Jiří Málek píše o tom, co je potřeba k tomu, aby se česká levice vůbec udržela v parlamentní politice.
Toto je magické číslo, ke kterému se upínají naděje těch, kdo by chtěl levici, i tu tradiční, v parlamentu a také těch, kteří by ji nejraději vymetli „navěky“.
To je onen magický práh, který při jeho překročení a při běžné účasti okolo 60 % voličů, otevře ve volbách kandidující straně dveře do sněmovny. A samozřejmě i naopak. Že výsledek bude mít dopad na českou společnost, nejen na několik měsíců, ale dlouhodobě, je očividné.
Takže si zkusme říci, jak to vypadá v české levicové občině pár dní před volbami. I když byly představy před nějakou dobou různé a někdo se tvářil velmi sebevědomě, nakonec v cílové rovince zůstaly dvě tradiční strany – ČSSD a KSČM. A aby se necítili opomenuti Zelení a Levice, je potřeba zmínit i je. Ti ale mohou šetřit síly na nějaké budoucí závody a cílovou rovinku mohou vypustit. Dvě strany, kterým jde o hodně (někteří mají dojem, že o téměř všechno), musí zmobilizovat své síly. A zvláště KSČM nemůže spoléhat na to, že by její stávající členská základna sehrála nějakou rozhodující roli v osobním přesvědčování spoluobčanů. To je dáno jejím složením a na aktivní kontaktní kampaň strana (ve srovnání s minulostí) má daleko méně fyzických a možná i psychických sil. U ČSSD se zdá, že zatím nejprůraznějším tělesem je duo Jana Maláčová a Matěj Stropnický. Dokladem pro toto moje tvrzení je i to, jak se do nich opírají různá média z druhého politického břehu. Zde mají jednoznačně vedoucí pozici. Zdá se, že zatím komunisté zůstávají poněkud v závětří těchto útoků. Možná, že řídící důstojníci ze zmíněného druhého břehu očekávají, že někdo z vlastních, tedy komunistických řad, přisype písek do předvolebního soukolí.
Institut české levice loni spolu se Společností pro evropský dialog hledaly odpověď na otázku, jak je to s příznivci radikální levice. Před rokem levicově volící občané ze tří čtvrtin konstatovali, že levice je v krizi, ale také, že má ještě šanci a také, že je poptávka po levicových politických uskupeních, i nových (to si myslelo na 70 % dotazovaných). A také odpovídali na otázku, co se touto situací dělat. Tak 27 % odpovědí volalo po užší spolupráci levice, po komunikaci, po hledání společné dohody (zde toto více doporučovaly ženy – 31% : 24 % mužů; a starší 60+ to chtěli z 39 %); 25 % nevědělo co s tím; 15 % mělo představu, že pomůže shoda na společném postupu a 10 % si myslelo, že pomůže programové sjednocení. Loni nebyly zavrhovány ani nově se objevující se levicové subjekty. Nejvíce dotazovaných znalo stranu Levice (asi jedna třetina), méně pak hnutí Budoucnost (cca 10 %). Dnes je vidět, jak na tyto názory levicových příznivců reagovaly levicové subjekty. Žádná shoda, či společný postup. Jakýsi pokus učinili Zelení s Budoucností a jejich jednání s ČSSD. Když ale sjezd ČSSD nedopadl podle jejich představ a křídlo, v této straně, které této komunikaci bylo nejvíce nakloněno, neuspělo, Zelení jsou do voleb sami a Budoucnost se takticky stáhla do ústraní a čeká, co bude. Podle mého názoru, teprve výsledek voleb a případné rozložení sil v ČSSD, rozhodne o budoucnosti Budoucnosti. Je možná zajímavé, jak málo je toto hnutí teď před volbami vidět, v jejich informačních materiálech se člověk nedočte, co by chtěli v těchto volbách podpořit (a koho). Kromě obecných proklamací, které jsou na jejich webu již řadu měsíců, obtížně se hledá něco nového a „moderního“. Na druhou stranu jejich „letní kemp“ měl některé hosty, kteří reprezentují různé politické instituce a myšlenkové směry. Také mají přízeň informačních kanálů „moderní levice“. V jejich prohlášení z června se píše: „To ale neznamená, že nebudeme slyšet – právě naopak“, pak mám nyní asi problém se sluchem, nic neslyším.Trochu mi to připomíná pohádkovou Chytrou horákyni, která čeká, až budou politické karty na stole. U strany Zelených, která je přece jen počítána mezi