Některé stěny mluví hlasitěji než jiné: Před osmdesáti lety Anne Frank dostala k narozeninám sešit – a začala si psát Deník…(1.část)

Alexandra Gorodecká dnes připomíná jedno výročí spojené s osudy Anne Frank(ové) a jejího Deníku. Uveřejňujeme první díl autorčina seriálu.

Byl pátek 12. června 1942 a Anne Frank slavila třinácté narozeniny. Těšila se tak, že ani nemohla dospat. Vzbudila se v šest, ale trvalo bezmála do sedmé hodiny, než se vydala k rodičům, aby si vybalila dárky. Deník spatřila jako první a dle jejích slov to byl ten nejkrásnější z nich. Nemohla se dočkat, až do něj začne psát. Stal se její vysněnou přítelkyní, které se s důvěrou svěřovala. Dala jí jméno „Kitty“ a psala jí neuvěřitelně poutavé dopisy.

V té době ještě nevěděla, že její dny „na svobodě“ se blíží ke konci. I když o svobodě se dá hovořit jen stěží. Anne se narodila ve Frankfurtu, její rodina pocházela z Německa a jejím rodným jazykem byla němčina. Před pronásledováním nacisty Frankovi v roce 1933 uprchli do Holandska. Tatínek Anne, Otto Frank, se zde stal ředitelem akciové společnosti. Po roce 1940 se však situace začala dramatizovat i v nalezeném nizozemském útočišti. Němci přišli i sem. Život se stal pro Židy nesmírně těžkým. Kromě povinnosti nosit hvězdu čelili mnoha omezením. Nesměli jezdit na kole, tramvají, o autech ani nemluvě. Směli nakupovat jen ve vyhrazených časech a pouze v židovských obchodech. Po osmé večer nesměli na ulici, ani na zahradu. Nesměli chodit do divadla, do kina, ani se věnovat žádnému sportu. Dokonce už nesměli ani ke křesťanům na návštěvu. Židovské děti musely chodit výhradně do židovských škol. V roce 1941 tedy sestry Frankovy, Anne a její starší setra Margot, začaly chodit do židovského lycea. Anne do prvního a Margot do čtvrtého ročníku.

Ani ne měsíc po svých narozeninách se Anne od tatínka dozvěděla o tajném plánu. Rodina se rozhodla Němcům zmizet. Už delší čas Frankovi nechávali u různých lidí ošacení a potraviny. Nechtěli padnout do nacistických rukou. Otcovy firmy byly dány na starost jeho blízkým spolupracovníkům, panu Kralerovi a panu Koophuisovi. Do zadního traktu obchodního domu pana Franka, který se měl stát pečlivě vybudovanou skrýší, byly vyrobeny a nainstalovány speciální tajné dveře. Po telefonátu od SS byla realizace dlouho připravovaného plánu ještě uspíšena. Frankovi nechali na stole fingovaný dopis a pro okolí zmizeli ze světa.

V zadním traktu domu, který se nachází na amsterdamském Prinsengrachtu, tedy po dobu dvou let žilo v utajení osm lidí. Rodina Frankových, manželé Van Pelsovi se synem Peterem (v Annině Deníku mají pseudonym „Van Daanovi“) a doktor Pfeffer (pseudonym „Dussel“). Celý plán by se nicméně nemohl podařit bez pomoci několika odvážných rodinných přátel. Těmi bylo těchto šest osob: Victor Kugler, který se narodil ve Vrchlabí a v Deníku je označován jako „pan Kraler“, Johannes Kleiman, který v Deníku vystupuje pod jménem „pan Koophuis“, Johan Voskuijl a jeho dcera Bep, kteří se ukrývají pod pseudonymy „pan Vossen“ (klíčová postava, která do zadního traktu zhotovila tajné dveře) a „Elli Vossen“, a dále manželé Miep a Jan Giesovi, v textu známí jako „Miep a Henk van Santen(ovi)“.

