Veronika Sušová-Salminen sleduje hlavní geopolitický rozměr turecké politiky ve východním Středomoří.
Novým bolehlavem se pro Evropskou unii stává jeden z jejích významných sousedů na jihovýchodě, Turecko, které je zároveň atlantickým spojencem EU v rámci vojenské aliance NATO. EU totiž nemá vlastní bezpečnostní ani vojenskou koncepci. Turecko je „pivotní“ regionální velmoc, která má důležitou zeměpisnou pozici a hraje tak úlohu v regionech Blízkého východu a východního Středomoří, dále také Balkánu, Černého moře, Kavkazu a střední Asie. Pro země Evropské unie je tak Turecko důležitým partnerem v oblasti energetiky, bezpečnosti a také migrace. To platí bez ohledu na to, zdali je nám politika současného tureckého prezidenta pochuti nebo ne. Geopolitika je korektivem úzce hodnotového vidění světa, které ostatně není jedinou rozhodovací silou v mezinárodní politice. O tom, co je a není geopolitika se dočtete v mém starším textu. Tento text věnuji především počínání Turecka ve východním Středomoří (ponechám tedy stranou jeho politiku v Sýrii, politiků vůči Kurdům a další nepochybně palčivé otázky).
Členství Turecka v NATO zůstává důležitým faktorem jeho mezinárodní pozice. Země má k dispozici druhou největší armádu NATO, která je navíc umístěna přímo na pomezí mezi Evropou a Asií či Evropou a neklidným Blízkým východem. Členství Turecka v NATO bylo vždy na prvním místě vyjádřením pragmatické kalkulace v kontextu studené války spíš než, že by bylo projevem skutečné myšlenkové či politicko-kulturní příslušnosti Turecka k atlantickému světu. Dnes je tomu tak víc než kdy jindy, i když právě dnes sílí kritika Turecka za to, že se atlantickému ideálu programově vzdálilo, i když ho před Erdoganem charakterizoval jiný typ autoritářství.
Konečně představuje Turecko „věčného“ čekatele na členství v Evropské unii, které ovšem bylo v posledních letech znovu uloženo k ledu, zatímco v současné turecké domácí politice dominují spíše protizápadní nálady s důrazem na turecký nacionalismus a konzervativismus. Nebylo tomu tak vždy, a i sám Recep Tayyip Erdogan a jeho politická strana AKP (Strana spravedlnosti a rozvoje) byla dříve proevropskou a proreformní silou. Turecko je ale zemí se složitým vztahem k Evropě a Západu, který je vztahem tradičně silně ambivalentním – „mezi láskou a nenávistí“ (podobně jako v případě Ruska). Jako každá periferie Turecko reagovalo na oslabování centra mocensky a myšlenkově. A jako každá periférie je Turecko součástí celé sítě závislostí a vzájemných závislostí, které ho asymetricky spojují s EU a širším Západem.
Změna akcentů zahraniční politiky Turecka
Odcizování Turecka od Západu či EU lze považovat za důsledek celé řady okolností a domácích i mezinárodních procesů. Strukturálně tu jsou jasné příčiny v oslabování ideálu Západu a krizi Evropské unie. Institucionální krize EU, doposud nevyřešená, také nemohla Ankaře dost dobře uniknout. Kontext stahování se USA z celé řady regionálních otázek (včetně Blízkého východu nebo Libye), přechod z pozice lídra do pozice odcházejícího hegemona-chaota, který nachází nové priority hlavně v Tichomoří, je další příčinou odcizování. Tyto změny ve struktuře mezinárodních vztahů jsou ale také kontextem pro asertivnější nástup Turecka v oblasti Blízkého východu. Erdogan a jeho strana AKP (u moci od roku 2002) na tento vývoj reagovali s ohledem na dění doma a v regionu. Konsolidace politické moci AKP vedla k jejímu odklonu od aliance s tureckými liberály – AKP se od strany „muslimsko-demokratické“ (podle křesťansko-demokratického vzoru) posunula ke straně, která tíhne spíše k politickému islámu (v domácí interpretaci Muslimského bratrstva – MB). Vedle toho došlo k oslabení politické role turecké armády jako určitého strážce kemalistického dědictví. Tento posun byl spojený rovněž s tzv. arabským jarem (2011), které dalo nový prostor právě politickému islámu v pojetí MB po celém regionu. Kromě toho AKP doma začala zaplňovat prostor islamistické politické strany Saadet, jejíž lídr a expremiér Necmettin Erbakan zemřel v roce 2011.
