ sudetských Němců propojoval sociální a národnostní aspekt – a na budoucí konflikt tak bylo i v důsledku ignorantství československých elit systematicky zaděláváno.
Prostě prvorepublikové Československo nebyla jenom Praha, ale i Užhorod, Žilina, Bratislava, či Frývaldov, Reichenberg. Vezměme si staré české filmy, které občas vidíme v televizi. Kolik z nich je o životě mimo Prahu, o starostech někoho z Bratislavy, nebo z Jihlavy či Falknova…?
Určitě však selháním byl fakt, že si tehdejší elita – především vojenská i politická – nedokázala představit, jak krutá bude nadcházející válka. Prostě část politiků i vojáků měla pocit, že bude vést odpor proti tehdejšímu Německu stejně, jako tomu bylo za Rakouska – skoro jako v rukavičkách. Že tu bude zase existovat jakási Maffie [5] a bude to zase vše probíhat v podstatě spokojeně. O konspiraci, práci v hlubokém utajení, ilegalitě nebylo ani řeči, stejně jako o přípravě techniky pro takovou práci – vysílaček, šifer, náhradních bytů, falešných dokumentů atd. K tomu armáda či zvláštní služby neměly téměř nic připraveno. [6]
O kvalifikaci lidí formátu R. Heydricha (mj. šéfa předválečného Interpolu) a reálné výkonnosti Gestapa, potenciálně disponujícího množstvím Němců s českým občanstvím a hovořícím plynně česky coby konfidentů nebyla potřebná povědomost, tím méně příprava protiopatření z české strany. Skutečnost pak zakrátko přinesla krvavé vystřízlivění – i tady, v tehdejším Protektorátu došlo k deportacím a následnému vyhlazování Židů, k vyvraždění celých rodin za pomoc odboji, profesionálové z Gestapa dostali do koncentráků spoustu lidí atd. Došlo k brutálnímu potlačení jakéhokoliv odboje a nikdo si nemohl být jistý životem.
Prostě představa tehdejší elity o tom, jak by to mohlo být za nové války, byla až naivně zkreslená. Přitom již na počátku třicátých let, zvláště po nástupu Hitlera k moci již bylo zřejmé, že německá odveta za ponížení ve Versailles bude nekompromisní, a tudíž že zabránit nové válce nebude možné.
Bohužel na nízkou míru prozíravosti právě významná část české elity velice doplatila. Němci přece popravili nemálo z předválečných velitelů československé armády, kteří si ilegální činnost představovali možná příliš gentlemansky a přivedli na popraviště dokonce i předsedu protektorátní vlády generála Eliáše – což se nikde v Evropě nestalo. Nemluvě o vypálených a vyvražděných Lidicích a Ležákách. Prostě brutalita jako nikdy předtím a daleko horší než v západní Evropě i v zemích, které se postavily wehrmachtu na odpor. Co vlastně vyvolalo takový nesmlouvavý až krutý postoj k Čechům jako národnosti?
Takže rok 1938 s koncem na konferenci evropských velmocí v Mnichově, „řešící“ československý problém, byl ve velké míře selháním politických elit – a nejen československých. Selhání bylo i v tom, že tehdejší naše politické elity si jednak nedokázaly najít způsob, jak komunikovat s obyvateli vlastního státu českými Němci. Bylo však také v tom, že nepochopili, možná ani nemohli pochopit, nebo podcenili odhodlání Německa změnit pro hrdé Němce ponižující výsledek „versaillského míru“, nadiktovaného především triumfujícími francouzskými politiky.
Československo sice bylo po první světové válce účastníkem mírových dohod. Ty mu také zaručovaly jeho existenci a hranice. Právě Versaillské dohody však vymezovaly hranice Československa do značné míry uměle a nezávisle na národnostním složení obyvatelstva, což následně bylo zdrojem napětí se sousedními státy (nejen s Německem).
Ovšem Československo nebylo tím subjektem, který by určoval obsah mírové dohody, která zbídačovala Německo. Přitom muselo být racionálně uvažujícím československým politikům také jasné, že Německo se může obrátit proti Československu, pokud v budoucnu nastane situace, že bude chtít svoji pozici v Evropě změnit do velmocenské podoby.
O něčem takovém přece byl Mein Kampf. [7] Tam Hitler zcela otevřeně hovoří o tom, že německé směrování na západ a na jih Evropy se musí změnit na dobývání území na východě Evropy – v tom přesměrování německé expanze Československo nevyhnutelně „překáželo.“
Tehdejší evropské mocnosti – Francie a Británie – proto chtěly expanzivní politiku Německa nasměrovat na východ – do tehdejšího Sovětského svazu. A v tom nevyhnutelně „překáželo“ Československo. Vnímala to tak československá politika? Především to byla politika Británie. Francie byla angažována ve svých koloniích.
