Tříkrálové obsazení Kongresu je dost možná ochutnávkou toho, co zemi může čekat s Trumpem mimo Bílý dům, píše Veronika Sušová-Salminen.
Na Tři krále proniknul protestující dav lidí do Kongresu a zabránil mu tak v tom, aby potvrdil výsledky prezidentských voleb v USA. Došlo na násilí, celkem 4 lidé zemřeli. Dav ovšem budovu neobsadil na dlouhou dobu a americký parlament mohl hned druhý den v potvrzení výsledků voleb pokračovat. Lidé, kteří na čas pronikli do nejvyšších míst americké politiky a donutili svoje zvolené zástupce k evakuaci, protestovali proti výsledkům prezidentských voleb. Jejich vzkaz nemohl být jasnější: nesouhlasí nejen s výsledky, ale nemají pochopení ani pro demokratické procedury.
Donald Trump, který je považován za spiritus agens tohoto protestu, ve čtvrtek sice zopakoval, že s výsledky voleb není smířen, ale že moc předá pokojně (a následně násilí odsoudil). Pokračoval tak ve svých dosavadních ambivalentních vzkazech, zatímco se očividně ocitl pod tlakem vlastní Republikánské strany.
Na plnokrevnou „barevnou revoluci“ nebo na převrat to v USA zatím nevypadá, i když tříkrálové události byly pro USA výjimečné. Kritici Trumpa už ale podezřívají i z násilného převzetí moci prostřednictvím armády, čímž by se USA přiřadily ke svým americkým sousedům. Zatím se ale spíš zdá, že se USA patří jen mezi země s kombinací prohlubující se nedůvěry v systém a konspiračních nálad ve fakticky oligarchickém systému vládnutí, který bohatým dává a chudým (i středním vrstvám) bere. Trump se postavil do čela revolty (nikoliv ale revoluce), která neuznává žádná dosavadní pravidla a vyhýbá se neupřímnému chválení údajně demokratických a vzorových amerických institucí. Žádné dekorum pro Trumpa neplatí.
O tom, co se na Tři krále ve Washingtonu stalo, se samozřejmě velmi široce spekuluje. Podržme se ale faktů – zatím do Kongresu vojáci nenapochodovali a nedošlo ani k tomu, že by před ním vzniklo stanové městečko protestujících, kteří by začali okupovat veřejný prostor a požadovali opakování voleb. To první je příznačné pro vojenské puče, a to druhé pro „barevné revoluce“. Mnohem spíše jsme viděli zatím první neorganizovaný a bezprostřední předvoj toho, co Ameriku v následujících letech může čekat. Joe Biden sice oslavuje zisk většiny v Kongresu, ale je to oslava dost hořká. Trump ukázal, snad i nechtěně, že i když nebude v Bílém domě, je nutné s ním počítat jako s někým, kdo dovede svoje disruptivní snahy přesunout mimo mantinely formálního politického procesu, který ostatně díky své oligarchizaci zcela ztratil zastupitelský étos.
Donald Trump už dva měsíce opakuje, že neuznává výsledky prezidentských voleb, ve kterých vyhrál demokrat Joe Biden. Zevnitř tak narušuje důvěru v proces, který dává nastupujícímu prezidentovi politickou legitimitu. Zatím se mu to částečně daří, protože nezanedbatelné procento Američanů (zvláště ovšem republikánských voličů) nevěří ve férovost listopadových prezidentských voleb.
Je těžké říct, jak Trump uvažuje, protože patří k politikům, kteří jednají instinktivně a šachová partie s promyšlenými tahy jim je cizí. Trump je stejně nekoncepční jako nekonformní. Nicméně jednou z možností je, že vsadil na zpochybňování voleb jako na nástroj, jak oslabovat Bidena v prezidentské pozici a vytvořit si prostor pro vlastní politiku a pro návrat do Bílého domu. Je možné, že i bez Republikánské strany, o které ale mnozí dnes míní, že jde o stranu, kterou má v rukách právě Trump. Násilný a organizovaný puč k převzetí moci, ale odcházející prezident chystá jen těžko. Středa mu jenom ukázala živý politický potenciál takové zpochybňující strategie. Trump už prostě vede svoji další volební kampaň. Obrácenou tváří zpochybňování je ale nestabilita. Čím dál jasnější je jedno: trumpismus je symptomem velmi těžké nemoci a léčit ji půjde jen ztěží standardní kúrou, jakou nabízí politik staré školy Joe Biden. Kdo se těšil, že si po 20. lednu může konečně oddychnout, by měl znovu zadržet dech. Na politickou stabilitu v USA bych si dnes už nevsadila.