Historička umění Věra Beranová recenzuje další výstavu Národní galerie.
Atraktivní název výstavy „Ženy, které přemohly muže“ může i v těch, kteří nesledují a neholdují výtvarnému umění, vzbudit zaslouženou pozornost. Možná i v souvislostech naprosto aktuálních – a těmi jsou získaná křesla tzv. slabého pohlaví v novém parlamentu. Ani tehdy a ani dnes by nemělo jít o to, aby muže přemohly, ale aby byly důstojným spoluhráčem samozřejmě těch nejschopnějších představitelů tzv. silného pohlaví.
Téma výstavy, která právě probíhá ve Schwarzenberském paláci Národní galerie, jistě musí zaujmout alespoň podle názvu. Bohužel se nejedná o výtvarná zpodobnění příběhů současných, ale dávno minulých – jsou to příběhy reálné i bájné. Výstava představuje kresby, mědirytiny, sporadicky i malby, na té nejvyšší úrovni.
Expozice pojednává o postavení ženy ve společnosti 16. a první poloviny 17. století, kdy si autoři vzali na pomoc příběhy jiné doby, jiného prostředí, historicky věrné, i legendární. Jako zdroje posloužily různé prameny (např. Bible, antické mýty), které jsou viděné novověkýma očima. Téma je jedinečně dokumentováno prostřednictvím vynikajících výtvarných děl, bohužel vystavených jen v omezeném počtu na malém prostoru Grafického kabinetu Schwarzenberského paláce na Pražském hradě.
Návštěvník má možnost se v tomto historickém prostoru seznámit s příběhy silných žen v německých a nizozemských grafikách a kresbách doplněných malbami, jako je například Salome Mistra IW. Častým námětem, který klade zásadní otázku vztahu muže a ženy, je příběh Adama a Evy, například od Antona Heuslera, kde je Eva deklarovaná, jako ústřední figura děje. Na výstavě jsou to také postavy Starého zákona, jako například odvážná Judita, která zachránila židovské město před nepřítelem, v mědirytině Philipse Galle. Téma Salome se na výstavě opakuje několikrát v atraktivní situaci s hlavou Jana Křtitele na talíři, tedy také od Albrechta Dürera.
Další časté téma představuje příběh Samsona a Dalily, tedy vítězství chytrosti, lstivosti nad silou. Tematika silné, vítězné ženy, i když v příbězích dávno zašlých, odráží atmosféru 16. a počátku 17. století. Dramaturgie Národní galerie tak možná nechtěně otevírá jedinečné téma v dějinách umění, které by prostřednictvím výtvarných děl mohlo dokumentovat společenskou pozici ženy v dějinách. Postavení ženy v renesanční společnosti popisuje například historik Josef Janáček v publikaci Ženy české renesance. Poutavě líčí různé, netradiční nové role žen, které překračují svou obvyklou podobu.
Mnohé z těchto osobností se nám dochovaly nejen v literatuře, ale také ve výtvarném zobrazení. Je to například Marie Manrique de Lara y Mendoza (manželka Vratislava II. z Pernštejna), dárkyně Pražského jezulátka a především osobnost, která zasahovala do politického dění konce 16. století, stejně tak její dcera Polyxena z Lobkovic. Byly to také ženy zapleteny do stavovského povstání, jako Magdalena z Lobkovic, Markéta Salomena Smiřická ze Smiřic (po sňatku Slavatová) a další, které v kritické době převzaly role svých mužů.
Nebyly to však jen šlechtičny, tedy jejich výjimečné společenské postavení, ale byly to také podnikatelky Estera Teuflová a řada dalších. V této souvislosti nás napadá, jaké to byly ženy, které v různých historických etapách zanechaly stopu a svým způsobem muže přemohly. Od vítězství tělesných, či duchovních, až po situace vzájemného respektu a spolupráce. Současná výstava ve Schwarzenberském paláci tak může klást řadu otázek.
Obr.: Národní galerie v Praze, Public domain, via Wikimedia Commons