Karel Žďárský komentuje situaci v českém hospodářství za posledních osm měsíců. Jaké jsou jeho vyhlídky a jak se stavět ke státnímu dluhu?
Tak máme za sebou osm měsíců letošního roku a před sebou výsledky ekonomiky za první pololetí. To už je příležitost začít uvažovat, jak by asi mohl dopadnout celoroční výsledek. A nejen to. Už taky víme, jak si to vláda představuje s daněmi na příští rok. Tedy námětů pro nejrůznější úvahy, že jeden článek na to nestačí.
Nejprve k tomu aktuálnímu. Podle ČSÚ poklesl hrubý domácí produkt ve druhém čtvrtletí o 11 % oproti minulému roku, což byla celkem očekávaná veličina. Upřímně řečeno – není to tolik, jak mnozí věštili. Je to méně.
Považuji toto číslo za docela dobrý výsledek, který dává i dobré šance na celkem rozumný výsledek za celý rok. Proto bych se přikláněl k závěru, že za letošní rok poklesne reálný hrubý domácí produkt o 6–6,5 % oproti minulému roku. Domnívám se totiž, že v dalších měsících letošního roku už nedojde k tomu, že by se ekonomika zastavila v takovém rozsahu, jako tomu bylo v dubnu a květnu.
Snad na vysvětlenou všem těm katastrofickým úvahám o velkém poklesu HDP, kde jsme mohli zaznamenat jako jednoho z největších skeptiků exprezidenta Klause, který hovořil o celkovém poklesu hospodářství o 15–20 % HDP.
Taková úvaha by byla úplně mimo realitu, protože i když došlo k poklesu výroby v některých průmyslových odvětvích, pak velká část průmyslové výroby zůstala v provozu. Úvaha o tak dramatickém poklesu průmyslové výroby by snad byla oprávněná, pokud bychom se pohybovali v nějaké katastrofické situaci. Pokud např. není válka a nezničí se průmyslový potenciál, infrastruktura atd., pak potravinářský průmysl (a ten je poměrně velký) a s ním spojené zemědělství, chemie, energetika, stavebnictví a stavební hmoty a některá další odvětví třeba napojená na služby a velká část komplexu služeb pracují stále. Proto, pokud se pohybujeme v mírových podmínkách, jsou úvahy o tak hlubokém propadu málo opodstatněné.
Taková situace však u nás nenastala. Možná i proto, že byla přijata některá opatření, která mohla propad výroby zmírnit. Ale rovněž většina odvětví ekonomiky fungovala v určité setrvačnosti, s využitím rezerv apod. Také proto, že firemní managementy již měly za sebou zkušenost z let 2008–2009, kdy propady např. průmyslové výroby dosahovaly 15–20 %, ale po dobu půl roku a i více. A to nyní nebylo. To vše pomohlo náraz krize zmírnit.
Pro naše úvahy je však důležitější jiný parametr: vývoj hrubého domácího produktu v běžných cenách. To je základní parametr pro vývoj státního rozpočtu, pro růst mezd atd. V letošním roce máme docela slušnou inflaci, navzdory snahám centrální banky ji utlumit. Nyní však svůj oblíbený nástroj pro krocení inflace (růst základní úrokové sazby) centrální banka nemůže použít.
Jen bych připomněl, že to už letos centrální banka zkusila. Na počátku února – paradoxně ve chvíli, kdy už byla patrná nastupující koronavirová krize – zvýšila základní sazbu na 2,25 %. To bylo opravdu jasnozřivé rozhodnutí…
A již za měsíc po té, začala centrální banka se snižováním této sazby až na současných 0,25 %. Prostě převážila úvaha, že pokles hospodářského růstu je větší nebezpečí než inflace. A je jisté, že v současných podmínkách zotavování hospodářského růstu svůj nástroj na krocení inflace centrální banka jen sotva bude moci použít. Tedy pokud tam převáží zdravý rozum a zájem na překonání současné krize.
To ale také znamená, že se budeme muset smířit s vyšším cenovým růstem, který ovšem mohou brzdit právě obtíže s obnovování růstu v některých odvětvích a snaha neeskalovat růst cen a nepomáhat si tím k růstu produkce.
Cenový deflátor, tedy inflace započtená do růstu HDP, za letošní první pololetí se dá odhadnout okolo 4 % a dá se předpokládat, že jeho úroveň se do konce roku příliš nesníží, pokud nedojde k výraznějšímu oslabení kurzu koruny vůči euru. Za těchto okolností by se celkový pokles HDP v běžných cenách v letošním roce mohl pohybovat kolem 2 až 2,5 %. To by byl určitě dobrý výsledek s přihlédnutím k okolnostem, které letošní rok doprovázejí.
Tento cenový vývoj hrubého domácího produktu tedy znamená, že na konci roku bude nižší o zhruba 120 mld. oproti minulému roku a to samozřejmě dopadne i do dalších odvozených ukazatelů např. do příjmů státního rozpočtu. Ty jen z titulu tohoto poklesu budou nižší o minimálně 30 mld. To by však byl ten nejmenší problém našich financí.
Jak známo, vláda požádala o schválení deficitu státního rozpočtu ve výši 500 mld. korun. To překonává jakákoli historická data. Podle mého soudu nic nenasvědčuje, že by se tento deficit měl vyčerpat, spíše si zde vláda vytvořila určitý polštář, aby nemusela absolvovat málo příjemnou debatu v Parlamentu při případném dalším kole jednání o zvýšení již schváleného deficitu.
