Farmářka Terezie Daňková píše o tom, zda nově přijatý zákon o potravinových kvótách dělá nebo nedělá službu myšlence soběstačnosti.
V Poslanecké sněmovně dne 20. ledna 2021 prošla do zákona myšlenka potravinové soběstačnosti České republiky. Konkrétně povinnost velkých prodejen prodávat minimálně 55 % českých potravin a toto procento každý rok navyšovat. Byla předložena jako poslanecký pozměňovací návrh v rámci zákona, který se primárně zabývá bezpečností, kontrolou a dvojí kvalitou tabákových výrobků a potravin.
Soběstačnost zejména v potravinách je moje celoživotní téma a tajné přání. Takže třikrát hurá? Ne tak rychle. Pandemie koronaviru jasně ukázala, že hranice států existují. V případě epidemie jde o drobnou nepříjemnost ve srovnání s možností přírodních katastrof, válečných konfliktů, nástupu diktátorských režimů apod. A přesto jsme bolestně pocítili, že řada základních životních potřeb, jako je třeba droždí, se nevyrábí na našem území. Nebo se tady nevyrábí v dostatečné míře. V soběstačné míře.
Bezpečnost v zásobování je ale jen jedním z aspektů, díky kterým si potravinovou soběstačnost naší země přeji. Dalším je mé hluboké přesvědčení, že nejzdravější jsou potraviny vyrobené co nejblíž lidem, kteří je konzumují. A konec konců prospívá i zvířatům, pokud konzumují krmiva z jejich údolí. Myslím si, že i pro životní prostředí je nejlépe, když se potraviny produkují „za chalupou“ a ne na druhém konci světa, kde kvůli tomu likviduje bohatá část světa pralesy, orangutany a domorodce.
Dalším celým blokem důvodů pro soběstačnost jsou důvody ekonomické. Proč za potraviny platit někomu jinému, když můžu zaplatit českým, moravským a slezským zemědělcům, kteří utržené prostředky utratí v české kotlině a odvedou tady daně.
Podotýkám, že se nechci bavit o soběstačnosti v pomerančích a cukrové třtině. Ani u mých milovaných krevet. Je jistě fajn, že si občas můžeme dát cokoliv i z druhé strany planety. A je prima potkat na druhé straně planety Plzeňské pivo a mléko z Madety. Obojí se mi na druhé straně planety stalo.
Tolik krátký úvod, proč si moc přeji soběstačnost. Měla bych sedět a slavit úspěch. Ale do radosti je přimíchána divná příchuť.
Začnu technickými problémy:
Jak a kdo to bude kontrolovat? Zákon ukládá tuto povinnost prodejnám nad 400 m2, které mají funkční EET a v podstatě online skladový systém. Pokud množství českých potravin klesne pod požadované procento, zapípá signál, klienti opustí prodejnu a provozovatel chybu napraví? Uvádím asi příklad ad absurdum, ale po zkušenostech s EET už lze věřit všemu. Bude to kontrola prodejny po prodejně? V případě, že bude vyprodán francouzský sýr, který se vejde do kvóty, tak budu muset čekat, než další klienti vykoupí dost českého sýra, abych si mohla koupit ten francouzský (podotýkám, že jím české sýry a ty francouzské jen opravdu občas). Návrh zákona počítá s roční kvótou, takže před Vánoci si koupíme jen české zboží?
Dalším tématem, zmíněným i v Poslanecké sněmovně, je předpoklad, že tento zákon nepřijde nikdy v platnost. Já, popravdě řečeno, snad i vítám snahu otevírat v rámci EU témata, která jsou dosud tabu. Už to před námi některé země zkusily, zatím neuspěly. Ale třeba přijde čas, kdy otázka zásadní podpory regionalizace potravin nebude v Unii zatracena. Jen nevím, zda je tohle nejlepší vyjednávací taktika.
A dostávám se do finále. Tím je můj názor na potravinovou soběstačnost a regionalizaci výroby potravin. Myslím si, že je tohle téma z důvodů, které jsem uvedla, naprosto zásadní. Jeho řešení ale nepřinesou kvóty, jakkoli mu možná můžou pomoct. Snad mu neuškodí, i když i k tomu mají nakročeno.
Řešením je dle mého jen soustředěná a cílená snaha vedoucí k obnovení spolupráce a spoluvlastnictví ve vertikále vidle-vidlička. Nebo, jak to dnes v překladu z anglického Farm to Fork říkáme: z farmy na vidličku. Ještě moje babička podojila krávu a mléko ve džbánu postavila na stůl. Dnes krávy dojí automat, cisterna jej doveze do mlékárny a mléko cestou na stůl urazí desítky kilometrů. To regionální. Cizí urazí i tisíce kilometrů. V České republice milióny lidí vlastní půdu. Obhospodařují ji tisíce zemědělců. Ti prodají svoji produkci desítkám zpracovatelů a ti prodají své zboží několika nadnárodním řetězcům kontrolujícím trh s potravinami v České republice. A do těch řetězců přijdou milióny spotřebitelů.
Pokud máte pocit, že v současné době vzrůstá prodej potravin „ze dvora“, tak máte pravdu. Já sama ze dvora prodávám a jsem toho velikým zastáncem. Musíme se ale ptát po reálné síle tohoto vzestupu. Udělejte si malý test: vytvořte si skupinu lidí kolem sebe, řekněme deset, průřezově. Vy, partner/ka, děti, babička, strýc z vesnice, neteř z velkého města. Sepište si, co za čtrnáct dní tato skupina jedla. V práci, doma, ve škole, v domově důchodců, na výletě. Určete z toho procento potravin od lokálních dodavatelů. Kolik vám vyšlo?
Objem poptávaného zboží „ze dvora“, regionálního, od místních dodavatelů, by měl být tak masivní, aby způsobil změnu. Máme výjimečný stav. Pojďme jej využít k nastavení regionálního zásobování nemocnic, školek, škol, domovů důchodců. Pojďme přenastavit nákupní vzorce institucí, firem i domácností.
U toho je nutné neustále pamatovat, že výrobcem a distributorem potravin nejsou a dnes už ani nemají být zdaleka jen zemědělci. Do celé té zásobovací skupiny určitě patří prodejci ze dvora. Ale velkou skupinou jsou i ti, kteří vyprodukují surovinu a pošlou jí dál v řetězci. Tak aby na konci byly potraviny v každém obchodě a v každé kuchyni. Pokud chceme skutečnou soběstačnost, dlouhodobou, která nebude podléhat náladám a výkyvům tvorby zákonů, musíme se začít systémově zabývat vlastnictvím celého řetězce. Vím, že je to dlouhá a namáhavá cesta. Ale jako jediná by vedla k dlouhodobě stabilnímu výsledku. Pokud by celou vertikálu vidle-vidlička kontrolovali lidé, kteří mají děti na středních školách sousedících s poli, zpracovatelskými závody a supermarkety, které ty potraviny pěstují, zpracovávají a prodávají, pak budou potraviny dobré a české sami o sobě. A nebudou potřebovat varovnou sirénu, která se obchodem varovně rozezní, když klesne procento.
Přála bych si, aby myšlenka potravinových kvót myšlence faktické potravinové soběstačnosti více pomohla než ublížila. Jdu si dát teplý jablečný džus, samozřejmě český, se skořicí a hřebíčkem. U koření jsem původ nezkoumala. Tak na zdraví…