Tucet osobností z velmi různých názorových proudů odpovídá na otázku ohledně podpory českých potravin a soběstačnosti.
V lednu schválila Poslanecká sněmovna zákon stanovující minimální kvóty pro české potraviny ve větších obchodech. Teď je na tahu Senát. Zastánci argumentují potravinovou soběstačností, neekologičností přepravy potravin z jednoho konec Evropy na druhý, skrytou ochrannou potravin jinde v EU či diskriminačními praktikami obchodních řetězců, kritici poukazují na omezení spotřebitele, neúčinnost a nedůslednost podobných administrativních zásahů, konflikty zájmů vládních činitelů či na neslučitelnost s pravidly EU. Účastníci ankety se shodují na podpoře místních producentů, zejména malovýroby, ale rozcházejí se v tom, jak ji nejlépe uskutečňovat. I proto někteří zákon vítají, jiní odmítají. České potraviny podpořit chceme, ale zatím tak úplně nevíme jak.
Podnětnou četbu přeje Petr Drulák!
Andrea Cerqueirová, novinářka
Jsem pro podporu českých regionálních potravin a snažím se jít příkladem. Nejsem si však jistá, zda legislativní úprava v podobě povinných kvót pro větší prodejny je nejlepší řešení. Chápu záměr, zároveň vnímám především obavy z vysokých cen. Přednost bych dala osvětě, nejrůznějším úlevám českým producentům a podobně. Uvidíme, jak dopadne celé legislativní kolečko. Kolem návrhu, který schválila Poslanecká sněmovna, cítím polarizaci. Silné ano versus silné ne, a to mnohdy na základě toho, jaký má dotyčný vztah k Evropské unii. Nestavím to do pozice Brusel versus my (jsme součástí EU) a jsem pro to, aby se v této otázce došlo k nějakému řešení, které české potraviny podpoří, ale nebude to befelem. Zároveň považuji za legitimní i názor těch, kteří pro kvóty jsou, tedy odmítám toto rozhodnutí nějak skandalizovat. Hledala bych to, na čem se asi všichni shodneme – že české potraviny si zaslouží výraznou podporu, je dobré je kupovat a třeba borůvky k nám nemusí putovat přes půl zeměkoule.
Heda Čepelová, socioložka a analytička
Je to otázka míry společného užitku. Českou potravinou může být leccos, od tradičního abertamského sýru, jehož někdejší slávu dnes obnovuje farmička na Karlovarsku, přes toustový chleba z moderní výrobní linky až po fitness tyčinku s kokosovým olejem a sušeným mangem, která se v Česku lisuje. Co je vlastně hodno ochrany – český podnikatel, česká potravinová továrna, nebo v Česku vypěstovaná surovina? Zatímco podnikat a vyrábět může u nás leckdo, u půdy, kde se něco chová či pěstuje, je společný zájem zjevný. Tou půdou, a ne žádnou jinou, jsme tu všichni trvale obklopení. Může na ní růst pšenice, nebo sklady. Je škoda, že to zákonodárce neřekl jednoznačně. Mohl třeba do zákona vtělit myšlenku, že jsou potraviny tím víc daňově zvýhodněné, čím kratší vzdálenost urazily na své cestě za spotřebitelem, sečteno za všechny suroviny. Ano, v pohraničí bychom tím možná podpořili i pár lahví rakouského vína nebo kousek bavorské klobásy. Ale ruku na srdce, nebyl by v důsledku společný užitek vyšší?
Petr Hampl, sociolog
Pokud má vláda na zřeteli záležitosti jako bezpečnost, životní úroveň a kvalitu života svých občanů nebo jestli se snaží zabránit aspoň té nejhorší devastaci krajiny, pak je to opatření pozitivní a důležité. Můžeme narazit na námitku, že opatření omezuje lidskou svobodu. Jenže když člověk přijde do supermarketu a má tam na výběr ze tří druhů italských jablek, není o nic svobodnější, než kdyby si vybíral ze tří českých druhů. A aplikovat pojem svobody na korporace je absurdní – svobodný nebo nesvobodný může být jen člověk (nebo snad v některých případech zvíře). Druhá námitka může znít, že se jedná o netržní opatření. Ale tržnost přece není žádná hodnota, která by se dala postavit proti výše uvedeným. Kdybychom tržní princip aplikovali do důsledků, mohlo by se také stát, že budeme muset zrušit celý národ – podobně jako se vyřazuje produkt s příliš nízkou marží. Legitimní námitky je snad možné vznášet vůči technickému provedení. A že se vymáhání opatření neobejde bez určité míry odvahy a statečnosti, to je jasné. Nicméně i zde platí, že i obcházení zákona vytváří dodatečné náklady, což posune rovnováhu prospěch domácích zemědělců.