Co bude dál?
Vláda se „odvážně“ pustila do plnění svého vládního prohlášení a přišla s tím, že zruší superhrubou mzdu tak, že příjmy státního rozpočtu se sníží minimálně o 70 mld. korun. Udělat takový krok v době krize – to je, jak se říká, opravdu husarský kousek. To by si málokterá vláda na světě dovolila.
Vládu k tomuto kroku nic nenutilo. V době koronavirové krize klidně mohla z tohoto svého předsevzetí ustoupit a nic by se nestalo.
Vláda takto „vyřešila“ problém se zrušením superhrubé mzdy pro nějakou budoucí vládu, která by její zrušení stejně musela řešit, protože setrvávat v tomto systému dvojího zdanění resp. daně z daně, kterou bezesporu je např. sociální pojištění, je nesmysl.
Asi to nebyl, pravda, nejlepší způsob. Ovšem je dobré si přečíst vládní prohlášení, kde se praví, že vláda nebude zvyšovat daně. Tak co se vlastně v takové chvíli dá dělat?
Prostě smiřme se s tím, že v situaci, kdy všichni okolo nás zvyšují deficity veřejných financí v míře dříve nepředstavitelné, nemá smyslu být nejlepší a mít nízký deficit. K čemu nám to bude?
Bavit se o nízkém deficitu je možná zajímavý akademický problém, ale akademici mají minimálně dvě výhody. Jsou placeni z rozpočtu nezávisle na jejich výkonu a v podstatě také na vývoji deficitu rozpočtu, jak nakonec dokazuje vládní slib zvýšit výrazně platy pedagogů. A pak jsou akademici nezávislí na volbách, zda je někdo zvolí či nezvolí. Proto mohou diskutovat až donekonečna o tom, jako by to s deficitem udělali, kdyby to uměli. A já se vsadím, že kdyby možnost sestavovat rozpočet měli, rychle by přešli na tuto pozici a chovali se minimálně stejně.
Současné snížení budoucích rozpočtových příjmů je proto výzva pro budoucí vládu a budoucí ministry financí, aby si poradili např. s tím, že v příštích pěti letech vzroste státní dluh (podle mého velmi skromného odhadu) minimálně o 1000–1100 mld. Mají pět let na to, aby nalezli řešení pro relativně vyrovnané hospodaření – a pro vládu, která přijde po nich.
Neděsil bych se zatím tohoto vzestupu. Hrubý domácí produkt v té době také poroste, v běžných cenách to bude někde kolem 5 % ročně a tedy za pět let naroste o více než čtvrtinu a může být kolem 7000–7100 mld. korun. Když v té době bude státní dluh kolem 3000–3100 mld., pořád to bude v podílu méně než polovina HDP.
Chápu, že v té době vydá Národní rozpočtová rada své nevím kolikáté vážné varování, že stát se překotně zadlužuje a nebude na důchody. A ono na ty důchody i tehdy bude. Možná, že potom i tito „nezávislí“ pochopí, že je to v praxi jinak než v přednáškové aule u tabule.
Umí někdo z těchto kritiků odpovědět na to, jak je možné, že i ty dnes nejvyspělejší země EU jsou daleko nad naší hranicí deficitu a přesto žijí? Zchudly snad tyto země? A komu to, kromě některých českých teoretiků, vadí?
Že by to vadilo bankám, pro které nákupy státních dluhopisů jsou nejlepší investicí (v podstatě bez rizika)? Že by to byly právě banky, které by se chtěly zříci tohoto pohodlného nástroje, jak vydělávat peníze? Tomu nevěřím ani na okamžik.
Jen si zkuste prosím představit, že by najednou nebylo možné tyto státní papíry nakupovat. Celý bankovní systém by se zhroutil, protože by ztratil bezpečný zdroj svých zisků. Proto také platí jeden axiom, o tom se také v učebnicích moc nepíše.
V současné době státy fungují na bázi své trvalé angažovanosti na trhu s cennými papíry a trvale si vypůjčují. Žádný stát (pokud nejde zrovna o nějaký malý stát bez větší vlastní ekonomiky) nepočítá s tím, že by svůj státní dluh chtěl v nějaké krátké době splatit. Státní dluh se nesplácí – to je ten axiom.
Státní dluh má pro ekonomiku a celý finanční sektor smysl především v tom, že existuje, že produkuje úroky – a to je vše. Zbavit se takového dluhu (to je skoro jako ta slepice snášející zlatá vejce, kterou přece nikdo nezařízne) by přece bylo proti zájmům všech účastníků finančního sektoru. Tak proč by se to mělo dělat?
Tolik k očekávaným diskusím o budoucnosti české ekonomiky a budoucím růstu státního dluhu. Prostě vezměme na vědomí, že teď jdeme do období, kdy dluh poroste a to bude příležitost k nejrůznějším expozé jak politiků, tak vlastně i všech, kteří k tomu chtějí něco říci. Ale podstatu – totiž, že státní dluh a jeho dlouhodobý růst (což nevylučuje jeho i krátkodobý pokles) je organickou součástí dnešní ekonomiky – to nezmění.