Ivo Šebestík se zamyslel nad důsledky absence celonárodního boje proti okupantům pro české pojetí suverenity i pro vztah některých k Rudé armádě.
Pokusím se vysvětlit, co mám tímto titulkem na mysli. Česká zkušenost z druhé světové války je diametrálně odlišná od zkušenosti, kterou prodělali Rusové. Mám tím na mysli celonárodní vzepětí odporu vůči agresorovi, ve kterém se všechny možné lidské i materiální zdroje mobilizují a dávají se do boje s útočníkem. Toto celonárodní vzepětí bylo českému národu znemožněno přijetím Mnichovského diktátu, který spolu s Německem a Itálií podepsali také údajní příznivci a spojenci Československa, Velká Británie a Francie.
V důsledku tohoto rozhodnutí cizích mocností přišlo Československo o obranný val pevností, což bylo totéž, jako když by středověké město ztratilo hradby. Pokud byla v září 1938 obrana státu alespoň představitelná (toto je zřejmě trvalá otázka našich dějin), pak po „stržení hradeb“, odpoutání klerofašistického Slovenska a po útocích Polska na Těšínsko a s fašistickým Maďarskem na jihu, zůstaly v březnu 1939 Čechy a Morava úplně bezbranné, vydané ke zneuctění, jaké s sebou nese důsledky až do dnešních dnů.
Mimo jiné – podle mého mínění – tyto důsledky spočívají i ve skutečnosti, že národ jako celek (nezapomínám samozřejmě na tisíce dobrovolníků ve Velké Británii u RAF a v SSSR u tehdy pplk. Svobody, a stejně tak na tisíce partyzánů, odbojářů a dalších nesmírně statečných osob) ve svých moderních dějinách neprošel křtem ohněm a krví. Nedostal či ztratil příležitost vybojovat si svoji svobodu a nezávislost sám nebo s pomocí spojenců. Dost možná právě proto je možné, že v duši celého národa jako celku tato zkušenost fatálně chybí. Vítězně svedená válka za vlastní svobodu je zřejmě hodnotou, jakou nelze ničím jiným zastoupit. Národ, který se sám svým vzepětím, nebo i se spojenci po boku, zachrání před zničením, získává nesmírnou sílu a přirozené sebevědomí. Tehdejší spojenci se ale ukázali jako mimořádně nespolehliví.
Absence celonárodního vzepětí, boje s nepřítelem a vítězství nad ním
A právě takovýto celonárodní osvobozenecký boj je to, co nám zoufale chybí. Nechci se přitom vůbec vracet k otázkám dosud nedořešeným, ve kterých je příliš mnoho neznámých. Tedy zda měl prezident Beneš diktát velmocí odmítnout a vrhnout se do boje, přestože si velká česká buržoazie, tedy ti, kdo měli peníze na válku, přála raději se dohodnut s Hitlerem. Velkými neznámými jsou, zda by SSSR splnil svůj slib pomoci. Zda by se Rudé armádě podařilo získat svolení s nacisty koketujícího Polska a Rumunska pro nezbytný průchod (i průlet) vojsk přes jejich území.
A konečně nebylo vůbec jisté, zda by veřejné mínění ve Velké Británii a ve Francii dokázalo donutit (ne přesvědčit, ale výslovně donutit!) své vlády k tomu, aby ve prospěch krvácejících Čechů zasáhly. Vlády těchto demokracií by měly samozřejmě po ruce argument, podle kterého jsou válkou s Hitlerem vlastně vinni Češi tím, že se paktují s bolševiky. A mohl by být konec nadějím na koalici proti Hitlerovi. Jistě, fakta té doby, jichž se ostatně Beneš musel přidržet, příliš ve prospěch války s Němci nemluví.
Úplně jiná válečná zkušenost Rusů a dalších národů v Rudé armádě
Úplně jiná byla tedy válečná zkušenost národů SSSR, tedy také či především Rusů. Stalin doslova ještě několik hodin před Hitlerovým vpádem do SSSR nevěřil stoprocentně ověřeným informacím svých zpravodajců, kteří jej s dostatečným předstihem před německým útokem varovali. Ještě před německým vpádem uvěřil ve spiknutí špičkového důstojníka, maršála Tuchačevského. Lživé obvinění mu podstrčil válečný zločinec Reinhard Heydrich.
