Rozhovor: Libanonský novinář Karím al-Árif hovořil s představiteli jedné ze skupin angažujících se v rozsáhlých protestech v Libanonu. Kdo jsou a jaké jsou jich cíle?
Demonstrace, které v Libanonu probíhají od poloviny loňského října, odrážejí nespokojenost obyčejných lidí se stavem ekonomiky, odpor ke všemocnosti politicko-hospodářských oligarchů i pocit bezvýchodnosti při pohledu do budoucnosti. Zklidnit dlouhodobě akumulovaný hněv stále většího počtu Libanonců se nepodařilo ani „reformní“ vládě Hassána Dijába, která byla formována po odstoupení bývalého premiéra Sa’ada Harírího hned na počátku protestů. Dijábova vláda je, stejně jako její předchůdci, protestujícími považována za pouhou fasádu přetřenou reformními barvami, a to aniž by cílem byla podstata věci – skoncování s vládnoucími („poválečnými“) elitami jako takovými. Mediální pokrytí protestů může místy vytvářet pocit, že do ulic Bejrútu, Tripoli, Sidonu nebo Tyru při každé vhodné příležitosti zcela spontánně vyráží neorganizovaný dav, opak je však pravdou. Kromě tradičních, zejména levicových stran, se na organizaci protestů významnou měrou podílí i několik občanských iniciativ či uskupení. Rozhovor se zástupci nejvýraznějšího z nich, libanonského občanského hnutí Občané státu (OS), vedl Karím al-Árif (KA).
Karím al-Árif: Jak definujete ideologii a hlavní cíle hnutí Občané státu (arab. Muwátinún wa muwátinát fí dawla, angl. Citizens in a State, CiS) a co jej odlišuje ostatních stran a hnutí na libanonské politické scéně včetně těch, které se profilují jako sekulární a nadkonfesionální (Libanonská komunistická strana, Syrská sociálně nacionalistická strana, Sabaa – 7 ad.)?
Občané státu: Občané státu nejsou uskupením, které by vyznávalo nějakou rigidní ideologii. Naším hlavním cílem je vybudovat spravedlivý a fungující stát založený na občanském principu. Nepředkládáme předem dané odpovědi, ale chceme je společně hledat. Jakýkoliv akční plán musí vycházet z analýzy reálné situace a jejího pochopení. Jakékoliv ideje jsou samy o sobě bezcenné, pokud je nelze reálně aplikovat. V tom se lišíme od ostatních ideologicky vyprofilovaných sekulárních stran. Nevěříme v automatickou univerzální platnost určitého souboru myšlenek jen proto, že tyto myšlenky mohly být užitečné či realizovatelné někdy a někde v minulosti. Další věcí, která nás odlišuje od ostatních skupin, jež se objevily v letech 2015 a 2019, je skutečnost, že nejsme hnutím kladoucím požadavky. Jsme přesvědčeni, že jádrem všech problémů Libanonu je místní politický systém, přestože se tento systém snaží vše líčit pouze coby technické, finanční či společenské nedostatky. Jedinou účinnou léčbou je představit politickou alternativu a tento alternativní politický projekt uvést do praxe. Nemá smysl chtít po starém a strnulém politickém systému, aby udělal tu ústupek, tu druhý. Jednak toho ani není schopen, a i kdyby byl, na celkovém stavu věcí to mnoho nezmění.
KA: Hnutí Občané státu vzniklo v roce 2016 a výrazně se podílelo na protestech proti libanonskému politickému establishmentu v říjnu 2019. Vytvořili jste v průběhu této doby alianci či navázali nějakou formu spolupráce s dalšími hnutími či stranami, případně máte takové plány do budoucna?
OS: Od svého založení jsme stáli na stejné straně barikády s mnoha různými skupinami při různých příležitostech, ať již šlo o “odpadkovou krizi”, obecní či parlamentní volby. Nejvýznamnější byla koalice Kulluná Wataní (Všichni jsme vlast), u které jsme doufali, že bude uskupením představujícím jasný ucelený politický program. To se nestalo a šlo nakonec pouze o dočasnou volební alianci. V současnosti vedeme rozhovory s mnoha skupinami a významnými osobnostmi s cílem vychýlit rovnováhu sil, abychom byli schopni zahájit vážná jednání s vůdci jednotlivých konfesí o mocenských změnách. Některé diskuze stále probíhají, bližší obrázek si lze udělat na našem youtube kanále.
