Michael Hauser se ohlíží za významnou osobností české levice, Milanem Neubertem (1955-2021).
20, dubna zemřel Milan Neubert, kterého jsem znal dobré dvě desítky let. Každý, kdo se začal pohybovat na levici, jej dříve či později poznal. Byl to nenápadný spiritus agens české levicové scény. Politiku nechápal úzce stranicky či jako příležitost pro potvrzení ega. V praxi uskutečňoval zásady Rosy Luxemburgové, že svoboda je svobodou jinak smýšlejícího a že socialismus je demokracie a demokracie je socialismus. Nezištně pomáhal různým levicovým iniciativám a propojoval různé levicové skupiny a názorové proudy. Bylo mu jasné, že pohromu levice nevyvolaly pouze vnější nepříznivé okolnosti, nýbrž že pohroma je také v levici samotné, ve vzájemné nedůvěřivosti, v záměně hlavních spojnic za rozdělující vedlejší body, zkrátka v její ochromující rozhádanosti.
Milan Neubert byl od roku 2004 předsedou Strany demokratického socialismu, která se v témže roce podílela spolu se zahraničními politickými subjekty na ustavení Strany evropské levice. Nelpěl na „své“ straně, nýbrž v loňském roce významně přispěl k vykrystalizování nového subjektu Levice, jenž vznikl sloučením Strany demokratického socialismu a Skutečné levice. Byl to politik s velkým teoretickým zázemím a logickým a pevným myšlením. Byl to politik anti-kariérista. Vědomě působil ve straně, která měla minimální šance na bezprostřední politický úspěch a přes všechny volební porážky houževnatě bojoval dál. Kvůli myšlence. Obhajoval analyticky podloženou myšlenku, že současným systémem vše nekončí a že dříve nebo později přijde nová vlna globálních sociálních změn. V jednom ze svých posledních textů psal o budoucím střídání světového hegemona v desetiletí 2030-40, které přinese emancipačnímu hnutí novou příležitost.
Jeho poslední slova v původním textu a možná i v životě byla: „Stoupencům politické levice říkám: hlavu vzhůru.“