Veronika Sušová-Salminen vysvětluje, jaké jsou rozdíly mezi geopolitikou a zahraniční politikou a proč se nejedná o významová synonyma.
Vlastně není tak překvapivé, že se v důsledku poměrně zásadních proměn ve světě dnešní teorie mezinárodních vztahů vrací k zeměpisu jako k významnému faktoru, i když je mnohem opatrnější v přístupu, který by šel ve stopách prostého zeměpisného determinismu. Nicméně pojmy jako geopolitika a geostrategie jsou znovu součástí současných debat a skloňují se v médiích či ve veřejném prostoru. Ne vždy ale zcela správně – často se totiž pojem zahraniční politika zaměňuje s geopolitikou jako by se jednalo o synonyma.
Návrat zeměpisu jako určité konstanty do středu zájmu teorie i praxe mezinárodních vztahů v posledních letech snad souvisí s návratem problémů rivality velmocí, který je také v poslední době stále častěji skloňován. Americký specialista na mezinárodní vztahy Jakub J. Grygiel ve své knize Great Powers and Geopolitical Change (2006) zajímavým způsobem sleduje vztahy mezi zahraniční politikou a geopolitikou. Konkrétně Grygiela zajímá především to, jaké jsou důsledky toho, když směřování zahraniční politiky nereflektuje geopolitiku. Jeho kniha je ale také dobrým pomocníkem v uspořádání si pojmosloví. Bez správného používání pojmů se naše poznání často dost komplikuje.
Zeměpis – geopolitika – geostrategie
Grygiel definuje zeměpis jako „fyzickou skutečnost, kterou tvoří hory, řeky, moře, vzorce větru a tak podobně.“ Je podle něj popisem geologických rysů planety Země, které až jsou až na některé výjimky neměnné. Zeměpis sám o sobě, jak ale Grygiel doplňuje, není užitečnou proměnou v rovnici pochopení zahraniční politiky. Tím se značně odlišuje od autorů klasické geopolitiky, kteří viděli zeměpisné podmínky jako určitý exaktní „hardware“ zahraniční politiky. Platilo to zvláště na přelomu 19. a 20 století (pojem geopolitika pochází z konce 19. století), kdy stále dominovalo paradigma pozitivistické vědy, hledání zákonitostí a tvrdých faktů.
Podle Grygiela je geopolitika lidským faktorem uvnitř zeměpisu. V Grygielově pojetí se jedná především, a hlavně o vztahy mezi zeměpisným prostorem a zdroji a komunikačními trasami. Jak píše, geopolitika je „zeměpisná distribuce center zdrojů a komunikačních tras, kterým je připisována hodnota prostřednictvím jejich strategického významu.“ To je například jeden z důvodů, proč můžeme přemýšlet o čínské iniciativě Jednoho pásma, jedné stezky také v geopolitických kategoriích. Tento projekt nemá jen rozvojový a ekonomický aspekt, ale i aspekt geopolitický s ohledem na centra zdrojů a výstavbu dopravních tras mezi těmito centry. Neznamená ale to, že je zcela inspirován geopolitikou, jak ostatně ukážu záhy.
Proměnlivost těchto komunikačních, dopravních tras a také změny v zeměpisné distribuci zdrojů (například přírodních) v závislosti na technologiích podle Grygiela pak mění geopolitické situace. Z toho pro něj plyne i fakt, že geopolitika není nic statistického, nýbrž je pro ni typická proměnlivost.