Tyto kroky znamenaly částečný odklon od kemalismu, na kterém stojí základy moderního Turecka. Tento odklon je patrný nejvíce ve dvou momentech. V domácích podmínkách se jedná o to, zda Turecko je a zůstane sekulárním státem, což byl jeden z celkem šesti pilířů (šípů) kemalismu (republikánství, reformismus, populismus, nacionalismus a etatismus představovaly další kemalistické pilíře). V zahraniční politice jde zase o částečnou reorientaci Turecka na „vlastní“ region, kde se snaží hrát novou a často na západních spojencích nezávislou a suverénní roli. Turecko už se neorientuje jenom na západ. V tomto ohledu se skloňoval pojem „neo-osmanismu“, který označoval nový zájem Turecka o Blízký východ, severní Afriku a také východní Středomoří. Tento nový akcent v zahraniční politice, částečně motivovaný i kurdskou otázkou s jejím přeshraničním významem (Irák, Sýrie), přinesl také bližší spolupráci s Ruskem a Íránem. Erdogan ale doposud neprovedl obrat plný, naopak vsadil na politiku, která je hybridní (prozápadní a protizápadní zároveň a podle situace) a spoléhá se na (občas dost riskantní) strategickou ambivalenci, jejímž cílem je prosadit turecké zájmy a posílit regionální roli Turecka v rámci lavírování. Realizace této politiky přitom víc, než v minulosti sází na tvrdou sílu (invaze v Sýrii a v Libyi) i na porušování mezinárodního práva a také revisionismus. Turecko tak demonstruje vlastní suverenitu jako nezávislost a autonomii.
Východostředomořská rovnice Erdogana: plyn, Libye a Kypr
V poslední době se zemní plyn stává zdrojem rostoucího napětí mezi členskými zeměmi EU a Tureckem s přesahem k tureckému angažmá v Libyi. V roce 2010 potvrdil výzkum, že se v této oblasti nachází asi 1,5 % světových zásob zemního plynu, tj. 3,5 bilionu kubických metrů plynu a rovněž pak 1,7 miliard barelů ropy. Nejde o světoborná čísla, ale jsou to čísla s regionálním dopadem. EU začala kolem roku 2014 o této oblasti hovořit jako o jedné z alternativ ruského plynu (pro který je Turecko významnou tranzitní zemí, v rámci strategie Turecka jako energetického hubu). Jedná se tak rovněž o střet ekonomických zájmů mezi EU a Tureckem o diverzifikaci dodávek. V oblasti východního Středomoří Turecko pak začalo provádět vlastní geologický výzkum bez respektu k námořnímu rozhraničení (v případě exkluzivních ekonomických zón je situace složitejší viz dále). Nynější libyjská politika Turecka a jeho výzkumné aktivity v oblasti východního Středomoří spojitou nádobou.
V lednu 2019 se sešly Egypt, Izrael, Řecko, Kypr, Itálie, Jordánsko a palestinské úřady na Východostředomořském plynovém fóru, kde si vytýčily za cíl vytvoření společného trhu se zemním plynem. Jedním z důsledků těchto kroků je plán na plynovod EastMed, který bude směřovat do Evropy, konkrétně do Itálie (a dále). Turecko k účasti na těchto projektech nebylo pozváno a tento krok chápalo (zřejmě správně) jako pokus ho izolovat od nerostného bohatství celé této oblasti.
