Oba lídři prosazují novou politiku identity, ve které se mísí náboženství, národ a lídr.
Komentátor Gideon Rachman srovnal pro Financial Times (11/08/20, str. 17) politiku indického premiéra Nárendry Módiho a tureckého prezidenta Recepa Tayipa Erdogana. Míní, že oba politici by se v rámci „střetu civilizací“ zřejmě ocitli na jiné straně barikády, nicméně jejich současné politiky jsou zrcadlovými obrazy. Módi a Erdogan prosazují politiku, kde se mísí náboženství, národ a lídr. Módí je hinduistický nacionalista a Erdogan je zase islamista.
Obě země mají sekulární ústavy, ale snaží se navrátit náboženství do centra národa a státu, píše Rachman dále.
Indický premiér začal svoji politickou kariéru v 90.letech kampaní za zničení mešity ve městě Ajódhja a její nahrazení hinduistickým chrámem. Tento cíl se mu splnil v uplynulém týdnu. Rachman také tvrdí, že Erdogan si dlouho přál změnu statusu istanbulského muzea Hagia Sofia v mešitu, což se podařilo po 17 letech jeho vládnutí.
Oba lídři se vidí jako grandiózní obnovitelé států, Módi mluví o „nové Indii“ a Erdogan zase o „novém Turecku“. V odmítání sekularismu se oba lídři ale ocitli v latentním konfliktu se zakládajícími otci jejich moderních států. Kemal Atatürk, zakladatel moderního Turecka, byl sekularista, který pil alkohol. Mahátma Ghándí prosazoval náboženskou pluralitu a byl zavražděn hinduistickým nacionalistou.
Módi i Erdogan při svém odmítání sekularismu argumentují tím, že jsou vyvolenými lídry, kteří navracejí obě země k jejich náboženským a národním kořenům, daleko od západu a jeho cizích tradic, které prosazují městské elity.
Rachman dále míní, že oba politici mají aspiraci stát se lídry globálních společenství víry, oslovují věřící mimo jejich země. Příběh obou těchto zemí je součástí globálního příběhu o nástupu politiky identity na úkor liberálního univerzalismu. Je to příběh, který se týká také Ruska, Číny, Evropy nebo USA a který je spojený s postavami silných mužů v čele, kteří se prohlašují za ochránce víry, národa nebo vyvolené etnické skupiny.
Koronavirová pandemie a ekonomické problémy, které přináší, podle Rachmana posilují tendenci těchto lídrů hrát s kartou identity. Přitom oba, Módí i Erdogan, na začátku svého vládnutí zdůrazňovali svou úlohu ekonomických reformátorů. Jenže s problémy v obou ekonomikách museli hledat jiný zdroj podpory. Případ nového hinduistického chrámu v Ajódhja a případ Hagie Sofie byly výbornými způsoby, jak politicky využít emocí. Liberálové v obou zemích se neodvážili jít do otevřené opozice proti těmto populárním krokům. V obou zemích už liberálové čelí tomu, co označují jako útoky na základní svobody. Tento problém (např. svoboda slova) je hlubší v Turecku, kde je Erdogan u moci déle než Módi.
Politika identity vyrůstá z rozdělení a rozdílu mezi přáteli a nepřáteli. Často se zaměřuje na „nepřátele uvnitř“, například na nějakou etnickou a náboženskou menšinu. Módí i Erdogan jsou ale také tvrdí vůči vnějším nepřátelům – Erdogan vojenským angažmá v Sýrii a v Libyi a Módi útokem na tábor militantů v Pákistánu před volbami v roce 2019.
Rachman píše, že politika identity je velmi úspěšným způsobem, jak získat politickou podporu. Na druhou stranu je ale také doma i v zahraničí receptem na konflikt.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.