levici, i když možná některým jejím představitelům to úplně nevyhovuje, je nejspíše předvolební metou dosáhnout na státní příspěvek. Strana Levice, která obsahuje i to, co zbylo z SDS (Strana demokratického socialismu) na to jde jinak. Po celý rok se (poněkud vlažně) pokoušela hledat s dalšími levicovými subjekty shodu. Byl jakýsi vyjednávací pokus o tzv. Trialog (Levice, Budoucnost a Idealisté), ale další partneři s Levicí „zametli“. Je pravda, že Levice liknavě hledala společnou parketu i se stranou, se kterou v minulosti SDS jedině a vcelku úspěšně spolupracovala, s KSČM. Kdeže ty loňské sněhy jsou, kdy v pražském zastupitelstvu byl člen SDS (a to i na pozici místopředsedy pražského kontrolního výboru zastupitelstva), který byl zvolen na kandidátce KSČM, kdy byli zastupitelé z řad SDS na stejných kandidátkách i v dalších obvodních či městských zastupitelstvech (např. v Jihlavě), či na senátora kandidoval pod vlajkou KSČM bývalý (již zemřelý) předseda SDS Milan Neubert. Osobně si myslím, že ten, kdo skutečně hledal v posledním roce cestu vystavění alespoň lávky mezi Levicí a KSČM, byl, bohužel na jaře také zemřelý, Lubomír Ledl (viz článek Když odcházejí muži). Je ale fakt, že proti vnitřní opozici v jeho straně měl malou naději na úspěch. Vedení Levice se nakonec rozhodlo jít do voleb „manifestačně“, to je kandidovat alespoň někde, aby strana byla „vidět“. Výsledkem je prezentování tří (neúplných) kandidátek v Praze a dvakrát na Moravě. Ze sociologického hlediska je to zajímavý pokus, který může do budoucnosti přinést určitou propagandistickou výhodu. To ale také závisí na tom, jak bude levice navenek prezentována, jaký otisk zanechá v obecné veřejnosti. Zatím se domnívám, že spíše kladně propagandisticky boduje, „hvězdou“ je zatím jednička na pražské kandidátce Jan Májíček, který se poprvé „připomíná“ v aktivitách proti americkému radaru v Brdech (2006) i v Socialistické solidaritě. Jiná věc je ekonomická efektivita tohoto přístupu, zda cena za volební poplatek“ je výhodnější, než využití této částky na „píár“ aktivity přímo. Ale počty hlasů v těch třech volebních krajích přinesou tvrdá fakta a ukážou reakci politické veřejnosti na tuto novou levicovou nabídku. Doufejme, že pozitivní. Pro Levici existuje totiž jeden navenek ne úplně viditelný problém, který pravděpodobně ovlivní volební výsledek. Když si levicově uvažující občané a budoucí voliči vyplní tzv. volební kalkulačku, pak většinou získají jakýsi „balík“ několika volebních stran, jejichž programy nejvíce korelují s představami tohoto budoucího voliče. V mém případě se mi například kladné korelace se čtyřmi stranami „vešly“ do cca 15% rozdílu. V takovém případě může volič i zvažovat volební taktiku, zda místo „zisku“ několika procent ve prospěch spíše marginální strany, která je prakticky bez šance na proniknutí do parlamentu, nevolit raději stranu, která programově souzní s jeho nebo její představu o trochu méně, ale cesta do parlamentu je pro tuto stranu přinejmenším pravděpodobná. Pro Levici i jen dosažení hranice pro státní příspěvek je cílem mimo letošní politickou realitu. Ve volbách půjde o zisk české levice jako takové.
Chtěl bych také upozornit na jeden jev, který jsem v této předvolební době zaregistroval. Tím je absence „intelektuálské levice“ v diskusích na veřejnosti. Koho mám na mysli? Ty levicové intelektuály, kteří se sdružují v různých uskupeních a v nedávné minulosti dost často prezentovali své levicové názory i pro širší veřejnost. Možná, že se mýlím, ale pokud se někde něco objeví, pak je to od nich spíše kritika toho, či onoho vystupujícího (např. M. Stropnického nebo P. Druláka) nebo některých ideových konstrukcí (např. „konzervativního socialismu“), aniž se stejnou razancí jsou prezentovány vlastní koncepce a vize. Naštěstí tyto ideové války mají irelevantní dopad na levicové voliče. Nejspíš drtivá většina z těch potřebných 255 tisíc voličů je ani nezaznamenala.