V prosinci 2019 tak Turecko uzavřelo dohodu s tripolskou vládou v Libyi, která zahrnovala jednak závazek turecké vojenské podpory a jednak dohodu o turecko-libyjském námořní ekonomické zóně. Pohled na mapu dobře objasňuje, proč je tento krok vnímán jako kontroverzní právě zeměmi jako jsou Řecko nebo Egypt. Podpora Tripolisu postavila Turecko na jinou část fronty než Rusko, které má mimochodem svoje energetické zájmy v Egyptě. Turecké angažmá v Libyi má tedy ekonomicko-energetický (geopolitický) vnitřní smysl, který je odpovědí na situaci, která vykrystalizovala v lednu 2019. Turecká podpora tripolské vládě je svázána s energetikou, i když najdeme některé ideologické spojnice (v tripolské vládě se účastní také Muslimské bratrstvo).
K pochopení zdrojů turecké politiky je nutné se podívat ale dál na východ, na rozdělený Kypr. Od roku 1974 je Kypr rozděleným ostrovem. Jeho řecká část je od roku 2004 součástí Evropské unie a jeho turecká část na severu existuje pod ochrannými křídly Turecka a bez mezinárodního uznání. Nevyřešený (tj. „zmražený“) kyperský problém se nyní přelévá do oblasti ekonomicko-energetické. K prvním rozporům o konkrétně kyperský zemní plyn došlo v únoru roku 2018, před podepsáním prvních dohod na Východostředomořském plynovém fóru a v souvislosti s objevením naleziště Calypso v exkluzivní ekonomické zóně Kypru. Tento problém se týkal exkluzivní ekonomické zóny Kypru a neuznané severokyperské republiky, tj. toho, jaký díl energetického koláče připadne severnímu Kypru? Už v roce 2018 dalo najevo, že zde hájí „nepopiratelná práva“ severního Kypru a trvá na tom, aby se zdejší zdroje sdíleli i se severním Kyprem. Celou situaci ohledně exkluzivních ekonomických zón ale komplikuje ještě jeden obecnější problém: Turecko není signatářem mezinárodní dohody o kontinentálním šelfu (1958) ani Úmluvy OSN o mořském právu (1982), takže neuznává exkluzivní ekonomické zóny ve východním Středomoří. Celkovou situaci ale komplikuje ještě jeden faktor – širší spor Turecka a Řecka (tradičně spojence Kypru) o Egejské moře, který vznikl také v 70. letech.
•
Kyperská otázka a územní spory s Řeckem v Egejském moři (obojí sahá do 70. let a nejedná se o problémy, které by vyvolal Erdogan) mají samozřejmě širší kontext dneška, pro který je typický vzestup středních velmocí jako je Turecko. Jedna věc jsou „neo-osmanské ambice“ současného Erdoganova Turecka, druhou potom skutečné možnostmi k jejich prosazení. Dalším rozměrem jsou historické křivdy a emoce, které do značné míry určují vztahy mezi Tureckem a většinou jeho menších sousedů, specificky pak s Řeckem a Kyprem (situace je v toto případě ještě „výbušnější“ než v případě sousedů Ruska). Je otázkou, do jaké míry mohou nebo mají být právě oni hlavním orientačním bodem pro politiku Evropské unie jako celku. Dalším rozměrem jsou pak celkem pragmatické ekonomické zájmy Turecka v oblasti východního Středozemí, jehož je nezpochybnitelnou součástí jako jedna ze zemí regionu. Vyšachování Turecka z regionální hry o zdroje nutně povede ke zvýšení jeho agresivity a k dalšímu napětí. Erdoganovo Turecko je nepochybně problematickým aktérem a jeho kroky v dnešním kontextu minimálně oslabují NATO, které už dávno čelí existenciální „krizí žánru“ po skončení studené války. Právě krize NATO (tichá) je hlavní brzdou v možnostech proti Erdoganovi účinně a rozhodně zasáhnout. V případě napětí v oblasti východního Středomoří se ale také ukazuje, že neřešené problémy se vrací do hry s novou intenzitou, zatímco geopolitické konstanty (kontrola cest, infrastruktury a zdrojů) se dramaticky nemění.