KA: Generální tajemník hnutí doktor Šarbel Nahhás neustále hovoří o “vládnoucí šestce”, která dle něj zemi zcela ovládá a stojí za všemi politickými, ekonomickými a finančními rozhodnutími. Současná (i předchozí) vláda je jen nástrojem v jejich rukou a slouží politickým, tedy finančním zájmům každého z nich. To je prý příčinou současné libanonské ekonomické a finanční krize, nehledě na chronické, opakující se politické otřesy ve chvílích, kdy mezi zmíněnou “šestkou” dojde k neshodám. O koho se jedná a jakým způsobem je chtějí Občané státu politicky a společensky konfrontovat? Jaké máte plány a prostředky pro získání větší podpory v libanonské společnosti nad rámec sociálních médií a veřejných debat? “Vládnoucí šestka” má oproti mladším hráčům množství zásadních výhod – popularitu, podporu ze zahraničí (politickou i finanční), konfesionální/ideologickou loajalitu na úrovni jednotlivců i směrem k vůdcům a stranám…
OS: “Vládnoucí šestkou” dnešní politické scény jsou Hasan Nasralláh (generální tajemník Hizballáhu), Nabíh Berrí (předseda parlamentu a předseda hnutí Amal), Míšál Aún (prezident republiky, zakladatel Svobodného vlasteneckého hnutí), Samír Dža’dža (výkonný předseda Libanonských sil), Walíd Džunblát (předseda Pokrokové socialistické strany) a Sa’d al-Harírí (někdejší premiér a předseda hnutí Budoucnost). Nutno podotknout, že jsou mezi nimi podstatné rozdíly, ať již co se týče celkového vlivu i pohledu na další vývoj. Až do počátku finanční krize platila mezi „šestkou“ pružná dohoda stran rozdělování státních zdrojů. Jakmile zdroje došly, byla u konce i dohoda, navzdory snahám o urovnání skrze Harírího reformní plán, který byl jednomyslně schválen. S tím, jak zdroje v podobě dolarů vyschly, začal se drolit i systém loajalit v rámci vnitřních kruhů každého z těchto vůdců. Je třeba si uvědomit, že většina – pokud ne všechny – vztahů je u nich založena na zájmech. Je nám jasné, že se s nimi nemůžeme poměřovat, co se týče vlivu či prostředků, můžeme nicméně představit politickou alternativu, se kterou se nezvládnou popasovat. Pravá podstata konfesionálního systému jim neumožňuje zvládnout ztráty způsobené finanční krizí, aniž by se přitom nezhroutila jejich vnitřní konstrukce. Jedinou věcí, která spojuje členy stran fungujících na konfesionálním základě, je jejich příslušnost k dané konfesi. Tyto strany či konfesionální uskupení jsou z podstaty vertikální a najdeme v nich jak nejchudší z chudých, tak pověstné horní jedno procento. Tihle lidé nemají společné zájmy, naopak jsou jejich zájmy často v příkrém rozporu. Konfesionální vůdci nejsou schopni přijít s řešením, ze kterého by měli prospěch všichni příslušníci jejich konfese. Ty sdílené zájmy tam jednoduše nejsou. Konfesionální vůdci stojí před stejným problémem, zákonitě se tak dostávají do konfliktu mezi sebou samými. Z tohoto důvodu jsme přesvědčeni, že se ustavení civilního státu stalo v současnosti naprostou nutností. Konfesionální vůdci nejsou schopni tuto přeměnu uskutečnit a bude lepší, pokud to místo nich udělá silná a věrohodná politická alternativa.
KA: Nově zvolený premiér Hassán Dijáb je dle velké části stoupenců Aliance 14. března pouhou loutkou dosazenou z vůle Aliance 8. března. Ta to odmítá a trvá na tom, že Dijáb je nezávislým kandidátem, kterému jde o to vrátit Libanon „na správnou kolej“. Jaký je názor Občanů státu? Který z dvou velkých libanonských politických bloků má pravdu a jak hodnotíte dosavadní Dijábovo působení?
OS: Co se týče vlády Hassána Dijába, odkázali bychom vás na vyjádření na našich stránkách.
KA: Před několika týdny měla vláda obsadit čtrnáct pozic v Libanonské centrální bance, okolo čehož probíhaly mezi politiky konfesionální spory. Premiér ovšem návrhy odsunul z vládní agendy s argumentem, že, co se odehrálo, jde proti jeho přesvědčení, výchozím principům a koncepci. Dodal, že „tyto návrhy, tak jak jsou, vůbec neodpovídají tomu, že jsme vládou technokratů“. Tento krok mnozí místní novináři a političtí analytikové hodnotili jako velmi odvážný, neboť se Dijáb odmítl podřídit tradičním konfesionálním postupům nejmocnějších libanonských předáků. Údajně tak nemohl učinit, aniž by měl politické krytí ze strany některých velkých politických hráčů. Máte představu, kdo by to mohl být? Nebo chtěl Dijáb jednoduše vzkázat „vládnoucí šestce“, že si nenechá nadále zasahovat do svého rozhodování?
OS: Neshody ohledně pozic v centrální bance nebo jmenování soudců nebo dokonce i inspektorů ministerstva školství jen potvrzují, co jsme uvedli dříve. Vláda Hassána Dijába není víc než pouhou fasádou. Možná si toho stále nejsou plně vědomi (ačkoliv jsme některé ministry varovali během setkání před jejich jmenováním), ale musí jim to být čím dál jasnější, jak je ostatně vidět na jejich prohlášeních. Část ministrů má jistě dobré úmysly, ale figurují pouze coby hromosvod politické krize a poskytují konfesionálním vůdcům dostatek času, aby se zvládli reorganizovat.
