Jiří Málek komentuje předvolební situaci české levice. Kam směřují levicové subjekty před volbami a kam jejich (potenciální) voliči?
Někdy v hluboké zimě se v jedné z levicových organizací objevil přitažlivý koncept Levicového jara, který počítal s levicovou ofenzívou v předvolebním čase. Půjčil jsem si tento slogan k určité sondě, jak to s tímto „jarem“ vypadá. Skoro by se dalo říci, že to je stejné, jako s tím jarem klimatickým. Tedy nic moc.
Před několika týdny i tyto webové stránky publikovaly některé výstupy z dosti obsáhlé analýzy levicových tendencí v české společnosti zde. Z ní mimo jiné vyplývá, že mezi levicovou veřejností, která vážně uvažuje o volbě levice v příštích volbách, převažuje názor, že jednota levice je důležitý politický faktor a přihlašují se k němu. Není to míněno tak, že se to týká jen stávajících levicových subjektů nebo naopak jako apel pouze na ty nově vzniklé a vznikající, je myšleno obecně. Lidem, kteří volí a cítí levicově, vadí, že levice je v krizi a jako jedno z východisek vidí její „jednotu“. Bohužel realisté tento požadavek vnímají jako stěží uskutečnitelný.
Všechny nové subjekty vznikly s převažující představou, že s levicovými dinosaury, kteří jsou v parlamentu nechtějí mít nic společného. První to deklarovala Levice, již loni na podzim, že se stávajícími strukturami nechce mít nic společného a půjde do voleb sama. O jakési možné koalici jednala v rámci trojúhelníku s Budoucností a Idealisty, ale obecný názor byl, že toto nemá velkou perspektivu, spíše nikdo nechtěl být nařčen, že se nesnaží o jednotu levice. V určitý moment jako další ze subjektů, který se zapojil do vzájemných konzultací o předvolebních vztazích na levici byli Zelení. Tady také se o pro veřejnost začala objevovat určitá konstrukce zapojení Zelených do kandidátek ČSSD. Například odborní představitelé Zelených se podíleli jako panelisté na akcích pod patronací ČSSD. Také Budoucnost se jevila, že by se do této konstrukce mohla zapojit. V tomto smyslu o tom hovořili i někteří funkcionáři ČSSD. Zásadní změnu přinesl on-line sjezd ČSSD. Na něm jednoznačně zvítězilo tzv. tradicionalistické křídlo. Porážku utrpělo křídlo, které je možno označit za progresivistické a které před tím hledalo možnosti širších liberálně levicových uskupení, které by společně kandidovaly na kandidátce ČSSD a obsahově by se rozkročilo daleko více do středu. To se ale nezdálo ani většině členské základny ČSSD, ta přece jen chtěla zachovat tradiční sociál-demokratičnost. Ještě, než komentátoři okomentovali závěr sociálně demokratického sjezdu, původní partneři v námluvách, Zelení i Budoucnost deklarovali, že s touto ČSSD nechtějí mít nic společného a z tohoto projektu středolevé „jednoty“ nebylo nic. Pokud je známo, jednají nyní Budoucnost a Zelení dále, zároveň ale bylo naznačeno, že sice by do party byli ochotni vzít Idealisty, ale Levice je nejspíš pro ně příliš levicová a nepočítají s ní.
Jednání svým obsahem obdobné sjezdu měla i KSČM. Dlouhodobě avizované a s různými pocity očekávané jednání pléna ÚV strany, jehož hlavním bodem mělo být řešení personálních otázek a tím i odstartovat předvolební kampaň s vedením s vyšší autoritou. Výsledem je rozpačitý pocit. Jako by došlo ve straně k zamrznutí. Sice navenek nedošlo k nějakému výraznému projevu rozkolu stranických řad, ale také nic nenasvědčuje tomu, že by došlo k vnitřnímu utužení a konsolidaci orgánů jak v horizontální, tak i vertikální struktuře. A je docela možné, že mohou i zde nastat ještě různé turbulence, například, pokud by se volební preference zhoršovaly. A že existuje určitý rozpor mezi centrem a některými kraji je již také obecně známo, i když v rámci KSČM je přece jen vyšší stranická disciplína, takže navenek toho tolik neprosákne.
Nelze se v krátkém textu zabývat se všemi možnými a určitě důležitými aspekty levicové politiky, a ještě jít do hloubky problémů. Lze jen na něco upozornit, k jiným faktům se pouze útržkovitě vyjádřit. V ČSSD je teď situace vcelku přehledná, tradiční sociálně demokratické křído na sjezdu zvítězilo a má vytvořeny podmínky k tomu, aby formovalo volební strategii i taktiku podle sebe. Druhá skupina, nazývejme ji progresivistickou, prohlásila, přesněji někteří její představitelé, že úsilí o co nejlepší volební výsledek nebudou torpédovat. A nebudou aktivně působit proti stávající ČSSD. Dalo by se říci, že je zachováván studený klid zbraní a na dramatické kroky (možná) přijde čas po volbách, podle jejich výsledku. Ale veřejné deklarace jsou jedna věc, dlouholeté zkušenosti řady funkcionářů ze zákulisních metod mohou přinést ještě mnoho zajímavého především pro stále „hladové“ novináře a investigativce hledající cokoliv, co zvýší náklad a sledovanost.