Filip Hausknecht, družstevník a spolupředseda hnutí Budoucnost
Kvóty pro české potraviny sice zní hezky vlastenecky, nicméně se míjí s kýženým efektem, pokud jím tedy má být podpora české ekonomiky a kvalitní produkty pro české spotřebitele. Mnohem důležitější, než na jakém území se tyto potraviny vyrábějí, je totiž kdo a jakým způsobem je vyrábí. Malí čeští zemědělci a zemědělská družstva si nepochybně podporu na nerovném trhu zaslouží, nicméně současná podoba by primárně nahrála velkým agrokombinátům, od kterých se žádné lokální kvality nedočkáme. Částečně lichý je i argument klimatickou změnou. Podle nedávné studie má totiž na klima řádově vyšší dopad to, co jíme, a ne odkud to k nám přicestovalo. Nicméně je jasné, že v případech, kdy je to možné, bychom měli dát přednost vypěstování v České republice než dopravě přes půl planety. Mnohem zásadnější podpora českého zemědělství by ale měla proběhnout rozbitím agrokombinátů, jejich združstevněním, a pak především ochranou spotřebitele, tedy zamezení potravin dvojí kvality a růstu cen.
Jan Keller, sociolog
Brusel na jedné straně chystá údajně epochální ekologizaci celé ekonomiky, na straně druhé není schopen udělat si jasno v elementárních ekologicky relevantních věcech. Obrovská část škodlivých emisí pochází z mobilních zdrojů. Do Česka přijíždí každoročně více než sto tisíc kamionů s potravinami, z nichž bychom si většinu dokázali vyprodukovat sami. Maximální potravinová soběstačnost patří k tomu nejjednoduššímu, co můžeme pro přírodu udělat. Přetahování základních potravin po celé Evropě je nesmysl i v případě, že by kamióny jezdily na solární pohon. Dnešní praxe je nejen neekologická, ale také netržní. Pokud by se náklady na negativní externality z dopravy započítávaly do ceny potravin a pokud by se odstranil vysoce nespravedlivý systém agrodotací, nemohly by brambory z Francie být levnější než ty vypěstované u nás na Vysočině. Myslím si, že není špatné jít proti Bruselu tam, kde Brusel sám sobě hrubě protiřečí.
Petr Robejšek, politolog a ekonom
Je pro mě zadostiučiněním, že česká politika sice neuvěřitelně pozdě, ale přece pochopila, že existují národní zájmy, kterým je třeba dávat přednost. Upozorňuji na to průběžně od „sametové revoluce“. Nutnost posilovat národní a lokální rozměr politiky ještě podtrhují hrozivé (a mnohými dosud nepochopené) okolnosti nadcházejícího konce globalizace. To platí tím spíše, že právě na vlastní kůži zažíváme pokus zachovat globální ekonomický systém pomocí techno-diktatury. To, že je rozhodnutí pro minimální kvóty českých potravin v rozporu z Bruselem je silný indikátor jeho správnosti. EU je tající kra odštěpená od ledovce globalizace. A že kvóty porušují pravidla EU? Jak zvláštní, že o porušování vlastních pravidel EU nemluví tehdy, když tak činí sám Brusel.
Matěj Stropnický, novinář a politik
Nejen potravinová soběstačnost téměř vymizela. Roste závislost na vzdálených trzích – a ta není nikdy dobrou strategií. Tato závislost na láci a dostupnosti dovážených potravin v kombinaci s dotacemi na hektar a nikoli na podmínku obnovy mimoprodukčních funkcí krajiny umožňuje udržet se jen velkým koncernům. Kvóty tak pomohou sice i Agrofertu, jak varují kritici, ale také malým místním zemědělcům. Dovozy a vývozy jsou v množství, do něhož to dotáhl společný evropský a potažmo globalizovaný trh, naprostý klimatický mordor. Navíc tím, že povinné kvóty budou mít jen velké obchody, malé získají exkluzivitu určitého zboží, i to je správné, je to podpora malé tržní síly proti tisíci výhodám velkých. Do konfliktu s právem EU se Česko dostane a je to jeden z mála způsobů, jak v EU něco již zavedeného změnit. Zaráží reakce mnoha ekologů, zelených a liberální levice, v jejichž podtextu je: dělejte už něco s tím klimatem, ale ne na úkor mého výběru levného zboží na krámě, to si omezovat nenechám.
