Jaroslav Šulc se podíval na vývoj kovidové úmrtnosti v Česku prostřednictvím dostupných statistických dat.
Na internetu lze snadno dohledat základní demografické údaje třeba o průběžných změnách v počtech zemřelých obyvatel České republiky po jednotlivých kalendářních týdnech za posledních deset let viz www.czso.cz „Počet zemřelých (aktualizace týdenních časových řad)“, podobná data jsou zde, a to v docela srozumitelně členěné věkové struktuře. Pokud jde o zdroj ČSÚ, tak údaje začínají skupinou dětí mladších 15 let, pokračují skupinou osob ve věku 15 až 39 let, následuje dalších dvacet pět let ročníků tvořících skupinu lidí 40 až 64 letých, a dále již po deseti ročnících jsou uváděny osoby 65 až 74 leté a následně osoby ve věku 75 až 84 let a konečně osoby osmdesátipětileté a starší.
Rozdílně odstupňované věkové intervaly (15, 25, 25, 10, 10 a shora neuzavřený poslední interval) sice komplikují vypočítat poměrové ukazatele, avšak jsou bohatě vykoupeny jinou předností, a sice pohledem na ucelené věkové skupiny s ohledem na jejich působení na trhu práce. Zatímco pro děti do 15 let se běžně užívá pojem „osoby v předproduktivním věku“, na druhém konci věkového žebříčku vidíme tři skupiny osob nad 65 let, tedy v „postproduktivním věku“. A mezi tím jsou dvě stejně intervalově vymezené velké kohorty osob v produktivním věku. Takto publikované strukturování obyvatelstva se ukazuje být velmi dobře zvolené právě pro případ sledování dopadů koronakrize, resp. umožňuje rozdílné zacílení regulačních protikovidových opatření (specifických lockdownů).
Zatím jen předběžná data o primárních a sekundárních dopadech Covid-19
Při čtení následujících řádků prosím „akurátního čtenáře“, aby laskavě toleroval dvě omezení: Předně se pracuje s předběžnými údaji, které budou časem nepochybně zpřesňovány. Přednost je tak zřetelně dávána rychlosti informace před její exaktností s tím, že se dá s velkou pravděpodobností očekávat, že definitivní data se nebudou od těch nyní dosažitelných zase nějak dramaticky lišit.
Druhé omezení – co do vypovídací schopnosti níže uvedených závěrů – je z podobného „soudku neurčitostí“. Z dosavadních expertních poznatků demografů, lékařů a zvláště epidemiologů je možné zatím aspoň přibližně soudit, že z celkového zvýšení počtu vloni zaznamenaných úmrtí o jednu šestinu – přesněji při 131,3 tisících zemřelých osob, to znamená, že jich bylo o 18,4 tisíce vloni více oproti průměru za posledních pět let (kdy ročně umíralo v této republice asi 112,9 tis. osob) – je možné bezprostředně na vrub koronaviru připsat cca dvě třetiny z nich (necelých 12 tisíc zemřelých).
Zbývající třetina připadá zřejmě na sekundární dopady pandemie končící exitem. Je přece známo, že se významně snížily počty běžných návštěv pacientů u lékařů při jinak obvyklých preventivních prohlídkách, odkládaly se kontroly apod., a to v rozumné snaze minimalizovat riziko šíření nákazy. Podobně negativní dopady do výrazného přírůstku úmrtnosti měly nesporně odklady již plánovaných lékařských zákroků, ale především přeorientování struktury lékařské péče na přednostní čelení „koronanákaze“ nezbytným utlumením jiných zdravotnických činností. Každá prioritizace má své náklady, ani nyní to nemohlo být jinak.
Jen ještě jednu odbočku: profesionální demograf bude v analýze postrádat (a právem) promítnutí změn ve věkové struktuře české populace (ta stárne rychleji než kalendářně), mající vliv na celkovou úmrtnost, ale tento faktor – s ohledem na víceméně základní informační zacílení stati ve snaze o její další nekomplikovanost – nebereme tady v potaz. Předpokládáme, že promítnutí faktoru stárnutí české populace bude obsahem následných odborných statí, vycházejících z definitivních údajů, nejspíše někdy v létě 2021.
Vycházejíce z dat ČSÚ se při dalším strukturování přírůstku počtu zemřelých přidržíme dosavadních epidemiologicko-patologických odhadů. Zdá se, že asi z necelých dvou třetin jde o případy, kdy pacient trpěl nějakou dlouhodobější „civilizační“ nemocí, nejčastěji cukrovkou či nádorovým onemocněním, a jeho organismus byl již natolik z minulosti vyčerpán, že nové infekci nebyl schopen čelit a Covid-19 tu zjevně zapůsobil jako „morbidní katalyzátor“. Z necelé třetiny je přírůstek zemřelých připisován výhradně neschopností jinak relativně zdravého člověka infekci čelit, a asi v desetině případů byla přítomnost viru identifikována u osob, kde příčina smrti s Covid-19 naprosto nesouvisela a byla zjištěna až při pitvě (příčinou smrti byly třeba úrazy, smrtelné nehody, sebevraždy apod.).
Dva rozdílné poločasy…
Vraťme se ale k vlastní struktuře přírůstku vloni zemřelých osob. Pohled na týdenní data – srovnání počtu zemřelých v roce 2020 oproti předchozím (zprůměrovaným) pěti letům 2015 až 2019 – umožňuje formulovat první klíčový závěr: do přelomu července a srpna byly výkyvy v úmrtnosti v jednotlivých věkových skupinách, kdy přechodná snížení kompenzovala zvýšení natolik mizivá, že není důvod se jimi vůbec zabývat.