Konečně, je tu další pojem, kterým je právě geostrategie. Geostrategie je zeměpisný směr zahraniční politiky daného státu, tj. konktrétněji jde o to, jakým směrem či kam stát projektuje svoji vojenskou moc a také diplomatickou aktivitu. Obvykle platí, že státy musejí svojí geostrategii směřovat do vybraných směrů, protože na tzv. politiku všech azimutů nemají dostatečné prostředky. Velmi důležité je podtrhnout to, že zeměpisné a geopolitické faktory ne vždy definují geostrategii konkrétního státu. Z toho tedy jasně vyplývá, že oba faktory – zeměpis a geopolitika – nemusejí ovlivnit a ani vysvětlit zahraniční politiku dané země. K chybám geostrategie nicméně patří neschopnost vidět a adaptovat se novým geopolitickým situacím, které vycházejí z proměny geopolitiky jako souhry zeměpisných podmínek a technologické změny. Geopolitika tak často není reflektována v zahraniční politice či geostrategii státu, což je podle Grygielovy knihy základem neúspěchu či úpadku. Jeho kniha se to snaží doložit na několika příkladech z historie – na Číně dynastie Ming (1364-1644), Osmanské říši (1300-1699) a Benátkách (1000-1600). Ve všech případech mapuje to, jak se tyto státy nedovedly přizpůsobit geopolitické změně, což vedlo k jejich zahraničněpolitickému pádu.
Komunikační trasy a zdroje jako základ geopolitiky
Grygiel geopolitiku vidí jako otázku zeměpisné distribuce zdrojů a tras, které tyto zdroje spojují. O jaké zdroje a trasy se ale jedná? Komunikační trasy jsou cesty, které spojují státy. Vztahy mezi státy tvoří obchodní výměna, vojenské střety a výměny informací. Mimo to tyto komunikační trasy umožnují státům na jednu stranu projektovat moc a na druhou stranu, nepřekvapivě, získat přístup k centrům zdrojů. Do dnešních dnů je většina vojenské moci států projektována prostřednictvím moří a po zemi. Pro vojenskou moc má celkem logicky komunikace a doprava velký význam z hlediska logistiky a zásobování. Komunikace a doprava jsou tedy pro státy klíčové – státy, které nedokážou kontrolovat trasy, jenž spojují centra zdrojů a další strategická místa, se obvykle dostanou pod vliv jiných států nebo čelí porážce.
Ukázkovým případem je příklad z ruských dějin, a to zkušenost rusko-japonské války v letech 1904-1905, která odkryla zásadní slabost Ruska v jeho přístupu na světová moře. Transsibiřská magistrála nebyla v této době dostavěna a Rusko se muselo spolehnout na zdlouhavou cestu po moři a být přitom logisticky na milost například německé společnosti v Hamburgu a francouzských základen v Africe a v Indočíně. Výsledkem vyčerpanosti ruské baltské flotily byla porážka Ruska Japonskem u vzdálené Cušimy. Ukázalo se tak, že špatný přístup Ruska k moři a celková poloha země představují strategickou nevýhodu. Nebylo potom překvapivé, že se v této době objevila řada komentářů, které zpochybňovaly postavení Ruska jako světové velmoci, a to právě z důvodů ruského zeměpisu a neadekvátní sítě námořních základen carského Ruska. Hlavním důvodem pro to byl pozemní charakter Ruska, který sám o sobě představuje zásadní limit pro námořní strategii a projekci moci na moři. Důsledky porážky u Cušimy byly pro carské Rusko ale nezanedbatelné nejen v oblasti jeho „východní“ politiky.
Pokud hovoříme o dopravní infrastruktuře či cestách tak dnes samozřejmě nemluvíme jen o námořních trasách jako spojnicích mezi přístavy či říčních kanálech, řekách, silnicích a dálnicích, ale mluvíme také o leteckých trasách, železnicích a nepochybně také o plynovodech a ropovodech či v nejnovějších podmínkách třeba o datových kabelech či satelitech. Na rozdíl od námořních tras, které z velké části spadají pod mezinárodní kontrolu a jsou považovány za svobodné pro plavbu, komunikační trasy pozemního charakteru vždy spadají pod jurisdikci nějakého státu a jeho moci. I když ani v případě námořních tras vždy neplatí svoboda plavby, protože i zde do ní státy zasahovaly a zasahují. V dnešních podmínkách jsou Spojené státy, doplňuje pak Grygiel, námořním hegemonem, který zaručuje volný proud zboží na světových mořích. A proto právě USA mohou zamezit druhému státu v přístupu k těmto trasám. V souvislosti s těmito příklady lze rovněž uvést další příklad s geopolitickým pozadím, kterým je stavba plynovodu Severní proud 2. Plynovod má umožnit nejenom propojení Ruska a Německa, ale i jejich kontrolu nad dodávkami plynu z Ruska do Evropy. Plynovod Severní proud 2 se tak týká nejen dostupu ke zdrojům, ale i kontroly trasy. Obchází Ukrajinu a země střední Evropy – což mimo jiné znamená, že oslabuje jejich geopolitický význam pro Německo i pro Rusko. Dokonce lze v souladu s Grygielovým argumentem dodat, že dostavba plynovodu představuje změnu trasy, a tím i geopolitickou změnu.
