Veronika Sušová-Salminen ve druhém díle analýzy ukazuje na spojnice mezi barevnými revolucemi, hybridními režimy a krizí zastupitelské demokracie.
V minulém díle jsme se podívali na základní pojmosloví a také na základní rysy běloruského politického systému za Alexandra Lukašenka. Ujasnili jsme si, co je autoritářství a jak se v případě postsovětského Běloruska zformovalo kolem poloviny 90. let 20. století. Rovněž jsme viděli, že současné Bělorusko má velmi specifickou ústavu, která má v podstatě hyperprezidentskou povahu. Rozdělení pravomocí je extrémně vychýleno směrem k prezidentovi a exekutivě, zatímco úloha parlamentu je oslabená a formální. Politická opozice je v Bělorusku vytěsněna za hranice legitimní politiky, a to díky tomu, jak je definována celá hrací plocha. Lukašenko sice využívá represí nebo násilí, ale jeho autoritativní vláda doposud stála na legitimitě společenské smlouvy mezi režimem a větší částí společnosti.
V dnešním článku, který je možné chápat jako jistou „mezihru“, se podívám na to, jak politický systém v Bělorusku a současné protesty proti výsledkům voleb zasadit do širšího rámce úvah. Ve třetím díle se budeme věnovat především politické ekonomii Lukašenkova režimu.
Postsovětské paradoxy a zajetí demokracie
Na současné situaci v postsovětském prostoru najdeme celou řadu paradoxů. Prvním je nepochybně existence hybridních režimů, které různě kombinují autoritářství a demokracii v kontextu očividné krize západní zastupitelské demokracie. Klasické představy o demokracii jako o vládě lidu prostřednictvím jeho volených zástupců už nejsou, vzhledem ke krizi reprezentace i v důsledku absence demokratických alternativ, samozřejmostí. Nezanedbatelná skupina občanů u nás i dál na západě má pocit, že volby nic zásadního nezmění a že politické strany nenabízejí nic radikálně odlišného. Volební účast klesá nebo se ritualizuje. Politické strany jsou nahrazovány politickými projekty bez široké členské základny. Odtud také pramení a sílí populismus jako pokus o artikulaci politických problémů jinak než centristicky a (neo)liberálně. Reakcí na populismus se stává ještě větší technokratizace politiky. Evropská unie je dalším, výrazným příkladem demokratického deficitu i krize reprezentace, takže její role „propagátora demokracie“ je v postsovětském sousedství o to paradoxnější.
Důsledky prosazování demokracie v zahraniční politice či jejím prostřednictvím jsou však paradoxní pro demokracii samotnou. Demokracii si lze asi jen těžko představit bez suverenity jako možnosti činit autonomní rozhodnutí sám ze sebe a pro sebe. V momentě, kdy se demokracie stala oficiálně a otevřeně součástí zahraniční politiky velmocí, stala se demokratizace polem velmocenské soutěže. Nástrojem demokratizace či „democracy promotion“ se stalo různě silné vměšování (včetně vojenských intervencí), které je narušením suverenity. Tato skutečnost popírá demokracii v její podstatě a zároveň způsobuje další krizi mezinárodních vztahů, protože charakter domácího režimu se stává tématem mezinárodní politiky. Ta se tak „vrací“ do náboženských válek předvestfálského období, paralyzuje instituce, které na vestfálských principech stále stojí, a jinak vcelku pragmaticky řešitelné problémy překládá do hodnotového jazyka. Demokracie je dnes zajatcem geopolitických úvah stejně jako lobbystických, korporativních a technokratických zájmů.
Dobrým příkladem této tendence je zlidovělá představa o „barevných revolucích“, která vidí protestní mobilizaci proti hybridním režimům jako operaci západních tajných služeb snažících se o destabilizaci a sledujících geopolitické cíle sponzorů v pozadí. Asi nebude překvapením, že odborná literatura (například zde) posuzuje barevné revoluce složitěji a zahraniční vlivy chápe jako jeden z jejich nepochybných aspektů. Zjednodušené vidění, které klade rovnítko mezi protesty a operace cizích služeb, je očividně reakcí na stav, v němž se demokratizace stala součástí mezinárodní politiky, jejíž hlavní kontury stále určují (nedemokraticky) velmoci. Je to daň za tu nepokryté, tu skryté vměšování. Pokud dnes chcete popřít legitimitu nějakého protestu nebo demonstrace, stačí je prohlásit za akci jiné velmoci. Jeden příklad za všechny: zprávy, že za protesty žlutých vest ve Francii stojí Rusko.