Nejenom v kauze Tuchačevský nechal Stalin doslova vyvraždit celou odborně vysoce fundovanou generalitu Rudé armády, což se záhy projevilo ve velice chabém výsledku války s Finskem, které mělo také vazby na Hitlera, a zcela pochopitelně se odmítalo vzdát území, které Stalin potřeboval pro vytvoření bezpečnostního pásma na ochranu Leningradu. Takže jaká byla vlastně válečná zkušenost vojáka, důstojníka, generála či maršála Rudé armády? Stručně řečeno, nepředstavitelná a nesdělitelná. Žádný válečný film ji nedokáže tlumočit a ani fantazie vybičovaná na nejvyšší obrátky nezastoupí zkušenost těchto lidí.
Paradoxně, snahy západních historiků druhé světové války (jedině jejich práce jsou u nás na polistopadovém knižním trhu k dostání) zdůrazňovat neúspěchy Rudé armády v prvním půlroce německé snahy o bleskový útok – operace Barbarossa 22. června 1941 – dosahují přesně opačného efektu. Právě katastrofální chyby, které v počátku německého tažení na Východ (ale už i před ním) zasel vrchní velitel Rudé armády, Stalin, nesmírně posilují celkový obraz odvahy a odolnosti vojáků a velitelů Rudé armády. Inu, ne každý zlý úmysl musí vyjít. Čím hůře vychází hodnocení vrchního velitele, Stalina, tím zřetelněji se leskne sláva vojínů, poddůstojníků, praporčíků, důstojníků, generálů a maršálů jeho armády.
Nicméně, později, patrně od šoku utrpěného německým úderem na Moskvu, kdy Stalina dokonce napadlo válku zabalit, se jeho strategické schopnosti začaly rychle zdokonalovat a vedle řízení válečných operací se svými maršály, zvládal řešit také otázky zbrojní výroby, zásobování, doplňování rezerv a tak podobně. Takže jeho roli je třeba brát objektivně, ne jen pod dojmem jeho diktátorského brutálního postupu dokonce i vůči svému vlastnímu okolí.
Stalin dokonce ve snaze převádět svá vlastní selhání na hlavy velitelů neváhal a odvolával, zatýkal a popravoval dokonce i nejvyšší velitelé praporů, armád, frontů. Tlak, pod kterým pracovali tito lidé, působil doslova ze všech stran. Nedostatky ve výzbroji, chyby ve velení, počáteční dezorientace celých divizí, scházející spojení, které německý výsadek narušoval na všech liniích budoucí fronty. To působilo z jedné strany. Ze strany druhé přicházely tlak i hrozby z hlavního stanu, hlavně od Stalina, Beriji a Molotova. No a hlavně tu byly mohutné útoky tří německých armád před nimi! Jedna útočila ze severu, druhá ze středu a třetí armáda postupovala jižním směrem. Německé armády měly v čele špičkové důstojníky, několik miliónů mužů, dostatek tanků, děl a další techniky.
Nazvat toto všechno peklem, je absolutně nevýstižné! Jsou situace, pro které se skutečně nedostává slov. Jsem si jist, že naši domácí snaživí provokatéři Ruska a obrazoborci památníků Rudé armády by v těchto podmínkách neobstáli ani 24 hodin.
Od Moskvy, Stalingradu a Kursku k Berlínu
Takže, jaká byla tedy válečná zkušenost vojáka Rudé armády? Velice stručně: Na začátku zoufalá obrana, chyby velení, absence strategie, porážky a ústup až na samá předměstí hlavního města. Armády s obrovskými ztrátami, smrtící boj o každý metr půdy. Desetitisíce mrtvých a raněných. Potom ale obrat, postupná vítězství po nesmírně vyčerpávajících bojích, vytlačování nepřítele ven ze země. Nakonec jeho rozdrcení v rozvalinách jeho hlavního města.