Veronika Sušová-Salminen, historička a šéfredaktorka !Argumentu
Podpořit české potraviny je určitě potřeba. Především ty lokální, ekologicky vyrobené a tradiční. Je ovšem zjevné, že byrokratickým způsobem à la nějaké kvóty, které vymyslel zmíněný zákon, to půjde těžko. Musí se jít cestou podpory domácí produkce a regulace nadnárodních řetězců, které se u nás chovají prostě jako „na východě“. Tohle za nás EU neudělá. Ovšem nástrojem nemůže být metoda pokus omyl (jako je zmíněný zákon o kvótách) či styl „hlavou proti EU“. Obvykle se tak ničeho nedosáhne. Bylo by dobré poučit se a inspirovat se v jiných členských zemích, kde je tato praxe běžná, aniž by se to považovalo za nějaký hřích, projev nacionalismu nebo skandál. A aniž by byly na štíru s EU či se vymýšlely složité regulační zákony. Víc českých potravin v obchodech je podle mě ekologická věc, je to ekonomická věc, je to strategická věc a je to hlavně normální věc. Nebo by měla. Pokud ji musíme řešit 30 let od transformace a 17 let od vstupu do EU jako problém, prozrazuje to, že „cesta do Evropy“ skončila někde na půl cesty.
Ilona Švihlíková, ekonomka
Návrh vycházející z Poslanecké sněmovny není možná dokonalý, ale takříkajíc proráží skálu tématu potravinové soběstačnosti. Odpůrci zákona, kteří argumentují „volný trhem“, nejspíš vůbec neznají realitu evropského zemědělství – které je prošpikováno velkým množstvím národních dotací, zpracování masa je ovládáno několika velkými firmami, takže nějaký „volný trh“ s rovnými podmínkami je naprostá fikce. Možná by se také zuřiví odpůrci potravinové soběstačnosti mohli seznámit s tím, jak fungují zahraniční obchodní řetězce, jaké mají marže a jaké podmínky (kterými se dávno měla zaobírat finanční správa) diktují dodavatelům. Potravinová soběstačnost má strategický význam a každá země, ctící národní zájem, by o ni měla usilovat. Soběstačnost je totiž také zodpovědnost vůči krajině, vůči půdě a vodě. Zastávat rozumné názory nevyhnutelně vede ke konfliktu s EU, stačí se podívat na nákup vakcín. A na závěr: jak může EU myslet vážně klimatické cíle, když na druhé straně považuje za normální, že se plodiny převážejí tisíce kilometrů?
Vlastimil Veselý, zakladatel Brno Expat Centre
Kdo se chce vysmívat potravinové soběstačnosti, musel by se v první řadě smát zemím západní Evropy a mnoha dalším vyspělým státům. Stále čekáme na to, až nám média ukáží tabulku srovnávající míru soběstačnosti u ZÁKLADNÍCH potravin mezi zeměmi EU, aby bylo zřejmé, jak špatně jsme na tom. Nehodnotím, zda je onen zákon dobrý nebo špatný. Jen nezapomínám, jak ponižující bylo na jaře čekat na dovoz ZÁKLADNÍHO zdravotnického vybavení ze zahraničí. Jsou prostě komodity, které jsou pro přežití občanů nezbytné a každá rozumná vláda bere zajištění jejich dostatku jako strategickou otázku národní bezpečnosti. V situaci, kdy máme v EU „trh“ zemědělské a potravinářské produkce deformovaný enormními dotacemi pro domácí výrobce, kteří vývozem ničí svou konkurenci v ekonomicky slabších zemích, jsou řešení pouze nemožná, špatná a nedobrá. Blokovat přes unijní orgány dotace v bohatých zemích, zruinovat vlastní ekonomiku podobnými dotacemi, zavést dovozní cla, nebo regulovat podíl dovážených potravin tam, kde existuje kvalitní domácí produkce. Nevím, zda jsou schválené kvóty dobrým řešením, ale máme nejvyšší čas říct si, jak chceme dosáhnout podobné soběstačnosti jako staré země EU.
Alena Vitásková, manažerka, předsedkyně Institutu Aleny Vitáskové
Ano, je třeba podpořit malé české producenty kvalitních českých potravin, včetně jejich zemědělské výroby, ať již živočišné, či rostlinné. Ale tak ten zákon nevyznívá. Zákon vzbuzuje absolutní nedůvěru, střet zájmu z něj číší, jako sláma z bot. Oligarcha (vlastnící velkou část potravinářské a zemědělské výroby) ve výkonné funkci premiéra, souběžně vykonává moc zákonodárnou, tj. poslance. Stejně jsou na tom i někteří další ministři, např. Toman. Jedná se o střet zájmu, kdy je uzurpována moc výkonná i zákonodárná do jedněch rukou, navíc umocněna osobním zájmem zvýhodnění svých aktiv, byť skrytých v tzv. svěřeneckých fondech. To vše je v rozporu s celospolečenskou potřebou a veřejným zájmem. Nakonec máme zkušenosti z jiných oblastí, kdy se nepředstavitelné zisky jedinců skryly pod legislativu, jako například „fotovoltaický tunel“. Prospěch z toho měli především ti, kteří legislativu připravovali.