Na tomto místě je třeba zmínit, že Anne Frank byla talentovaná mladá autorka, která by literárnímu světu jistě nadělila mnohem více než „pouze“ svůj Deník. Kdyby jí k tomu byla dána příležitost. Její text je jedním z mála, ne-li jediným textem (moderní) nizozemské literatury, který pronikl do kánonu literatury světové. A je smutným faktem, že je současně věčnou, tichou připomínkou nizozemské kolaborace. Dodnes nebylo s jistotou zjištěno, kdo ukryté rodiny a doktora Pfeffera udal. Víme pouze to, že následkem tohoto činu nikdo kromě Otto Franka, Annina otce, nacistické běsnění nepřežil.

Ačkoliv poslední zápis v Deníku je z 1. srpna 1944, o následném vývoji máme poměrně podrobné informace. O tři dny později v půl jedenácté dopoledne do domu vtrhlo pět uniformovaných mužů s revolvery – čtyři holandští nacisté s německým velitelem z bezpečnostní služby SD (Sicherheitsdienst). Jeden z nich prohlásil: „Víme, že tady skrýváte Židy. (…) Veďte nás nahoru.“ Krátce nato byli ke stěně postaveni všichni obyvatelé zadního traktu včetně jejich věrných ochránců, Victora Kuglera a Johannese Kleimana. Nacisté v domě hledali cennosti a přitom z aktovky pana Franka vysypali na zem stránky Annina Deníku. Jako nepotřebný odpad je tam nechali ležet. Později je tu našla Bep Voskuijl a Miep Gies, které je uložily do zásuvky.

Obyvatelé zadního traktu a jejich ochránci byli zatčeni a převezeni do budovy bezpečnostní služby SD v Amsterdamu na Euterpestraat. Tam se měl naposledy na chodbě před kanceláří vyšetřovatele pan Frank setkat s panem Kleimanem, který mu měl svěřit: „Ničeho nelituji. Udělal bych to znovu, kdyby to bylo nutné.“ Žádný ze zatčených nikoho dalšího nevyzradil, a tak další vyšetřování neprobíhalo. Victor Kugler a Johannes Kleiman skončili v holandských koncentračních táborech, kde válku přežili a vrátili se domů. Jejich židovští chráněnci tolik štěstí neměli. Nejprve byli dopraveni do Westerborku, což je nizozemská obdoba Terezína a poté byli 4. září 1944 transportováni do vyhlazovacího tábora v Osvětimi. Tam byly rodiny rozděleny. Nacisté oddělili jak dospělé od dětí, tak muže od žen.

5. října 1944 zemřel v plynové komoře pan Van Pels. Nacisté ji toho dne údajně použili naposledy. 20. prosince 1944 zemřel v koncentračním táboře Neuengamme dr. Fritz Pfeffer. Pan Frank se v prosinci 1944 dostal do nemocnice, z níž ho 27. ledna 1945 vysvobodila Rudá armáda. Deset dní předtím však s transportem jedenácti tisíc mužů tábor opustil Peter van Pels – z této skupiny se téměř nikdo nevrátil. 5. ledna 1945 zemřela paní Franková vysílením. Margot a Anne, které byly 30. října 1944 odvezeny do Bergen-Belsenu, v únoru 1945 onemocněly tyfem. Margot zemřela ještě týž měsíc, Anne v měsíci následujícím. Z celé rodiny Frankových se tedy zachránil pouze tatínek, Otto Frank, který po válce v mírně upravené podobě (zbavené pikantnějších detailů ze života své dospívající dcery) nechal její Deník vydat…

Ve světle závažnosti těchto tragických událostí věnujme nyní této výjimečné mladé ženě, její rodině a přátelům několik vzpomínkových víkendů. Anne nám věnovala mnohem víc.

V článku bylo čerpáno z textu Deník Anne Frankové: 14. června 1942 – 1. srpna 1944. Z originálu Het Achterhuis přeložil Gustav Janouch. Text vyšel v Praze roku 1957 v nakladatelství Svobodné slovo – Melantrich. Dále byly použity informace z oficiální stránky Domu Anny Frankové.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.