Toto je jenom velice zhruba popsaná zkušenost vojáků a velitelů Rudé armády, kteří na podzim 1941 zastavili masívní útok tří německých armád ve směru na Moskvu. Poté sice dopustili německý průnik na jižním směru v oblasti Kavkazu, Krymu a v průmyslových částech Ukrajiny, ale na Volze jednotky wehrmachtu a SS spolu s Hitlerovými spojenci z Rumunska a dalších zemí Sověti za cenu obrovských ztrát rozdrtili. Kdyby se tak nestalo, na hranicích SSSR už stály divize turecké armády připravené vrhnout se na východ a na sever. Ze severu hrozil také útok Finů.
Stalingrad a největší tanková bitva všech dob u Kurska jsou pojmy, jaké nepotřebují dalšího výkladu. Zároveň se maršálu Žukovovi podařilo zajistit obranu Němci obklíčeného Leningradu a později se Leningrad ze smrtícího sevření wehrmachtem vymanil.
Na 900 000 obyvatel toho města zemřelo, většinou hladem. Dmitrij Šostakovič v tomto obleženém městě zkomponoval svoji sedmou symfonii Leningradskou, kterou 5. března 1942 vysílaly všechny rozhlasové stanice Sovětského svazu. Tato symfonie je panoramatickým hudebním obrazem Velké vlastenecké války a její vysílání mělo obrovskou emocionální sílu. Stejně jako ji má i pro poválečné generace lidí, kteří poselství této historické zkušenosti vnímají a dokážou je ocenit.
A propos, na maršála Žukova Stalin sice žárlil, nicméně posílal jej všude tam, kde bylo nejhůř a Žukov, až na nepatrné výjimky, na všech bojištích dokázal překonat maršály nepřátelských vojsk ve všech směrech. Nakonec jej Stalin pověřil dobytím Berlína. Generál armády, později maršál Koněv, velel Západnímu frontu, později jednomu z Ukrajinských frontů právě pod velením Žukova. Ne vždy bez chyb, ale v celkovém hodnocení víc než úspěšně. Než Koněv dorazil do Berlína a odtud ku Praze, velel po čtyři roky armádám v kotlích německého obklíčení.
Nejvyšší velitelé cestovali stovky kilometrů v autech po rozbahněných cestách od divize k divizi, od frontu k frontu, často pod palbou Němců. Odtud pak letecky v doprovodu stíhaček, které jejich letadla chránila před útoky německých stíhačů, do Moskvy, do hlavního stanu ke Stalinovi, kde se jim zřídkakdy dostalo pochvaly, někdy spíše výtek, vyhazovu za dveře, málokdy pozvání k obědu. Někdy nespali několik dní, nanejvýš tu a tam hodinu v autě, v letadle nebo oblečení na vojenském kavalci v bunkru. Velice zlým znamením bývalo, když u Stalina v Moskvě zahlédli Beriju. To se pak ke svým armádám už ani nemuseli vrátit. Ano, plastický obraz této války je v podstatě nesdělitelný.
Obyčejní vojáci v boji
Vypětí vojáků a velitelů během všech operací vedoucích k osvobození evropské části SSSR bylo enormní. Mrazy nebo bláto, mnohdy museli čelit obrovské přesile útočníka, jehož velení vynikalo strategickými znalostmi. V bahně vojáci tlačili děla, přesouvali munici. V tankových bitvách tankisté vyskakovali z hořících tanků a bojovali s Němci jen s pistolemi, noži nebo i holýma rukama. Všude kolem nich vládl takový hluk, až lidem tekla krev z uší. Tanky se srážely, vybuchovaly, hořely. U Kurska a v okolních prostorech se navzájem srazilo na šest tisíc tanků. Stovky tanků všude kolem v plamenech. Kostry ohořelé těžké vojenské techniky byly všude na bojišti. Bahno, špína, krev a stovky mrtvých kamarádů, roztrhaných granáty na kusy. Denně umírali kamarádi, kteří si navzájem pomáhali i v naprosto beznadějných situacích. Odtud přísloví, že o kamarádovi se člověk přesvědčí jen, když je s ním ve válce. Nebo v podobné situaci.
