Historik Jiří Malínský reflektuje svatováclavskou tradici z pohledu české historické paměti.
Když se před osmadvaceti lety jednalo o to, zda zachovat tradici 28. října, což bylo předmětem určitého dobového diskurzu poté, co bude se státem, jemuž byla vnucena dnešní, dnes již zažitá podoba naší státnosti, byl posléze čerstvě bývalou Českou národní radou (dnešní Poslaneckou sněmovnou) zvolen kompromis, který vlastně kompromisem není. Svatováclavské jubileum je jistým českým historickým datem, i když jinak je pravdou, že to, co o polomýtickém českém panovníkovi můžeme s jistotou říci, je fakt, že měl – podobně jako jeho babička Ludmila a otec Vratislav I. – předkus.
Pro názornější přesnost je nutné zmínit ještě jednu událost, která sice přímo nesouvisí se staroboleslavskou bratrovraždou, ale bývá rovněž vykládána jako počátek české státnosti. Je jí vyvraždění rodu Slavníkovců přemyslovskou družinou 28. září 995 na příkaz knížete Boleslava II. Pobožného, která znamenala sjednocení Čech jako východiska formování českého státu a určitou jistotu v závěru boleslavovské epochy českých dějin před hlubokou krizí, do níž Hrad upadne na počátku druhého tisíciletí. Ale i tu platí, co již bylo řečeno: vlastně o slavníkovském rodu nevíme nic bližšího mimo existenci jeho dvou středočeských hradišť v Liblici a Malíně, kde také byly raženy slavníkovské stříbrné denáry.
V levicové části společnosti měla svatováclavská tradice smíšenou pověst, která se po druhé světové válce změnila v místy až negativní odezvu. Faktem však zůstává, že první česká národní podoba státnosti familia sancti Wenceslai (čeleď svatého Václava), doložitelná z denárů 12. století, úzce souvisí s českým vítězstvím knížete Soběslava I. Vratislavovce nad římským císařem Lotarem v bitvě u Chlumce v Krušných horách (1126) i vznikem monumentálního chorálu Svatý Václave, vojvodo české země. V tomto duchu byla pojata již i bazilika svatých Víta, Václava a Vojtěcha za vlády Spytihněva II. na místě původní Václavovy rotundy i svatováclavská kaple ve svatovítské katedrále císaře Karla IV., situované do míst, kde v 9. – 11. století byla vyvýšenina Žiži, na níž docházelo k inauguraci (nastolení) prvních českých knížat přemyslovské dynastie.
Svatováclavská symbolika byla i součástí karlovské Koruny české (tak zněl historický název české říše), jak ji konstituoval král a císař Polopřemyslovec Karel IV., syn Elišky Přemyslovny. V tomto duchu byla pojata i do tradice české reformace a i ve jménu svatého Václava vítězila husitská vojska nad křížovými výpravami proti českému státu, jak se je opakovaně snažilo vyvolat římskokatolické papežství (svatováclavské motivy byly zobrazovány na husitských štítech-pavézách). Spojení svatých Václava, Víta, Zikmunda, Mistra Jana Husa i Jana Žižky z Trocnova na přelomu 15. a 16. století jsem zmínil ve své recenzi Čornejovy žižkovské biografie.
Úpadek historické české státnosti, který vyvrcholil bělohorskou katastrofou (1620) a Obnoveným zřízením zemským (1627), z nějž vyklíčila ultramontánní protireformace (zběsilý katolicismus), dal vzniknout zneužití této čechotvorné tradice s její známou maločeskou podobou ponížení, schýlení i poddanství. Ve stejné době však hrál svatováclavský prvek i moment národotvorný, povzbuzující, evokující dobu nejen karlovskou, ale i husitskou. V této druhé podobě se stal i významnou součástí ideologie českého národního obrození (probuzení). Jinak řečeno, svatováclavská tradice je organickou součástí českého národního povědomí a koncentruje v sobě trestě vrcholných momentů naší starší státní a národní historie, mj. i v tvorbě českého nejnárodnějšího hudebního skladatele Bedřicha Smetany, zakladatelské osobnosti naší moderní klasické artificiální (umělé, umělecké, krásné) hudby. A minimálně katolická větev druhého odboje byla založena také na této fundamentální tradici; její průniky lze zaznamenat v obou odbojích, z nichž vznikla a upevnila se naše moderní státnost.
Prolnutí reformační a svatováclavské tradice v alternativním katolicismu druhé poloviny habsburského období, jak je kdysi zachytil mladý Ferdinand Peroutka v knize Jací jsme, když v této věci polemizoval s Tomášem Garrigue Masarykem, je dalším podpůrným argumentem. I to je podobou svatováclavského kulturního dědictví, v němž se užší náboženský pohled prolíná s jejím věcným uchopením a osvojením.
Druhorepublikový i nacistický pokus o opakované zneužití naší nejnosnější státní tradice, tradice nejniternější, by na tomto stavu věcí neměl nic měnit ani v dnešním úpadku všeobecné vzdělanosti, a to nejen české levice. Osobnost jednoho z našich prvních historických panovníků, čtvrtého v pořadí, si zaslouží víc než jen zmínku. Ačkoliv o konkrétních snahách a cílech života Václava I. Svatého nevíme kromě ne vždy spolehlivého podání legend 10. a 11. století a několika zmínkách v dobových kronikách našich dnešních západních sousedů téměř nic faktického, fundamentální tradici, jež se navršila kolem jeho jména, jména knížete-křesťanského světce, pominout nemůžeme. A nesmíme.