KA: Není žádným tajemstvím, že klíčové segmenty libanonské ekonomiky, ať již jde o letiště, přístav, civilní infrastrukturu, ale i většinu bank, jsou propojeny a ovládány „vládnoucí šestkou“ a jejich nohsledy. To přirozeně v průběhu dekád vytvořilo ve všech těchto oblastech a na ministerstvech obrovskou korupci. Klientelismus a konfesionalismus – coby nepsaná tradice – hrají prim při obsazování všech vyšších pozic. O jakých opatřeních je dle vás nutné uvažovat, aby se země osvobodila ze spárů „vládnoucí šestky“ s vědomím, že tito předáci mají silnou podporu rovněž ze strany libanonského náboženského establishmentu?
OS: Jediným účinným opatřením je ustavení civilního státu, který bude k lidem přistupovat jako k občanům, nikoliv na základě jejich konfesionální příslušnosti. Státu, který bude sledovat práva a potřeby občanů, jako jsou například všeobecná bezplatná zdravotní péče a bezplatné školství, namísto politického pletichaření. Těmto otázkám se věnujeme detailně v naší politické vizi.
KA: S tím, jak Libanon doslova bankrotuje, někteří aktéři (včetně bank) prosazují myšlenku, že řešením současné ekonomické krize je finanční podpora od Mezinárodního měnového fondu. Jaký je váš názor, případně kdo by za to měl nést odpovědnost? Existuje nějaká jiná alternativa?
OS: Mezinárodní měnový fond není ďábelským uskupením, ale není ani charitou. Je to mezinárodní organizace, která půjčuje peníze zkrachovalým státům, aby byly schopny si dát své finance do pořádku. Nebezpečí spočívá v tom, obrátíme-li se na MMF, aniž bychom měli jasný ekonomický plán. Je třeba mít na paměti, že stále jde o agendu nejvlivnějších členů a toho, jak daleko jim dovolíme zajít. MMF se – tak jako kterýkoliv jiný věřitel – logicky bude ptát na dvě otázky: jak peníze utratíte a jak je vrátíte? Vláda ve svém ekonomickém plánu uvádí, že chce peníze použít na spotřebu, což neudělá, protože spotřeba znamená ztrátu dolarů. Co se týče druhé otázky, plánují dramaticky snížit obchodní deficit, aby dosáhli 1% zisku během 4 let. Jinými slovy zastaví to veškerý dovoz včetně klíčových věcí jako jsou potraviny, léky a pohonné hmoty, aby se deficit dostal za 4 roky z mínus 15 miliard dolarů na plus 2 miliardy. O dopadech takto drastických opatření na společnost asi není třeba hovořit. Jediným řešením je přijít za MMF s jasným ekonomickým plánem, čehož šestice konfesionálních vůdců není schopna, neboť jsou svázáni pavučinami zájmů a ani nemají reálnou představu o společenské situaci. MMF absolutně nezajímá kolik příslušníků má jaká konfese. Pouze civilní stát může o svých občanech disponovat informacemi potřebnými k serióznímu vyjednávání a zvládnutí bankrotu.
KA: Podle doktora Šarbela Nahháse (současný generální tajemník hnutí Občané státu, bývalý ministr práce, libanonský reformní politik; pozn. překl.) se Libanon nachází v historické fázi představující příležitost pro konfrontaci a případné zdolání sil stojících v cestě ustavení skutečně nadkonfesionálního civilního státu. Do toho ovšem zemi stejně jako zbytek světa zasáhla aktuální zdravotní krize. Demonstrace proti politickému establishmentu byly zastaveny a „vládnoucí šestka“ získala čas pro reorganizaci a přípravu na dobu „po covidu-19“. Prakticky všechny prorevoluční strany a hnutí se paralelně připravují na ještě větší demonstrace ve chvíli, kdy pandemie odezní a restrikce se uvolní. Jaké jsou vaše předpovědi následujícího vývoje? Obnoví se demonstrace v plném rozsahu? Pokud ano, jak Dijábova vláda zareaguje?
OS: Pandemie covid-19 přišla pro „vládnoucí šestku“ v pravý čas. Všichni se starají o své zdraví a jsou pod restrikcemi, zatímco oni mají čas se reorganizovat. Nicméně stále platí, co jsme říkali 17. října. Jedinou hnací silou libanonské politické scény je finanční krize, která se nejen nezastavila, naopak ještě byla umocněna pandemií. Naděje vkládané do zázračné pomoci ze zahraničí se rozplynuly s příchodem globální recese a propadem ceny ropy. Konfesionální vůdci se ocitli pod enormním tlakem. S tím, jak se trh znovu otevírá, mnoho lidí přišlo o zaměstnání, mnoho podniků zkrachovalo. Zavřely proslulé hotely Alexandre a Le Bristol, Coca-Cola odchází ze země, Americká univerzita v Bejrútu oznámila snížení stavů. Protesty jsou nevyhnutelné a Dijábova vláda si brzy uvědomí svoji neschopnost řešit vzniklé problémy, zatímco za ně bude pod palbou kritiky. Výsledkem bude rezignace kabinetu.
Tento článek publikujeme ve spolupráci s webem Rebuildsyria.cz.