Veronika Sušová-Salminen píše o tom, že nový politický projekt Lidé PRO nabízí místo skutečné alternativy znovu politický kýč a technokratická řešení.
Mikuláš Minář se nakonec rozhodl přetavit svůj aktivistický kapitál do nového politického projektu. Česká média minulý týden ve velkém informovala o založení hnutí Lidé PRO, které Minář inicioval po svém odchodu z Milionu chvilek pro demokracii. Podpora a zájem mediálního mainstreamu hnutí evidentně nechybí. Chybí mu zatím ale dost jiných podstatných věcí.
Programově je nové Minářovo hnutí skořápka, obal, který zatím nemá konkrétní obsah, teze a vize. Kromě frází o návratu k politice, kde budou hlavní roli hrát „hodnoty“ a „slušnost“ a kromě snahy o pozitivní ladění schované za slovy „pro“ (a nejen „proti“ – program AntiBabiš), tu žádný program ani vize nejsou. Lidé PRO jen deklarují, že jim o ně jde. Hodnoty, slušnost nebo být pro zní nejen sterilně a obecně, ale fakticky jako další český politický kýč. Člověk marně hledá, kdy v české či československé politice hrály opravdu hodnoty a slušnost nějakou roli, natož hlavní. Kýč má ale v české politické kultuře velmi silné místo a jen tak ho opustit nechce.
Minář chce, aby mu program napsali občané s tím, že staví na principu masové podpory zdola – 500 tisíc podpisů podpory je už masová podpora, i když bychom se tím neměli nechat zmýlit. I tak bude Minářovo hnutí spíš politický projekt než zdola vzniklá politická strana. Hnutí ale také chce, aby mu program napsali voliči. Nebo se tak aspoň tváří. To samo o sobě není špatný nápad, i když je zde hned nakolik otazníků ohledně vytvoření konzistentního programu z kakofonie hlasů, z nichž řada může být zcela neliberální. Velkou neznámou jsou třeba nevoliči, na které se podle všeho chce hnutí zaměřit či to alespoň deklaruje.
Mnozí komentátoři už vyslovili domněnku, že Minářův nový subjekt bude spíš konkurovat současné politické opozici a jeho konkurence ve volbách povede k další fragmentaci opozičního bloku stran, které se vymezují proti vládě Andreje Babiše a proti jeho přítomnosti v české politice (za použití stále vyčichlejšího antikomunismu). Myslím, že tento scénář je v současné situaci pravděpodobný. Ledaže by se Minářovi a jeho týmu opravdu povedlo zmobilizovat nové skupiny nevoličů a integrovat je svým projektem znovu do české politiky. Je otázkou, zda se jim něco takového povede, když samotný start hnutí ukázal naprostou necitlivost k současným tématům a odcizenost problémům. Minař rozjel hnutí uprostřed bezprecedentní covidové krize, aniž by se o ní jen slovem zmínil. Přičemž politické implikace pandemie budou ještě nejen dramatické, ale zásadní pro budoucnost, o které hnutí mluví…
Minář například mluvil o přešlapování na místě a krizi politiky spojené se stagnací, ale je otázkou, jestli právě založení dalšího politického subjektu, jehož klíčovým cílem a smyslem je znovu „začít od začátku“ a přitom do politiky vnést v Česku vysněné ideály slušnosti a „pravdy a lásky“. Zakládání nových stran a hnutí, které tentokrát budou „ty správné“, je totiž v českém prostředí projevem zacyklenosti polistopadového politického systému. Hnutí Lidé PRO opakuje vzorec, který zde byl už několikrát. Bez výsledku, pokud jím má být dosažení slušné a na ideálech postavené politiky, kterou dělají kompetentní lidé ve veřejném zájmu. Fakt, že v české politice za poslední roky vzniklo x podobných a pojetím technokratických alternativ hraje proti Lidé PRO, i když je nutné hnutí přiznat, že participaci zdola zdůrazňuje víc než její předchůdci, včetně ANO (které má ovšem svoje kořeny také v občanském sdružení). Ostatně vedle technokratického pojetí politiky a částečně i geneze spojují Lidé PRO a ANO i některé teze. ANO v roce 2013 zařadilo mezi základními tezemi následující slova „Aby stát začali řídit zkušení, slušní a odpovědní lidé, kteří prokázali své schopnosti.“
Lidé PRO se snaží navázat na dynamiku hnutí Milion chvilek pro demokracii. Moje výhrady k tomuto hnutí spočívají především v tom, že jde o establishmentové hnutí. Jako takové je velmi těsně zakořeněno v polistopadové politice, která zrodila Babiše. Pokrytectví a chybějící sebereflexe je problémem, který fakticky znemožňuje vybudovat alternativu – protože alternativou musí být politická síla, která bude mít sílu a potenciál na to se rozejít s polistopadovou politikou a celý systém tak demokraticky restartovat. Není vůbec jasné, zda lidé jako je Mikuláš Minář jsou na něco takového jako je kritický rozchod s polistopadovou „neoliberální demokracii“ a tak i s havlismem připraveni…
Jako důležitá se tak jeví právě samotná otázka demokratického restartu, který přinese skutečně nové lidi, nové myšlenky a obnoví celý politický systém. Jakými prostředky ho docílit v situaci, kde se demokracie dostala do zajetí soukromých zájmů kapitálu, oligarchie a jejich lobbistů? Jsou to volby, politické strany či hnutí a parlamentní politika, nebo je politická změna vzhledem ke stavu politického systému možná už jen (v první řadě) mimo tyto mantinely?
Jedno je ale jasné. Minářovo hnutí na to odpověď nemá.