Skutečnost v terénu bude složitější. Nepochybně je dnes možné manipulovat mobilizací lidí (nebo volbami, viz výmluvný příklad zde), nicméně jen těžko lidem vyrobíte zcela umělé důvody, aby se ve velkém počtu mobilizovali. Desítky tisíc lidí v ulicích se těžko dají naverbovat takříkajíc ze vzduchoprázdna a na inzerát. Bude proto platit, že ve společnosti musí existovat nahromaděné požadavky vůči vládě, aby k takové mobilizaci vůbec mohlo dojít. Jinak řečeno, žádná barevná revoluce se neobejde bez určité míry protestní spontaneity, kterou však je možné aspoň částečně moderovat, stimulovat a politicky zneužít nebo využít. Je potom vcelku logické, že otázka spontaneity se stává terčem útoků, které se snaží zpochybnit legitimitu protestů zvláště v kontextu zpochybněné suverenity.
Barevná revoluce jako nemoc hybridního režimu?
Současná situace v Bělorusku na tyto problémy znovu ukazuje a staví nás před další obecnější otázku, a to i s ohledem na vývoj na Ukrajině, v Gruzii, v Arménii nebo v Kyrgyzstánu a dalších zemích, které si jednou nebo vícekrát prošly vlnou „barevných revolucí“: nejsou tyto protesty v zásadě logickým důsledkem rozporů hybridních režimů ve smyslu dvojího zajetí demokracie (geopolitikou a korporativně-technokratickými zájmy)?
Západní demokracie dnes charakterizují nejméně dva krizové projevy. Prvním je populismus v kombinaci s autoritářskými prvky politiky, který je reakcí na krizi, tj. na špatné fungování klasické zastupitelné demokracie. Krize zastupitelské demokracie znamená krizi institucí zastupování – tj. parlamentní a stranické politiky. Dalším projevem se stávají velké protesty, které obcházejí klasické demokratické instituce a snaží se vést dialog s mocí prostřednictvím demonstrací. Jednoduše, politika se z prostoru reprezentačních institucí přesouvá mimo ně. Tyto protesty mohou být značně intenzívní i s násilnými projevy, ale nevedou k žádné revoluci nebo ke změně režimu. Příkladem může být nedávná situace v Chile nebo ve Francii během roku 2019, ale i některé protesty letošního roku v USA a v Hongkongu. Někteří už dnes hovoří o nové formě demokracie – demokracii demonstrací (pojem ale vymyslel už izraelský politolog Amitai Entzioni v 70. letech) – která nastupuje na scénu v rámci současné krize liberální demokracie.
V hybridním režimu jako je Bělorusko je situace komplikovanější, protože zde jsou reprezentační instituce řízeně paralyzovány jedním centrem moci (na západě je center moci více, včetně lobbistů, korporací a dalších). Opozice tu nemá na výběr, může existovat jen mimo určené mantinely institucí jako jsou volby nebo parlament. Snaha režimu „zatarasit“ opozici všechny cesty je tak značně riskantní z hlediska vlastní stability celého systému. Je-li totiž opozice více (jako v Bělorusku) či méně odsunuta do nelegitimního pole, společnost nemá možnost „vypustit páru“. Masový protest na ulici se stává jediným prostředkem změny a výzvy pro režim, který má jinak pod (různě silnou) kontrolou další demokratické mechanismy – počínaje volbami a médii konče. Vede to pak logicky k tomu, že se nespokojenost a požadavky vůči moci, která nevede s nikým dialog, musí artikulovat jinými kanály. Právě tato skutečnost odlišuje barevné revoluce aspoň formálně od jiných protestních hnutí a poukazuje na domácí zdroje barevných revolucí. V Gruzii, Arménii, Kyrgyzstánu nebo na Ukrajině protesty barevných revolucí vedly ke změně vlády (i když nutně nevedly k revoluční země režimu, protože noví reprezentanti se ukázali mít staré zvyky).