Jen málo z toho měnícího se světa, ze změn politické mapy Evropy tehdejší československá politika brala v úvahu. Převládající názor politické elity byl v tom, že Československo je spojeno smlouvami s hlavními evropskými mocnostmi a že ty mu zaručují, že případný evropský konflikt se ho nedotkne resp., že vůbec nevznikne. Část této elity měla i pocit, že se Německem „nějak“ domluví.
Variantu, že Československo zůstane v kritické situaci osamoceno, si málokdo byl ochoten připustit. Z prostého důvodu – zdála se natolik neuvěřitelná, že patrně nikdo si nechtěl připustit, že se vůbec něco takového může stát. Přitom možná stačilo tak málo. Možná se jen projít po několika francouzských městech a podívat se na památníky s dlouhými seznamy padlých v první válce [8]. Pak by pochopil, že jen málokterý francouzský politik bude mít tolik odvahy, aby byl ochoten jít znovu do války. Po dvaceti letech a vlastně kvůli komu? Kvůli někomu, kdo se neumí doma domluvit s velkou částí svých občanů?
Jak vnímaly české politické elity situaci, nejlépe charakterizuje zápis J. A. Bati z jeho rozhovoru s prezidentem Benešem [9]. Bylo to v červenci 1938 – po anšlusu Rakouska, kdy válka již byla v podstatě neodvratná. Tehdy již každému střízlivě uvažujícímu politikovi muselo být také jasné, že pozice Československa je vojensky dlouhodobě nehájitelná. Dříve nebo později nevyhnutelně dojde ke střetu s Německem a Československo v něm zůstane osamocené.
J.A.Baťa – „Pane presidente, proč jsme ještě před připojením Rakouska nepodepsali s Německem nikdy smlouvu o neútočení? Považuje se to za opomenutí, které se nám může stát osudným!“ zeptal jsem se prezidenta Beneše.
Prezident Beneš – „Vycházíte z nesprávného předpokladu. Nemohli jsme udělati žádného paktu o neútočení s Německem, protože bychom tím porušili smlouvy a vyvázali z povinnosti pomoci od ostatních spojeneckých národů, Francie, Anglie a snad i Ruska.
„Vycházíte ze špatného předpokladu daného názorem, že jsme si svobodu sami vydobyli. To je klam. Máme náš stát a naši svobodu jenom potud, pokud to bude vhod západním mocnostem, jejichž pomocí jsme ji dostali. Nevybojovali jsme si ji!“
J.A.Baťa – „A co naše legie?“ ptal jsem se v ohromení. „Co ta nádherná sibiřská anabáze, které se celý svět obdivoval? A legie ve Francii, Itálii, Srbsku? To všechno nebylo nic?“
Prezident Beneš – „Neodcházejme od problému. Máme svobodu, jenom pokud to vyhovuje západním mocnostem. V tu chvíli, jakmile přestane být v jejich zájmu, abychom existovali, náš stát zmizí,“ řekl prezident pevně.
„A nezlobte se, že vám říkám pravdu. Vždyť zlostí na tom nic nezměníte. Bez zajištění pomoci spojenců nemůžeme se odvážiti války s Německem. Proto musíme být klidní a vyčkávat co nejdéle bude možno. A bude to ještě mnoho těžkých chvil, které zažijeme,“ dodal prezident Beneš.
Bylo to naprosto jasné sdělení, které prezident tehdy nemohl veřejně říci. Byl si natolik vědom postavení tehdejšího státu, že hledal jen způsob, jak omezit případné škody v nadcházejícím a neodvratném konfliktu na minimum.
A musíme dodat, že tehdejší prezident Beneš si toho byl do určité míry vědom, a proto dal pokyn k tomu podmínky Mnichova přijmout. Pro něho osobně to muselo být ohromné zklamání, i když se zjevně obával, že to nakonec takto může dopadnout. Že se nenajde nikdo, kdo by společně chtěl Československo bránit.
Na druhé straně fakt, že Mnichovská dohoda byla vynucena brutálním nátlakem evropských mocností, že jejím účastníkem nebylo Československo, dával do budoucna prostor pro vyjednávání s argumentem, že kontinuita Československa trvá a nebyla touto dohodou přerušena. Proto bylo možné pak diplomaticky pracovat na tom, že bude Československo obnoveno v předmnichovských hranicích.
V tom byla podstata Benešova řešení důsledků Mnichovské dohody a zdá se, že výsledek druhé světové války mu dal za pravdu. I přesto je rok 1938 rokem, kdy vyvrcholilo selhání tehdejších společenských elit. Z krize roku 1938 by však mělo vyplývat ještě jedno poznání. A sice docenění poznání, že svět se mění – „a nikdy nic nelze mít za definitivní“, za jednou provždy dané a neměnné.
Úplně na závěr na adresu těch, co dnes vyzývají, že se tehdy mělo bojovat. Československo by v tom boji zůstalo samo. Německo, a také Polsko (vzalo si přece po Mnichovu Těšínsko) a možná i Maďarsko by se přidali. Tak asi za měsíc by československá armáda musela kapitulovat. Kapitulační smlouva by obsahovala formulaci, že vláda souhlasí v odstoupením Sudet Německu. Zdůrazněme, že by tam byl podpis, a tedy souhlas představitele státu.
