Ministři zahraničí zemí zapojených do libyjského konfliktu se ve středu 26. června sešli v Berlíně a jednali o další stabilizaci této severoafrické země.
Jednodenní konferenci pořádala německá spolková vláda a OSN. Účastnily se jí mimo jiné USA, Rusko, Turecko, Egypt, Spojené arabské emiráty a libyjská přechodná vláda.
Hlavním cílem mělo být – stejně jako na první konferenci v Berlíně v lednu 2020 – ukončení vnějšího vměšování do konfliktu. Toho se dosud nepodařilo dosáhnout. Podle odhadů OSN bylo v prosinci v Libyi stále 20 000 zahraničních žoldáků. Ani poté se prý jejich počet výrazně nesnížil a dodávky zbraní nebyly zastaveny.
Nyní však platí příměří a je ustavena přechodná vláda. Parlamentní volby jsou naplánovány na 24. prosince. Po pádu dlouholetého vůdce Muammara Kaddáfího v roce 2011 se Libye zmítala v boji o moc mezi mnoha politickými tábory a spřátelenými milicemi, který byl podporován zahraničními mocnostmi.
K jakému závěru účastníci konference dospěli?
Účastníci znovu potvrdili závazky přijaté v závěrech berlínské konference o Libyi ze dne 19. ledna 2020. Situace se od té doby výrazně zlepšila. Nepřátelské akce ustaly, bylo zavedeno příměří a zrušeno zastavení těžby ropy. Byl obnoven inkluzivní, Libyí vedený politický dialog mezi všemi libyjskými politickými stranami a aktéry pod záštitou OSN. Byl ustaven prozatímní výkonný orgán a Sněmovna reprezentantů schválila prozatímní Vládu národní jednoty (GNU – Government of National Unity).
Je však třeba udělat více pro vyřešení základních příčin konfliktu, upevnění libyjské suverenity, navázání na dosažený pokrok a obnovení míru a prosperity pro všechny Libyjce. Národní prezidentské a parlamentní volby naplánované na 24. prosince 2021 se musí uskutečnit v souladu s plánem přijatým Fórem libyjského politického dialogu (LPDF – Libyan Political Dialogue Forum) v Tunisu v listopadu 2020 a jejich výsledky musí být všemi přijaty. Musí být přijata nezbytná ústavní a legislativní opatření.
Z Libye musí být neprodleně staženy všechny zahraniční síly a žoldnéři, bezpečnostní sektor musí být reformován a pevně podřízen jednotné civilní autoritě a dohledu. Musí být zajištěno transparentní a spravedlivé rozdělování zdrojů v celé zemi. Je třeba řešit porušování a zneužívání lidských práv i porušování mezinárodního humanitárního práva a zahájit proces inkluzivního, komplexního a na právech založeného národního usmíření a přechodné spravedlnosti.
Zvýšení tlaku na jednotlivé aktéry
Podle Artura Varvelliho, ředitele římské kanceláře Evropské rady pro zahraniční vztahy (ECFR) a mezinárodního experta na situaci v Libyi, mělo být účelem konference „zvýšení tlaku na jednotlivé mezinárodní hráče, ale je jasné, že je zapotřebí jak rozhodnějšího postoje, tak především ochoty Ruska a Turecka ustoupit“.
Podle Varvelliho svitla Rusku naděje, a to i díky nedávnému setkání Bidena a Putina. „Musíme však vzít v úvahu, že Libye je v zájmech Spojených států a Ruska velmi malým políčkem a součástí celkové hry. Z tohoto hlediska by bylo třeba mnohem silnějšího formálního kroku vůči Moskvě, aby požádala o stažení Wagnerovy skupiny. Koneckonců Kreml vždy popíral, že by nasazení těchto mužů bylo možné vystopovat u ruské vlády, a to pokud na jedné straně ponechává mezeru v odpovědnosti, na druhé straně nechává otevřenou možnost stažení, které z narativního hlediska nevypadá jako porážka, uvedl Varvelli.
Pak je tu také Turecko, které do Libye promítlo část své síly a mezinárodních kapacit, ale zdá se, že se nachází ve fázi přeexponovanosti a angažuje se v mnoha, možná až příliš mnoha záležitostech, které přesahují jeho možnosti. „Zdá se, že v Ankaře to tak vnímají. Turci jsou velmi asertivní, ale znají své limity, a zde by bylo užitečné, aby Evropa zaujala aktivnější postoj k řešení situace ve východním Středomoří i v Libyi, což jsou záležitosti, které se překrývají.“
Podle Varvelliho by se konferenci neměla přikládat přílišná narativní váha a přílišné naděje. „Libye je i nadále paradigmatem větších a složitějších situací a v tomto případě je jakýmsi obrazem multipolárního světa a nového multilateralismu: Spojené státy se příliš neangažují, EU se zřejmě nechce hluboce angažovat, Rusko a Turecko se angažovat chtějí, ale není jim to umožněno,“ vysvětlil Varvelli.
Psali jsme: