Veronika Sušová-Salminen glosuje situaci na Kavkaze, kde se nedaří prosadit dohodnuté příměří, zatímco Turecko se hlásí o novou roli.
Noviny Wall Street Journal ve středečním vydání napsaly, že v Náhorním Karabachu jsou „stovky“ bojovníků ze Sýrie, které sem směřovaly už před vypuknutím konfliktu. Podle všeho za nimi stojí Turecko, které tak velmi viditelně posiluje svoji „kavkazskou“ osu zahraniční politiky, hned vedle té severoafrické v Libyi, středomořské a blízkovýchodní v Sýrii.
Podle ruského odborníka Andreje Areševa je otevření této nové fronty pro Turecko způsobem, jak získat další vyjednávací páky či další esa v rukávu v partii pokeru s Ruskem, která se týká především Sýrie ale i Libye – případně východního Středomoří (kde se ale Moskva zatím drží dost zpátky). Tuto hru sice zastřešují protizápadní zájmy obou zemí, ale přesto jde o partii, ve které se všechna esa počítají.
Turecko přitom vsadilo docela vysokou kartu. Pokud skutečně stojí za vysíláním syrských žoldáků do Náhorního Karabachu, tak se jedná o krok, který Rusko těžko nechá klidným vzhledem ke starším zkušenostem – například těm v Čečensku v devadesátých letech. Vedle toho, jedním z motivů (ne jediným) pro ruské angažmá v Sýrii byla prevence přelití konfliktu s náboženským podtextem (vzhledem k tomu, že autoritu státu v Sýrii, ale i v Iráku nebo Afghánistánu nahradily islamistické bojůvky) do prostoru jižní geopolitické osy Ruska, do ruského „podbřišku“, kterým je oblast před i za Kavkazem. Erdogan fakticky přináší Rusku fragmenty syrského konfliktu do Karabachu, což ukazuje, že hra v rukavičkách mu je cizí i vůči Rusku. Turecko tak ale vskutku vstupuje na tenký led. Syrští žoldáci v oblasti za Kavkazem těžko Rusko potěší, ale zároveň mu dávají případně argument k vojenské intervenci, jak upozornil jiný ruský pozorovatel.
10. října došlo v Moskvě k maratonu jednání ve formátu Jerevan-Moskva-Baku, který dohodl humanitární příměří. Ovšem toto příměří zprostředkované Moskvou ve skutečnosti nefunguje a obě strany v posledním týdnu hlásí další pokračování bojů v oblasti Náhorního Karabachu. Rusko zatím nemůže tvrdit, že jako mírotvůrce uspělo, což v delší perspektivě ohrožuje jeho úlohu v konfliktu. Je lehké si domyslet proč.
Během úterka se v médiích totiž objevily informace o tom, že řešení konfliktu v Karabachu by se mělo hledat v novém formátu, ve kterém by svoje místo dostalo Turecko, které nejen že Ázerbájdžán podporuje ale také se vyslovuje za vojenské řešení situace v Karabachu. Poradce tureckého prezidenta Ibrahim Kalin turecký zájem na vlastním křesle u jednacího stolu naznačil poměrně jasně. Z Kremlu přišla jasná odpověď: všechny tři země projevily s neměnností formátu Arménie-Rusko-Ázerbájdžán souhlas (= nic měnit nechceme). Ruský šéfdiplomat byl o něco ostřejší, když řekl, že Rusko nesouhlasí s tureckou pozicí ohledně Karabachu (s vojenskou cestou řešení sporů), prosazuje politické řešení a Turecko vidí jako „blízkého partnera“ ale nikoliv jako „strategického spojence“.
Dá se předpokládat, že nynější krach příměří je spojený s tím, že někdo – a ten někdo je zřejmě Turecko – není spokojený s výsledky vojenského tlaku na Arménii a potažmo Moskvu v Karabachu v podobě dohody z 10. října. Ankara chce být součástí jednání o řešení karabašského problému, mít své místo u jednacího stolu a tím i vliv arbitra na Kavkaze a další možnost, jak tlačit na Moskvu jinde (ve stylu něco za něco). Otázkou ovšem je nejenom, jestli by něco takového dovedla překousnout Arménie vzhledem k jejím vztahům s Tureckem, ale především to, zda Rusko takovou možnost zrovna tady akceptuje.
Turecké místo u jednacího stolu v případě řešení konfliktu v postsovětském prostoru by bylo totiž spíš dalším (po ukrajinské krizi) projevem oslabení Ruska v regionu, který považuje za „sféru svých životních zájmů“. Karabach totiž neleží někde v severní Africe jako Libye nebo na Blízkém východě jako Sýrie, kde jsou sice ruské a turecké zájmy odlišné, ale mezi oběma zeměmi funguje určitá gentlemanská dohoda. Karabach leží v prostoru, který určuje možnosti i postavení samotného Ruska jako velmoci. Obě země možná spojuje jejich „protizápadní“ směřování (ale pozor, Turecko je stále členem NATO), nicméně i tak jsou jejich vzájemné vztahy jenom velmi křehkým shlukem protikladů a zájmů, navíc bez větší důvěry (Putin Erdoganovi nedůvěřuje, Erdogan zase Putinovi). Turecko na Kavkazu, tj. v ruském blízkém zahraničí, v úloze dalšího rozhodčího (a nikoliv jen jednoho z partnerů jako tomu je přes 20 let v případě Ázerbájdžánu) k zájmům Moskvy patří jenom těžko. A Moskva svoje zájmy rozhodně, a někdy i velmi tvrdě, hájit dokáže. I když, pravda, s různou mírou úspěšnosti…