Vojáci Rudé armády na svém tažení od Moskvy k Berlínu dostávali na frontu dopisy, ve kterých se jim oznamovalo, že wehrmacht a jednotky SS vypálily jejich vesnice a povraždily členy jejich rodin. Znásilněné ženy, sestry, dcery, matky, zavraždění malí sourozenci, staří rodiče. Bestialita jednotek SS byla nevýslovná. Na území Ruska, Běloruska a Ukrajiny bylo takových Lidic a Ležáků na tisíce! Při vědomí těchto okolností obzvláště vynikne, jak se u nás po listopadu 1989 stále zdůrazňovalo, že někteří vojáci Rudé armády, oni osvoboditelé, neměli dostatečně vybrané chování. Ano, to je pravda. Někdy vskutku neměli. Jejich velitelé ale prohřešky těchto vojáků, kteří prošli peklem, zpravidla trestali zastřelením. Stalin a Berija dokázali postavit ke zdi generála, natož prostého vojína.
Netřeba popisovat podrobnosti celého tažení od Stalingradu k Berlínu. Ani takové „detaily“, k jakým patřila operace Rudé armády na řece Dněpru, na které velmi závisel úspěch vytlačení Němců ze SSSR. Tisíce vojáků Rudé armády utonulo ve vodách této široké řeky, než se podařilo vytlačit Němce z levého břehu řeky a zabránit jim v doplnění stavů, zásob, munice, tedy v novém útoku. Němci bojovali houževnatě, takticky správně a ze všech sil. Byli hnáni maršály a generály, které zase vyzýval k útoku Hitler. Snaha označovat Hitlera jen za „kaprála“ či šílence není také úplně výstižná. Disponoval jistou intuicí a měl i strategické schopnosti. Naštěstí, v pravou chvíli jej obojí opouštělo.
Česká zkušenost s válkou byla jiná
Česká zkušenost s touto válkou byla úplně jiná. Tisíce Čechů ji sice získaly velmi podobnou na východní i na západní frontě, kde bojovaly po boku jiných armád. Další tisíce partyzánů bojovaly v týlu nepřítele. Odbojáři organizovali domácí odpor proti Německu, mnozí byli zatčeni (to byl i případ mého otce, bývalého důstojníka prvorepublikové armády, naštěstí byl doslova za minutu dvanáct zachráněn právě jednotkou Rudé armády – poznámka autora) a zavražděni. Tisíce statečných lidí prováděly sabotáže nebo pomáhaly rodinám zatčených a vězněných. Jejich památka je nesmírně vznešená a zasluhuje úcty.
Jenomže, celonárodní odpor ve zbrani vůči okupantům chyběl. Byl znemožněn politikou západních demokracií, které plně souhlasily s německým „nárokem“ na české země a cítily se samy zabezpečené Hitlerovým slibem, že jeho zájem směřuje výhradně na Východ, proti Sovětskému svazu. Polsko, které se nejprve snažilo samo si ukousnout z Hitlerova záboru českých zemí svůj díl, se mělo zanedlouho přesvědčit o svých strategicky nesmyslných kalkulech a stalo se samo obětí Německa i německo-sovětského paktu, kterým si SSSR na jeho účet bral zpět víceméně území ztracená Brestlitevským mírem, a posunul tak hranici s budoucím agresorem více na západ.
Domnívám se, že absence celonárodního soustředěného ozbrojeného boje za osvobození své země, takto zkušenost záchrany sebe sama vlastními silami, a takto i absence vítězství nad nepřítelem, má za následek to, že se tak velice snadno vzdáváme své vlastní suverenity a periodicky přijímáme závislé postavení. Stále jsme jakoby vděčni někomu jinému za to, že JSME. A z této vděčnosti pak plyne ono nesamozřejmé postavení, ochota podřizovat se cizím zájmům.
Absence podobné zkušenosti, jakou ve Velké vlastenecké válce prodělala v podstatě každá ruská rodina (ale stejně tak i rodiny jiné než ruské) s sebou přináší to, že namísto boje se skutečným nepřítelem se někteří Češi pouštějí do hloupých či směšných fanfarónských a furiantských bojů se symboly. Pochopitelně tak činí až dlouho po válce a s vědomím, že nic osobně neriskují. Hrdinství tohoto druhu opravdu nestojí za nic.