Komunikační a dopravní trasy tedy nejsou nehybné. Grygiel upozorňuje na to, že se jejich vzájemné konfigurace mění v závislosti na třech proměnných. Tou první proměnou jsou objevy a vytvoření nových tras. Druhou potom změny v transportačních technologiích (např. v minulosti jsme mohli sledovat evoluci: kůň – železnice – automobily – letadla). Poslední proměnnou, kterou Grygiel zmiňuje, jsou změny v umístění zdrojů. Jak ale píše: „Hlavní je, že trasy nejsou podmíněny jenom zeměpisem, ale také lidským jednáním.“ Zde znova ukazuje na nutnost nevidět zeměpis jako jediný „tvrdý“ faktor, ale jako jeden z několika, navíc jako faktor, který podléhá „lidské interpretaci“, která ho přetavuje v geopolitiku. Změny v dopravních technologiích – například v případě už zmíněných letadel nebo zaoceánských lodí – umožnil začít využívat nové komunikační trasy, jejichž vznik má vždy geopolitický podtext. Význam jiných tras zase může v důsledku lidského jednání poklesnout.
Ovšem komunikační a dopravní trasy nejsou důležité samy o sobě. Jejich význam souvisí s tím, že spojují centra zdrojů a popřípadě reagují na změny těchto center i zdrojů. Příkladem může být například uhlí a později ropy jako strategické suroviny. Grygiel pak podtrhuje, že suroviny či ekonomické zdroje (jako je průmyslové zboží a další vyrobené produkty) jsou klíčem ke geopolitickému významu – právě proto, že Hongkong a Kuvajt mají zdroje jsou geopoliticky více relevantní než například Kréta nebo Mongolsko.
Proč státy dělají zahraniční politiku, která neodráží geopolitiku?
Geopolitika ale nepodmiňuje zahraniční politiku, neexistuje mezi nimi přímo úměrný vztah. Geopolitika jenom „omezuje spektrum strategických možností, které má stát k dispozici“. Zahraniční politika tak není přímým odrazem toho, kudy vedou komunikační trasy a kde jsou centra zdrojů. Představuje spíš celou škálu dalších motivací a výkladů, často i zcela ideologických. Grygiel dokonce dochází k tomu, že státy dělají často takovou zahraniční politiku, která geopolitické realitě neodpovídá a čerpá právě ze světa ideologií anebo je výslednicí tlaku vlivových skupin. Tady pak nastupuje problém „omezených strategických možností“, který nakonec přispěje k neúspěchu konkrétně zvoleného směřování zahraniční politiky (tj. geostrategie). Geopolitika tak hraje roli omezující nebo, lépe řečeno, roli rámce, uvnitř kterého se daný stát může (ale nemusí) pohybovat. Z toho vyplývá, že není prostým synonymem zahraniční politiky.
Grygielův závěr je tedy v kostce následující: Geostrategie není jen reflexí geopolitiky, která není jen kopií zeměpisu. Geopolitika popisuje zeměpisnou distribuci center zdrojů a tras. Centra zdrojů a trasy nejsou určeny jen zeměpisem, jsou kombinací zeměpisu a lidských technologií. Zahraniční politika je interpretací a reakcí na geopolitiku. Pokud je ale reakcí nebo interpretací špatnou, doplatí na to. Ale o tom zase jindy…