Umí si dnes někdo představit, jak obtížné by bylo poválečné jednání o navrácení Sudet? Vždyť trvalo velmi dlouho než se Británie, při jejíž obraně umírali českoslovenští vojáci, přihlásila k tomu, že uznává naše předmnichovské hranice (1942). Jakmile bychom jen jednou uznali odstoupení Sudet s nějakým podpisem představitelů československého státu bylo by velmi obtížné vzdorovat v budoucnu požadavkům na jejich změnu. Ale to již jiná historie…
Poznámky:
[1] Ač formálně tehdejší ČSR spojence měla. Ale bylo to spojenectví hodně „papírové“ a zasloužilo si pozdější oprávněný odsudek básníka Halase o věrolomnosti hrdého Albionu i sladké Francie.
[2] Je příznačné, že se o této smlouvě dnes raději ani nemluví, a přitom předurčila evropský vývoj více, než si možná připouštíme. O to více se připomíná prakticky identická smlouva uzavřená až o pět let (v srpnu 1939) později mezi Německem a tehdejším Sovětským svazem (smlouva Ribbentrop – Molotov).
[3] V roce 1937 mělo Československo (k 1. červenci) celkem 14 428 716 obyvatel. Z toho Čechů bylo 52,8 %. Němců 23,2 %, Slováků 16,9 %, Maďarů 4,4 %, Rusínů 0,8 % a Poláků 0,7 %. Viz Historická ročenka ČSSR, FSÚ, str. 826.
[4] O tom blíže viz např. James Pool: Tajní spojenci Hitlera, Nakladatelství Práh, Praha 1999.
[5] Tajná organizace protirakouského odboje.
[6] Je známo, že odesílání radiodepeší do Londýna trvalo i déle než hodinu, po kterou byla vysílačka „v éteru“ a tedy snadno lokalizovatelná. Odboj neměl k dispozici k dispozici zařízení umožňující zrychlené vysílání depeší atd.
[7] Tam se hovoří o tom, že německé směrování na západ a na jih Evropy se musí změnit na dobývání území na východě Evropy – a tam stálo v cestě Československo.
[8] Německá rozvědka měla poměrně spolehlivé informace o strategii nejvýznamnějšího československého spojence na západě – Francie. Ta přece ve Velké válce ztratila čtvrtinu mužské populace a z demografických důvodů si aktivní novou válku nemohla dovolit, protože by dalšími milionovými ztrátami mužů v poli fatálně ohrozila svou dlouhodobou existenci jako národa. Proto se francouzská generalita orientovala pouze na válku obrannou, proto vybudovala Maginotovu linii – údajně neprůchodnou pro útočníka. A byla tudíž naprostá iluze, že by francouzské divize v případě našeho konfliktu s Německem mohly vyjít z pevností Maginotovy linie a zaútočit na Německo a donutit tak Německo vést válku na dvou frontách. Ale tuto informaci měl i prezident Beneš a zřejmě i část naší generality. Ale zveřejnit ji nebylo možno…
[9] Mimochodem J. A. Baťa, resp. koncern jím řízený, věnoval 10 milionů Korun československých na obranu republiky a patřil mezi ty, kdo na prezidenta naléhali na odpor vůči Hitlerovi (což Beneš ignoroval).
***
Knihu s názvem Dějiny píšou vítězové aneb Jak to vlastně tenkrát všechno bylo a proč? od autorů Jaroslava Šulce a Jaroslava Ungermana vydalo Nakladatelství Jaskmanický.
Autoři zde formou otázek a odpovědí popisují poválečný vývoj české ekonomiky. Oba se pokusili o autorský pohled na minulost, kterou z velké části prožili při své praxi na hospodářských ministerstvech.
Měli i to štěstí, že mohli spolupracovat s mnoha účastníky budování poválečné československé ekonomiky. Mnozí z nich už dnes nežijí, a proto také jejich zprostředkované vzpomínky mají nepopiratelnou hodnotu pro poznání příčin a souvislostí tehdejšího hospodářského vývoje.
Je snahou autorů podívat se na naši minulost i z jiného úhlu, než je ten převážně negativní, který dnes převažuje ve veřejném prostoru. Nejednou se přece setkáváme se snahou přepsat dějiny a tato kniha je pokusem říci, že možná „něco v té minulosti bylo i jinak…“ A také doufat, že někdo se možná se nad tím novodobým přepisováním historie zamyslí.
Kromě výkladu souvislostí poválečného vývoje československé ekonomiky se autoři zamýšlejí i nad osudovými „osmičkovými“ roky československé historie.
Kniha není ve volné distribuci. Případní zájemci se mohou obrátit na adresu jaskmanicky@seznam.cz, která knihu rozesílá.