Ivo Šebestík píše o tom, že se nám stále, už 82 let, nedaří být pány ve svém vlastním domě a z velké části dílem politické reprezentace země.
Je to pořád dokola, bez naděje na změnu k lepšímu. Loutkový prezident Emil Hácha a kolaborant z povolání Emanuel Moravec chodili za protektorátu meldovat říšskému protektoru, který je milostivě a s patřičným despektem (lokajové se nikdy a u nikoho netěší respektu) vyslechl, načež je propustil v milosti vybavené novými úkoly pro „říši“.
Nyní český premiér Andrej Babiš telefonuje do Washingtonu ministru zahraničí USA, jenž se jmenuje Antony Blinken. Pročpak asi? Pomiňme detail, že pouhý ministr není pro premiéra rovnocenným partnerem, a pokusme se obsah jejich rozhovoru uhodnout. Nebude to vůbec těžké. Máme s tím – bohužel!!! – bohaté zkušenosti. Už 82 let se nám nějak nedaří být pány ve vlastním domě. A přitom za to vděčíme lidem v podstatě téhož nebo velmi podobného ražení. Není jich mnoho, ale jako naschvál jsou vždycky tam, kde by být neměli.
Tak především český premiér americkému ministrovi nahlásil splnění úkolu, kterým bylo vyřazení jasného favorita a nejspolehlivějšího (a zřejmě i nejlacinějšího) uchazeče o dostavbu jaderné elektrárny v Dukovanech, tedy ruský Rosatom. Blinken tuto část hlášení vyslechl se zjevným uspokojením, neboť česká vláda svým postupem uvolnila cestu americkému Westinghousu. A skutečně, dokonce i oficiální zpráva z tohoto telefonátu zmiňuje uspokojení americké strany z tohoto pro Čechy tak nevýhodného skutku. „Máme radost, když vy máte radost,“ říkali tři skřítkové z Werichovy pohádky Tři veteráni. Možná něco podobného řekl i Babiš Blinkenovi. Jménem národa ale určitě nemluvil.
Americký ministr zahraničí rovněž vyjádřil českému premiérovi podporu ve statečném plivání jedovatých slin směrem k Rusku, když česká vláda přesně podle instrukcí CIA-BIS-Respektu zpracovala sedm let nečinně odpočívající, vyšetřenou i nevyšetřenou, před soud postavenou a nepotrestanou důkazů postrádající, notně zapáchající kauzu ve Vrběticích. Český premiér, jenž přijal roli žáka recitujícího naučenou básničku, se dost možná nacházel v podobné tělesné pozici, jakou zaujal filmový nadporučík Mazurek z Černých baronů, v provedení Josefa Dvořáka, když po telefonu podával hlášení vojínovi, jsa přesvědčen, že mluví s generálem. Předpisově vyletěl do figury. Zda na konci telefonního hlášení zaznělo i z Babišovy strany: „Provedu! Dovolte mi odejít!“, tak to opravdu nevíme.
Můžeme jen tušit, že Andrej Babiš od Blinkena obdržel nové instrukce, jak dále nakládat s vrbětickou kauzou. Zda ji živit a plivat na Rusko další jedovaté sliny, nebo muniční výbuchy na chvíli odložit k ledu. Či dostala BIS-Respekt úkol vyhrabat nějakou jinou kauzu s prošlou záruční lhůtou? Takže se možná brzy dozvíme o další akci dvojice jediných ruských agentů, jejichž fotografie má CIA (BIS-Respekt) k dispozici. Je třeba ale dát pozor na to, aby se kauza neudála dřív, než se oba agenti narodili. Vítězný únor 1948 jim připsat na triko asi nemůžeme.
Jediné, v čem má hrdý občan naší krásné země jistotu, je, že při pohledu na českou politiku, vládní i slepencově opoziční, se mu sevře srdce úzkostí a v duši pocítí nejhlubší stud. Tak krásná země, tak inteligentní a tvůrčí národ a přitom tak ubohé politické reprezentace! Kde se děje pořád ta stejná chyba? Měla by se odstranit dříve, než bude už úplně pozdě.