Historička umění Věra Beranová píše o výzvách umění v digitalizovaném, virtuálním prostředí současnosti.
Současná situace otevírá řadu otázek a nejen těch doslova existenčních, ale i těch, které jsou pro mnohé nepodstatné, jakoby v druhém plánu. O tom, že není nepodstatných otázek a že se nám jejich podceňování vrátí jako bumerang, se možná v nepříliš vzdálené budoucnosti přesvědčíme. Jsou to problémy týkající se proměn naší společnosti. Jak se mění její vědomí, jak se mění priority, proč a jak společnost reaguje na krizovou situaci.
Za mnohé si můžeme půjčit věty Tomáše Sedláčka: „Realita se luxuje“ nebo také „jsme na prahu digitálním“. Tato slova jsou míněna obecně, my si je můžeme vypůjčit ve vztahu k jednomu věčnému fenoménu a tím je kultura, konkrétně pak umění.
Naše existence se vždy pohybovala mezi světem reálným a virtuálním, vždyť nereálný svět není jen obrazem dneška, ale měl svou podobu vždy, jako například ve světě mytologie, jazyka, symbolů a podobně. Samozřejmě, že současná virtualita manipuluje se stále perfektnějšími prostředky, ale co umožňuje doslova její explozi, je naše současná situace, tedy až existenciální vnější tlak.
Umění se tradičně pohybovalo na obou březích – jak na reálném, tak na tom virtuálním. Umění jakoby stálo na dvou nohách, jak to dokazují i vědy, které se uměním zabývají (pro které je umění předmětem jejich zájmu). Jsou to především jejich dějiny, které budují své závěry na konkrétním materiálu, ale je to také výsostně filosofická disciplína, jako je estetika a pak také sémiotika která chápe smysl a poslání umění v tvorbě a rozvíjení určitých znaků, výtvarných, literárních, hudebních atd. Když chceme porozumět (rozpoznat) umění, musíme se naučit dosavadním znakovým systémům, které se v různých historických etapách mění – například gotické, renesanční… Platí to samozřejmě i pro naši současnost, i když současnost tyto znaky dost těžko rozpoznává.
Dvojdomost v chápání umění, tedy toho reálného a nereálného, se odráží v celých jeho dějinách. Tradičně v antickém pojetí se umění odvozuje od slovesa umět, činit, zvládnout, prokázat také zručnost. Druhý možný výklad je spojen s představou něčeho umělého, nereálného. Umění jako umělý svět. Pak by tedy současný výklad podstaty a smyslu umění měl mnohem blíže k výroku „realita se luxuje“. Tedy v situaci, kdy jsou stále více luxovány konkrétní vztahy, doteky, možnost sounáležitosti, osobní konfrontace. Jsme tedy na prahu digitálním. Je nutné si uvědomit, že se to samozřejmě netýká jen technických proměn, mění se chování lidí, obdivujeme simulace, například trojrozměrný film, vlastně existujeme ve světě symbolů. Covid dal svým způsobem impuls – začít přemýšlet jinak. Je otázka jestli by k tomu došlo i bez covidu?
Chceme však žít v tomto virtuálním světě? Jak s tím souvisí občanská neposlušnost? Tím samozřejmě nemyslím ty, kteří se prostřednictvím neposlušnosti snaží získat politický profit, či jen pozornost, když už to nejde jinak.
Víme, že člověk je tvor společenský a většině z nás samota nesvědčí, i když je nahrazena perfektní on-linovou komunikací. Přesto však vyhrává virtuální svět, a i když snad pomine akutní nebezpečí, svět po covidu bude nutně jiný. Jakou úlohu bude sehrávat umění, jak se s ním budeme potkávat? Nemusíme chodit ani do vzdálené budoucnosti. Podstatné změny, můžeme sledovat už dnes v nových, jiných možnostech vnímání uměleckého díla.
Sledování on-line již není žádnou novinkou, ale způsoby těchto přenosů se velmi dynamicky rozvíjejí. Již nejde o pouhý přenos, kde časová autenticita sehrávala významnou roli. Možná, že si někteří ještě vzpomenou na slavnostní představení Libuše, či Mé vlasti přenášené televizí, kdy zážitek z uměleckého díla byl doslova posilněn vědomím současného dění. Možná, že to pro některé bude až neuvěřitelné, ale dokonce někteří, samozřejmě je to výjimka, se k tomuto televiznímu pořadu oblékali do svátečního.
Umění v našem dnešním světě (jeho prezentace on-line) má tedy řadu jiných podob. Už nestačí přehledy bohatých výtvarných sbírek bez hlubšího dramaturgického záměru, svou roli mají komentované prohlídky výstav a zvláštní úlohu sehrává například jejich autorská podoba, která je svým způsobem obohacena o jedinečné, i když virtuální, setkání s autorem. Stejně tak bychom mohli psát například o on-line koncertech z obýváku.
Svou roli má dnes podcast, multimediální soubor, který se mimo jiné může vázat i k umění v tom nejširším slova smyslu. Tak například pražské Národní divadlo otevírá Divadelní tajemství, kde nenabízí jen hotová umělecká díla, tedy jistou inscenaci, ale chce divákům představit to, co se aktuálně ve světě divadla děje. Chod divadla, vznik inscenací… Průvodci pak jsou konkrétní aktéři jednotlivých divadelních souborů.
Tak se tedy různé formy on-line komunikace (mezi uměním, uměleckými díly a vnímateli, návštěvníky, posluchači, diváky) stále rozšiřují. Jistě se otevírají nové pohledy, nové obzory… Samozřejmě zde určující roli hraje nejen kreativita prezentace, ale také technické možnosti.
Závěrem se však nemohu zbavit jedné otázky. Do jaké míry mohou tyto různé způsoby využívající různé on-line přenosy nahradit konkrétní živý umělecký a estetický vjem?