Absolutní většina českého národa si tak nepočíná a alespoň jistou vděčnost vůči osvoboditelům, ať už přišli z Východu nebo ze Západu, pociťuje každý soudný člověk. Přesto si myslím, že kdyby měli Češi jako národ, tedy celé národní společenství, za sebou obdobnou bojovou zkušenost, jakou získali třeba Srbové, Řekové či Kréťané s vlastním podílem na osvobození vůči agresorům z Německa či Itálie, pak by se veřejné mínění v zemi ohradilo mnohem více proti avanturismu hrstky provokatérů. Jejich chování by bylo prostě odmítnuto celým národem. To se ale zatím nestalo. Provokatéři čelí jen jedinké kritice, a v některých kruzích dokonce nacházejí sympatie. Asi chápeme, že tyto kruhy rozhodně nepatří k vlasteneckým.
Zkušenost národa sevřeného brutalitou agresora
Obecně vzato je česká národní zkušenost s druhou světovou válkou většinově zkušeností lidí sevřených německou arogancí a brutalitou uvnitř protektorátu, ve kterém byl národ degradován na nejnižší možný stupeň. Systematicky zotročován, převychováván, vykořisťován, okrádán, zesměšňován a vyvražďován. Většinová národní zkušenost byla tedy zkušeností z maximálního úsilí o přežití v potupných podmínkách, nikoliv bojem za osvobození. Proto působí opravdu mimořádně nepatřičně, když se někdo v českých zemích dopouští znevažování nebo dokonce hanobení památky těch, kteří s nezměrnou statečností a vytrvalostí bojovali celé čtyři roky, umírali nebo si z války odnesli těžká zranění. A zachránili i životy těch, kteří pro boj s německým nacismem neudělali vůbec nic, ba si třeba i přáli, aby Hitler v této válce zvítězil a z nich a jejich potomků udělal Němce.
Čest budiž všem Čechům, kteří proti německému nacismu bojovali venku i doma, kteří všemožně narušovali německé panství v protektorátu, pomáhali obětem německého teroru a jinak přispívali k porážce Německa v této válce. Vojenské vystoupení celého národa proti Německu bylo ale národu znemožněno rozhodnutím západních demokracií, nepřátelstvím klerofašistického režimu na Slovensku, nepřátelstvím tehdejšího Maďarska a Polska, tedy fatálním obklíčením ze všech stran. Možná se tak stalo i chybami první republiky a Dr. Beneše v mimořádně obtížné situaci třicátých let minulého století. Nechť soudí, kdo by dokázal postupovat lépe. Jisté je, že bohatá všestranná výzbroj československé armády Němcům dodala to, co potřebovali k zahájení svých agresí. Hitler byl tehdy radostí bez sebe. A průmysl protektorátu, jeho pracovní síla, uhelné pánve, to vše Německo těžilo po šest let natolik, že je skutečně překvapivé, jak snadno jsme se po válce a znovu i po listopadu 1989 vzdali válečných reparací.
Psychologické dopady národní bezmoci, onen mnichovský komplex či syndrom, jsou ale bohužel dlouhodobé a velice oslabují vnitřní schopnost dosáhnout skutečně hrdé národní a státní suverenity, jaká se obejde bez hloupých a zbabělých výstřelků několika jednotlivců, kteří si vůbec neuvědomují, co činí. Nebo tak činí v cizím zájmu? Bude asi zapotřebí najít zdroje sebedůvěry tam, kde je hledali Palacký, T. G. Masaryk nebo třeba i Karel Čapek. Nemáme za sebou vlastní vítězství ve spravedlivé válce vedené na svoji obranu, pokusme se vítězit alespoň slušným, důstojným, poctivým, spravedlivým, čestným a hrdým chováním na mezinárodní scéně. Provokatéři Ruska nebo Číny nám v tom příkladem rozhodně nekráčí. A účast našich současných vojáků v úplně cizích válkách je pro nás z tohoto pohledu úplně bezcenná.