Karel Růžička vzpomíná na levicového politika Lubomíra Ledla (1952-2021).
Ještě jsme si nezvykli – nestrávíme to nikdy – na předčasný odchod Milana Neuberta, dlouholetého předsedy Strany demokratického socialismu, resp. Levice, a jednoho z mluvčích Spojenectví práce a solidarity, a přišla další Jobova zvěst. Ve středu 19. května odešel za svým předsedou jeho zástupce Lubomír Ledl.
Luboš za svých necelých 69 let potkal spoustu lidí. Ve své vlasti i v zahraničí. Měl k tomu sice rodinné podmínky, ale hlavně svoje schopnosti, jazykové dovednosti a dar diplomatického jednání. I z toho důvodu se propracoval na pozici tajemníka ÚV SSM pro zahraniční styky, z níž odešel nedlouho před listopadem 1989 do Výboru československé veřejnosti pro lidská a občanská práva. V té pozici byl také přítomen i tehdejším jednáním premiéra Ladislava Adamce s vedením Občanského fóra. Pak dva roky strávil jako poslanec Sněmovny národů Federálního shromáždění, kde osvědčoval svůj vyjednávací um. Pak na delší čas opustil bezprostřední politická kolbiště a svém živobytí využíval své právnické vzdělání, ale v novém stoletím se vrací do zastupitelských orgánů, nejprve na Praze 10, pak i do Zastupitelstva hlavního města Prahy, a nakonec opět na „desítku“. Vždy v barvách SDS na kandidátce KSČM. Třikrát kandidoval i do Evropského parlamentu, ale – ač, domnívám se, že by tam byl po Mílovi Ransdorfovi spolu s Jaromírem Kohlíčkem silnou figurou – neměl na nevolitelných místech naději. Zahraničním vztahům se mu dostalo alespoň v rámci Česko-čínské obchodní a průmyslové komory.
Lubošův život politické dění rozdělilo na dvě značné odlišné poloviny. První polovina zářící: nadějná kariéra, naplňování ambicí, spokojenost, odborné renomé, respekt a oblíbenost v okolí. Druhá, polistopadová polovina už nebyla tak šťastná. Luboš totiž nepřeběhl ke stranám, k politickým směrům, které se „sametem“ dostaly na výsluní. Talent, který měl, tudíž nedostál plného naplnění, diplomacii vystřídala fádní tuzemská zaměstnání, světlé zítřky rýsující se za socialismu zakryla mračna. I nad rodinou, kde tragickým vrcholem bylo úmrtí syna. Neštěstí a zklamání, která by porazila i koně, pokoušela i jeho síly. I on padl, ale vždy vstal. Pomohlo mu mimo jiné i to, co se s režimem nezměnilo – úcta přátel, potěšení z toho, že ho máme. Byl cenným členem party pražských občanských aktivistů, jeho rozhled, schopnost podívat se na problémy z jiného úhlu, cit pro argumenty a pro strategii jednání, a navíc podané se smyslem pro humor – to nás obohacovalo.
Doufal jsem, že se Luboš zvedne i ze své poslední krize. Stalo se však jinak. Česká a slovenská levice ztratila během 29 dnů tři výrazné osobnosti. Oba Milanové a Luboš mohli a měli co naší společnosti ještě dát. Budou nám chybět.
Vidím Lubošovy veselé, takové laskavě rošťácké oči, strniště na tváři distingovaného elegána. Elegána ve vystupování i v duši.