Je otázka, co bude rozhodovat o zisku hlasů. Obě zmíněné relevantní strany mají relativně velká „voličská jádra“ (okolo nejméně dvou třetin), voliče, kteří vědí, že je nejspíše budou volit. To ale neplatí u Zelených a bude zajímavé, zda si Matěj Stropnický sebou od nich někoho „přivede“. Ale oběma stranám je jasné, že tato jádra jim nedávají jistotu vstupu do parlamentu. Tady dojde k přetahování dosud nerozhodnutých voličů – tedy těch, o kterých se obě strany domnívají, že je mají v tzv. volebním potenciálu. Asi až volby ukážou, zda je to něco spíše virtuálního, vytvořeného „hrou s čísly“ nebo to bude mít odraz v politické realitě. A nejspíše také bude rozhodovat „umělecký dojem“, zvláště v případě, kdy bude malý rozdíl v programových koncepcích jednotlivých stran. A také obě strany v posledních krajských volbách nezmobilizovaly dostatečně velký počet těch, kdo je volil v předchozích volbách, Zde se podíl těch, kdo se opět dostavil k volbám, u KSČM pohyboval okolo poloviny z původních voličů, u ČSSD to bylo ještě o 10 % méně. A oproti tomu třeba u ODS to bylo 80 % z minulých voličů.
Poslední část tohoto článku se týká „dne poté“. Celá česká levice se 10. října dostane do jiné situace. Možná, doufejme, bude zastoupena i v parlamentu. Nemám ale na mysli ono „zastoupení“, pro které již někteří snaživí propagandističtí žurnalisté (i ti zleva) připravují půdu, že za autentickou a faktickou levici bude možno v parlamentu považovat přinejmenším „levé“ křídlo Pirátů. Takže se vlastně nic neděje. Ať již ale volby pustí do parlamentu nebo nepustí politickou tradiční reprezentaci, v každém případě ji bude čekat velké „přeprogramování“. Zvláště u KSČM půjde o několik kroků, které nepůjde rozložit do dlouhého intervalu. Strana se mění z masové strany do podoby, která je daleko blíže tomu, co lze charakterizovat jako strana volební. To je nezastavitelný proces. K tomu bude potřeba hledat efektivnější cesty komunikace s voličskou základnou. A to přes okresní struktury, které jsou již nyní v mnoha případech ve stavu velmi malé, až žádné akceschopnosti půjde jen stěží. Tato „konfederace“ okresů zanikne buď řízeně, nebo spontánně. Tím ale také dojde restrukturalizaci sil, které je možno nazývat „decision makers“ (ti, kteří fakticky rozhodují), to těch sil, které fakticky rozhodují. Souběžně s tím bude muset dojít ke skutečně manažerskému řízení finančních toků, správy majetku a jeho efektivního využívání. A že se žraloci již houfují a čekají na příležitost, je jasné. K tomu bude potřeba silný a vnitřně konzistentní řídící tým, který si v tomto období nebude okopávat kotníky. Jeho vytváření bude (možná) bolestné, ale bez (někdy až nemilosrdných) zásahů to nepůjde. Možná, že by určitými signály mohly být výsledky „kroužkování“, které by mohly naznačit určitou důvěru spřízněné levicové veřejnosti s některými osobnostmi. Lze jen doufat, že část členské základny si tuto realitu uvědomí. O členy totiž tolik nepůjde. Budoucnost strany po takovém restartu, tedy novém začátku, bude záležet na daleko rozmanitějším a různobarevnějším spektru podporovatelů levicové ideje, kterou tato strana jim musí co nejdříve přinést. Jen tak lze pak počítat s jejich podporou ve volbách i v každodenním politickém životě. Pak bude potřeba hledat i spojence. Jinou, a také reálnou variantou, je postupný přechod do nicoty. A abych nepotěšil ani ty z levice, kdo si nic víc nepřejí, než tuto cestu do pekel pro stávající strany, jsem přesvědčen, že oni nebudou ti, kdo tančíce na hrobech tradiční levice z toho budou profitovat. V žádné postsocialistické zemi nedošlo k takové bezproblémové „záměně“. Pokud k ní vůbec došlo, trvalo to řadu let a úplně s jinými strukturami a lidmi, než vzniklo skutečně něco nového a životaschopného.
Pokud čtenářům jde o levici, od té marxistické, radikální až po tu spíše umírněnou, reformní, pak je potřeba udělat vše pro to, aby se číslo 255 tisíc voličů nestalo nepřekročenou barierou ani pro jednu ze stran, které mají šanci na její překročení. A to i za cenu některých vnitřních kompromisů, které budou třeba voliči muset udělat.
Ilustrační foto: Jiří Sedláček – Frettie, CC BY-SA 3.0, via Wikimedia Commons