Určitou roli hraje také odlišná politická kultura. Zobecněně řečeno, západní politická kultura spíše počítá s kooptací disentu, se snahou dostat disentní hlasy do legitimního politické pole a tím je neutralizovat. Naopak v postsovětském kontextu je stále typická represe v jejích různých formách (ne jenom násilí, které není výjimečné ani na západě) a odmítání vedení dialogu s opozicí (vyhnanou na ulici), tedy snaha udržet opozici mimo legitimní pole, která potenciálně opět vede k „revolučním“ obratům (svržení). Odpověď na to, zda jsou barevné revoluce pouze importem zpravodajských služeb, nebo jsou projevem domácí politiky, tedy v hrubých obrysech máme.
Bez kontextu nechápeme vůbec nic
Hybridní režimy jako je ten Lukašenkův jsou přirozeně konzervativní, tedy pokud budeme konzervativismus definovat jednoduše jako snahu těch, kteří mají moc, si moc zachovat. Udržet se u moci je přirozenou součástí strategie režimu Alexandra Lukašenka. V posledních týdnech se obnažila v plné nahotě. Nejde jenom o moc samu, tedy aspoň pokud budeme jeho režim chápat organicky – jako součást běloruské společnosti a jejího vývoje po rozpadu SSSR, ne jako cizorodý prvek.
Režim společnosti poskytl určitou stabilitu prostřednictvím své existence, jejíž smysl pochopíme jenom tehdy, když budeme brát vážně historický kontext zformování režimu. Podobně jako v Rusku se jednalo o reakci na rozrušení sovětské nadvlády, které ve zdejších společnostech posílilo antagonismy. V postsovětském Rusku i Bělorusku chyběla základní společenská shoda na fundamentálních otázkách, a to na úrovni elit i na úrovni širší společnosti – odpovědi na otázky „kdo jsme“, „co chceme“, „kam směřujeme a jak“ byly nejen různé, dokonce se navzájem vylučovaly. Místo hledání konsensuální odpovědi založené na kompromisu nastoupily konsolidační režimy, které společnost stabilizovaly tím, že neumožnily vítězství (a hegemonii) ani jedné z antagonistických skupin. Kompromisem se stalo silné mocenské centrum. Lukašenkův režim, který je neustálým a jemně kalibrovaným kolísáním například mezi Západem a Ruskem či evropanstvím běloruské národní identity a postsovětskou mentalitou „sovek“, je ostatně dobrým příkladem obsahu stabilizace.
Tragickým projevem této postsovětské situace nahromaděných antagonismů je nepochybně Ukrajina, především po Euromajdanu. Euromajdan nebyl jen další barevnou revolucí, která mobilizovala lidi proti vládě na základě protestu proti falšování voleb. Tématem se stala civilizační volba mezi Západem a Východem, mezi EU/NATO a Ruskem. Ukázalo se, že neexistence základní společenské shody ohledně odpovědi na otázku „kým jsme“ a „kam chceme“ směřovat je cestou k hlubokému společenskému konfliktu, který je patrný do dnešních dnů. Z tohoto hlediska obavy Kremlu nebo Lukašenka před majdanizací dávají smysl. Ovšemže jde o moc a její udržení, nicméně ve hře tu jsou nejen čistě osobní zájmy. Navíc ani osobní zájmy nelze chápat přímočaře jako „mocichtivost“, jde rovněž o prostý boj o přežití daný charakterem režimu, který stojí na neformálních transakcích, a ne na pravidlech a zákonech. Nicméně hlavní otázkou, na kterou nemají ani Lukašenko či Putin, ale ani jejich oponenti a kritici (a už vůbec ne jejich západní podporovatelé) odpověď, je, zda konec těchto postsovětských „stabilokracií“ povede k poklidné, autentické a svrchované demokratizaci, nebo k dalšímu politickému chaosu provázenému frustrací ze „zavádění“ něčeho, co dnes prochází vážnou krizí i v případě západních vzorů?