Historička umění Věra Beranová se zamyslela nad tím, o čem vypovídají dnešní pomníkové kauzy a proč nám chybí Masaryk.
Současná atmosféra na jedné straně podává svědectví o soudržnosti a na straně druhé svědčí o hlubokých společenských rozporech. Kde jsou příčiny těchto hlubokých rozporů? Jistě jsou to otázky zdravotní, ale stále více jsou to otázky ekonomické. Veřejným prostorem však doslova cloumá i problematika obecně kulturní. Proč se na Staroměstském náměstí staví Mariánský sloup jako v podstatě novostavba? Proč je najednou likvidována socha osvoboditele Prahy, maršála Koněva. Samotná akce odstranění sochy se udála v utajení, tak jako kdysi, když se v nočních hodinách, odstraňovaly pomníky T. G. Masaryka. Proč se najednou otevírá otázka, kdo osvobodil Prahu? Zjistíme, že za těmito otázkami stojí většinou jednotlivci, kteří využívají výjimečnou dobu, výjimečnou situaci, aby v podstatě prezentovali sami sebe. Mnozí by se v normální situaci neuživili ani jako prodavači párků, další májí celé hroudy másla na hlavě atp. To všechno, podtrženo a násobeno nevzdělaností, vede k těmto vystoupením.
Psycholog by jistě dovedl rozkrýt motivy jak u jedinců, tak u těch, kteří jim tleskají. Snadno můžeme napsat, že to jsou diletanti, kteří v kontextu výjimečné situace hledají nepřítele, aby se mohli prezentovat. Jak se však k tomuto staví odborná veřejnost? Jedním slovem velmi opatrně. Není tady nikdo, kdo by řekl: „Rukopisy jsou falza“ „Hilsner nebyl vrah“. Masaryk se bohužel u nás rodí jednou za sto let, i když těch sto let už vlastně uplynulo…
K odbornictví jistě platí opatrnost ve vyjadřování soudů. A tak se dočítáme například: replika Mariánského sloupu je vyjádřením rekatolizace, potlačení národního, ale také je oslavou bitvy na Bílé hoře; Mariánský sloup nemá nic společného s Bílou horou, je výsostně uměleckým dílem. Stejně tak se můžeme dočíst, že se jedná o nepodařenou repliku. A tak bychom mohli pokračovat dál. Pro další kauzu, která nabírá mezinárodní rozměr, je stejně tak charakteristický dvojí metr. Můžeme se tak pro změnu dočíst: byl to výjimečný vojevůdce, osvoboditel Prahy a stejně tak i ten, který potlačil Pražské jaro. O tom, že je to velmi zdařilá plastika ani slovo. Městská část Prahy 6 nemá jenom zájem o sochu maršála Koněva, ale také pořídila lavičku Václava Havla před Národní technickou knihovnu za 850 000 Kč, na které se dá dokonce sedět. Toto zastupitelstvo má ve svém plánu také monumentální pomník Marie Terezie. Je zajímavé, že diskuse se ani moc netočí kolem významu této panovnice, ale kolem nevhodného místa jižně od parku Milady Horákové. Jistě se také dočkáme diskuse, která se bude týkat významu této panovnice. Byla to osvícená panovnice, zavedla povinnou školní docházku, zavedla očkování, nechala rekonstruovat Pražský hrad? Na straně druhé byla to představitelka absolutismu, germanizace a upevňování katolicismu? Za velmi podstatné však považuji, tedy mimo tento ideologický spor, navrhovanou výtvarnou podobu pomníku, kterou pokládám za poněkud nešťastnou.
Doba je dynamická, pomníky se bourají, ale také se staví.
Další kauza, která nabírá mezinárodní rozměr, a to k velkému potěšení jedné osoby, která se na sebe snaží strhnout pozornost, se netýká umění, ale zabývá se historickou událostí. Jedná se o problém vlasovců. Propagátoři tzv. „pravé a pravdivé interpretace“ jsou přesvědčeni, že vlasovci byli hrdinové a bojovali za Prahu. Oponenti by mohli tvrdit, že jim totiž nic jiného nezbývalo.
Tímto způsobem bychom mohli dál poukazovat na další a další podobné, emoce vyvolávající kauzy, které již dávno nepatří k akademickým diskusím. Přiživují se na nich ale ti, jejichž touha se ukázat je téměř bezbřehá. Pouští se tak do „spravedlivého“ boje „za“?
Bohužel. Masaryk nám chybí.