V KSČM je „klid“. Strana si je vědoma, že je velmi obtížné uvažovat o nějaké spolupráci s dalšími levicovými subjekty. Ani část její členské základny tohoto stavu nijak nelituje. Domnívá se, že určitá „exkluzivita“ této strany se odvíjí od jejího programového zaměření, z jejích historických kořenů a ideové výbavy. A jakákoliv mesaliance s jinými ideologickými proudy je pro stranu nebezpečná. Problém je, a ukázalo to i zmíněné sociologické šetření, že zásoba jednoznačně ideologicky orientovaných občanů s umístěním hodně nalevo (blízko komunistickému narativu) je relativně malá a pro vstup do parlamentu nedostatečná. Pak je politická otázka, koho a jak přizvat další spřízněné duše. Pokud probíhají nějaké politické střety uvnitř strany, pak jsou založeny na „ideologii“, na řešení, toho, zda se postupuje dostatečně revolučně, v souladu s učením klasiků a podobně. Nebo naopak, zda tento přístup potenciální voliče a příznivce spíše neodrazuje. Docela intenzivně se také řeší „kádrové“ aspekty celé situace. O to méně se hovoří, nebo to vůbec neprosakuje navenek, jaké se formulují programové koncepce, jak reagovat na odlišné společenské podmínky i společenská pnutí. Je otázkou, a toto nelze ověřit z nějakých přístupných sociologických šetření, jaké jsou otázky a společenské problémy, kterými žije většina potenciálních voličů kandidátek KSČM. A je na místě připomenout, že pro dosažení výsledku vyššího než 5 % garantujícího zachování parlamentní přítomnosti, pak voliči „mimo“ stranu musí převýšit více než 10–15krát počet straníků (pokud by všichni z nich skutečně volili). A zde narážíme na problém, který se více týká KSČM (a samozřejmě i nových levicových subjektů). Je to znalost politické reality. Podle transparentního účtu, ČSSD hradí pravidelné sociologické informace, ostatní subjekty nic takového nedeklarují a je také velmi nepravděpodobné, že by disponovaly vlastními poznatky generovanými zevnitř využitím vlastních sil. Je tu nebezpečí, že se zvyšuje pravděpodobnost chybného vyhodnocení situace mezi potenciálními voliči. Dnes, kdy jde o každou desetinu procenta spoléhat na intuici není rozumné. A nechávat se upokojit někde prezentovaným volebním potenciálem převyšujícím 10 % je možná až přehnaný optimismus. Obě stávající levicové strany mají tzv. volební potenciál nejspíše pod 10 % a je-li pak realita u voleb na 50–60 % jeho hodnoty (při cca 1,5 % chybě), tak to zase tak nadějné není.
Kandidátky KSČM do parlamentních voleb se samozřejmě nebudou skládat pouze ze členů strany a jistě je cílem těch, kdo rozhodují o jejich složení vytvořit takou jejich strukturu, která by byla pro širokou paletu případných voličů dostatečně přitažlivá. Nejspíše na nich budou i lidé bez politické příslušnosti, nejlepší by bylo, pokud by to byli i občané s určitou prestiží. Znovu je třeba připomenout, o parlamentní budoucnosti KSČM budou rozhodovat lidé mimo stranu! A nejspíše se budou řídit i jinými kritérii a prioritami než straníci nebo vedení strany.