První „kovidová vlna“ se do dat totiž prakticky nepromítla a přestože počet průběžně infikovaných obyvatel, resp. zatíženost zdravotnických kapacit nebyl sice vůbec bagatelizovatelný, na druhé straně nebyl ani nijak alarmující. Smrtící potenciál druhé vlny evidentně byl – podle současných znalostí, kdy je každý frajtr generálem – sice hrubě podceněn, ale s odkazem na statistická data o vcelku normálním průběhu úmrtnosti v první polovině roku (resp. do konce července) poměrně snadno vysvětlitelný. Ještě v červencových týdnech umíralo ve srovnání s minulostí cca o šedesát osob týdně méně, zlom nastal až s nástupem srpna a dál zesiloval, jak je možné vidět na grafu níže.
…a dvě rozdílně zasažené věkové kohorty
Téměř identické tvrzení je možné vyslovit o naprosto odchylném dopadu zvýšené úmrtnosti, a to pokud se na celkový (celoroční) údaj budeme dívat z pohledu věkových skupin (ve výše uvedených intervalech). Protože pokud sečteme specifické rozdíly, pak v prvních dvou skupinách (od narození až do 39 let konstatujeme celkový pokles o 193 osob), prakticky stejně vysoké numero – tentokrát s kladným znaménkem přírůstku (+ 196 osob) vidíme ve věkové slupině 40 až 64 let. Jinými slovy – a to je druhý závěr – předproduktivní a produktivní část populace nebyla smrtností Covid-19 prakticky nijak zasažena, vše se bohužel odehrálo mezi seniory. Nutno zdůraznit, že mluvíme výhradně o časově srovnatelných počtech zemřelých osob mladších 65 let, nikoli o známých či zatím jen tušených všech zdravotních důsledcích u lidí, kteří pandemii prodělali a přežili ji – lékařská obec nepochybně intenzivně shromažďuje potřebná data, která budou jistě časem prezentována veřejnosti.
Největší tíhu dopadů pandemie inkasovala – téměř z poloviny (a pokud bychom zohlednili i rozdílný počet osob v dané věkové skupině tak i minimálně z poloviny) věková skupina druhých nejstarších seniorů – tedy osob starších 75 let a mladších 84 let; sousední věkové seniorské skupiny byly zvýšenou úmrtností zatíženy také výrazně, ale ne až tak drasticky jako právě osoby na přelomu sedmé a osmé životní dekády.
Souhrnnou informaci podává následující tabulka, kde jsou v absolutních číslech (osob) a poté procentuálně vyjádřena inkasa přírůstku zvýšené celoroční úmrtnosti podle jednotlivých věkových skupin.
Zbývá udělat třetí závěr. A sice promítnout tyto souhrnné údaje do časové (týdenní) osy. V souladu s výše uvedeným poznatkem, že se do konce července vlastně nic podstatného – co se týče přírůstku zemřelých oproti průměru – nedělo, tak si v následujícím grafu „odpustíme“ znázornění křivek zachycující změny v jednotlivých věkových skupinách za prvních sedm měsíců (neboť v kumulaci přírůstky a úbytky se vzájemně kompenzují). Začneme až ve chvíli – v 31. kalendářním týdnu – kdy se prakticky všechny křivky ilustrující deskripci celkových přírůstků – některé jen minimálně, jiné razantněji – bohužel odpoutaly od nulových kumulovaných hodnot a začaly narůstat.
Varianta, před kterou jen nemnozí včas varovali, nastoupila až po necelých deseti týdnech „oťukávání“ české populace, v níž se mísila úleva ze zvládnutí první vlny a únava a nechuť, ba i rostoucí averze podrobovat se i jakkoliv dobře míněným doporučením a regulacím opakovaně prodlužovaného výjimečného stavu. Někdy po 37. kalendářním týdnu – v polovině září – se dosavadní „vlnovky“ s řádově stovkami mrtvých navíc proti dlouhodobým průměrům začaly ke zděšení mnohých rychle přetavovat v exponenciály. To již nebyly stovky, ale najednou tu naskakovaly řádově od 43. týdne – od přelomu druhé a třetí říjnové dekády po dalších 11 týdnů do konce loňského roku tisícovka až dvě. Zemřelo tu „navíc“ 13,5 tisíce lidí, tedy zhruba v průměru 1 224 osob týdně (s týdenním maximem 2 192 a minimem 931 osob).
Optimismus z konce listopadu a začátku prosince, kdy se podařilo smrtící virus stlačit ke žni „jen“ zhruba tisícovky (především – seniorů) týdně, byl – přes protesty mnoha epidemiologů a vyčerpaných zdravotníků – záminkou k odblokování aspoň části maloobchodní sítě (natěšené vidinou tržeb z předvánočních nákupů). Cena za tento kompromis je z grafu také dobře patrná: úmrtnost ve skupině seniorů se v posledních týdne roku opět zrychluje.
Závěr číslo čtyři je nasnadě v podobě dvou jednoduchých otázek:
- Tak poučí se už všichni ti odpovědní z dosavadního vývoje, jak šíření viru až k hořkým koncům závisí na podobě regulačních opatření a důslednosti jejich vymáhání?
- A je prakticky možné – s ohledem na dramaticky rozdílné dopady do smrtnosti v předseniorských (65-) a seniorských (65+) generacích – regulační opatření vůbec nějak sofistikovaně modifikovat tak, aby nebylo ani v nejmenším zpochybněno právo člověka na život ve zdraví na straně jedné a právo společnosti si udržovat přiměřenou míru konzumu a životního stylu, což bez fungující ekonomické reprodukce není dost dobře myslitelné, na straně druhé?