Strana Levice se připravuje na volební kampaň. První část sjezdu schválila účast ve volbách. Druhá část bude schvalovat program strany. Protože reálně bude kandidovat jen v několika volebních krajích, půjde o jakousi propagaci strany. Je ovšem otázkou, jak toto může být využito v dalších komunálních volbách, kde rozhoduje, snad kromě velkých měst a Prahy, hlavně osobní prestiž kandidáta, která se odvíjí z jeho nebo její vnímání spoluobčany a teprve na dalším místě je politické ukotvení. Programová orientace této strany je nyní v centru pozornosti řady jejích členů. Fakticky jde o to, o jakou stranu se vlastně jedná. Nehledě na již zveřejněnou „preambuli“ programového dokumentu, kde se hlásí také k řadě tradicí české (československé) levice, vč. té blízké ke „komunismu“, jako je Pražské jaro, faktická názorová orientace významné části členské základny je od těchto „tradic“ docela vzdálená a je daleko více posunuta k levicovým neoliberálním proudům současné „moderní“ levice. Jakoby symbolicky s úmrtím Milana Neuberta, dlouholetého předsedy SDS a čerstvá smrt další osobnosti SDS spojené s Levým blokem, Luboše Ledla (kdysi jeho poslanec v parlamentu), odemřel kořen, který stranu Levice spojoval s tímto politickým subjektem z devadesátých let. S uskupením, které původně v jeho počátku vyšlo z komunisticky orientovaných struktur v rámci tehdejší KSČM a které hledalo variantu pro radikální levici (přinejmenším blízkou komunistickým ideám), aniž by nesla zátěž „minulosti“ reálného socialismu. Tento kdysi post-komunistický subjekt prošel vývojem, kdy se postupně od „komunismu“ odpoutával, aby se transformoval v objekt hlásící se k „demokratickému socialismu“, jako relativně radikální alternativě k sociální demokracii (která ovšem od 50. let minulého století zase utíkala od „demokratického socialismu“, jako koncepce frankfurtského kongresu Socialistické internacionály) a nebyl tak „komunistický“ v očích veřejnosti jako KSČM. Nicméně dva jmenovaní patřili mezi ty, kdo stále hledali možnosti pro vytváření mostů mezi různými českými levicovými strukturami včetně komunistických či nekomunistických a byli ochotni činit i ideové ústupky a efektivně komunikovali i s KSČM (a měli její důvěru). V tomto směru právě Luboš Ledl odvedl hlavně v Praze velký kus politické práce.
Sledujeme-li politickou scénu a její část označovanou jako levice, zdá se, že její pasivita je do očí bijící. Žádná ze stran tradiční parlamentní levice nemá na čele předvolebního boje osobnost s velkou autoritou ve společnosti. ČSSD je pod dělostřelbou ze všech pravicových kanónů ohledně Vrbětic, Ruska a všeho možného dalšího. A to natolik, že KSČM je nyní jakoby mimo palbu. Možná, že na řadu přijde, až se podaří dorazit ČSSD. Zdá se, že se opakuje vcelku úspěšný scénář zvaný „Kubicova zpráva“, popř. „rozstřel“ vedení ČSSD před minulými volbami, ale vše povýšené na vyšší „level“. Jako by cílem této bitvy bylo definitivně likvidovat zástupce v parlamentu pro levou část politického vějíře. Zatímco politické strany jsou v pozadí, média nastoupila do první bojové linie. Také novým fenoménem je i frontálnost a razance i dlouhodobost tohoto útoku. Nyní je velmi malá šance, aby místo eliminované současné levice ihned zaujaly nové „moderní“ levicové subjekty, které sice přesně neví, co by se společností dělaly, ale velmi dobře ví, co tradiční levice nezvládá. Ty také trpí přímo tragickým nedostatkem osobností, které by byly známé jen třeba z webových diskusí, z aktivní účasti v odborných polemikách, z politické práce. Které by měli osobní kontakty s levicovými představiteli, v odborech atd. Zná je maximálně jejich „bublina“. A také musí být patřičně „prověřeny“, zda jsou hodné, aby byly připuštěny do této ligy. Na přeorané půdě po frontálním útoku proti současné levici by se pak daleko snadněji stavěla „nová levice“, aby formálně doplnila „demokratickou politickou paletu“, protože její místo v systému by formovaly a definovaly daleko silnější a etablované subjekty, které by k tomu měly všechny potřebné nástroje (vč. finančních prostředků). A že by si to stavěly k obrazu svému je nasnadě.
Ono se to dobře radí bez odpovědnosti, ale levice nemůže pasivně čekat, jak se to ve volbách vyvine. Relativně silné a stabilní voličské jádro mají stávající struktury (KSČM i ČSSD), ale to k jistotě nestačí a hlavně, pokud pravice zmobilizuje své příznivce ani ne tak proti levici, ale, aby přebila svého konkurenta na pravici, pak nárůst účasti pravicových voličů ve volbách v každém případě sníží relativní váhu hlasů pro levici, což může jít až pod kýžených 5 %. A to nevíme, zda covid opět neodstraší starší voliče od účasti u uren. Proto je tak důležité, nespoléhat jen na vlastní podporovatele, ale získávat i jinde, i za cenu jakýchsi „ideologických ústupků“. Znovu se pokusit alespoň částečně realizovat „jednotu levice“. To bude úkol téměř sisyfovský. Komu se to povede, bude veleben a ctěn. Kdo to nezvládne, bude (i se svojí stranou) zatracen. Bohužel se zdá, že se nikomu z potenciálních vůdců a vůdkyň levicových stran a bloků do toho boje nechce. A ti stávající viditelní politici a političky se zdají již vyhořelí, popř. se prezentují pouze svými self-promotion (samoprezentací), aby opět usedli/y v parlamentu, aniž to nějak přispívá k posílení image jejich strany v předvolebním boji. Hej páni a dámy, probuďte se (konečně), jděte do boje, nejen za sebe, ale za svou stranu, její program a její perspektivu i po říjnových volbách!