Některé stěny mluví hlasitěji než jiné: Před osmdesáti lety Anne Frank dostala k narozeninám sešit – a začala si psát Deník… (2. část)

Alexandra Gorodecká pokračuje ve svém seriálu věnovanému Anne Frank(ové) a jejímu Deníku.

Literární příloha deníku The Times ve své době avizovala, že „(t)ento lidský dokument (…) by měly číst tisíce“ – tisíce lidí po celém světě a s tím se dá nepochybně souhlasit. Co do otevřenosti si Annin Deník v ničem nezadá například s Vyznáními Svatého Augustina: a to je parádní text na to, že pochází ze 4. století. Moc dobře se čte; a Annin Deník rovněž.

Autorka v něm ve formě dopisů, které, jak jednou přiznává, adresuje sama sobě, popisuje nekonečné měsíce svého mladého života se skupinou lidí, z nichž mnohé jí zavály do cesty mimořádně nepříznivé životní okolnosti, a nedá se předpokládat, že by si přála trávit s nimi čas za jiných okolností, dobrovolně. Strávila s nimi dva roky. Pod jednou střechou. Snad se nikdo neurazí, prozradím-li, že manželé Van Daanovi nepatřili právě k jejím oblíbencům, zejména paní Van Daanová, obdobné platí i pro jejich syna Petera, tedy alespoň zpočátku a totéž lze říci i o dr. Dusselovi, jehož Anne považovala za nesnesitelného pedanta.

Bylo by bláhové si myslet, že mezilidské vztahy se v tak obtížných podmínkách a na tak stísněném prostoru vyvíjely po ideální linii. Zejména když tři z osmi obyvatel zadního traktu byli teenageři. Anne si nejvíce rozuměla s otcem, jehož obdivovala, dobré vztahy měla i s Margot, i když ta na ni byla moc ‚dokonalá‘ a Anne měla pocit, že ji rodiče protežují. S maminkou si byly blízké o poznání méně. Když se na ni Anne zlobila, svěřila Deníku, že vzhledem ke všem nedokonalostem, či přímo nedostatkům své matky, si mámu dělá de facto sama. Asi nikoho nepřekvapí konstatování, že pokusit se stručně charakterizovat vztahy, které v předmětném období panovaly v domě na amsterdamském Prinsengrachtu, je prakticky nemožné. Různě se proměňovaly v závislosti na momentálních činnostech, okolnostech, konstelacích a reakcích jednotlivých aktérů. Annin text vykazuje jednoznačné rozhořčení nad nemožností přirozeného pohybu, nad nedostatkem životního prostoru, nedostatkem možností se vyvíjet a realizovat, dělat to, co by si člověk přál. O to víc vystupuje do popředí nápadná vztahová dynamika.

Všichni máme blechy. To nás drtí víc než obvykle. Tíživě na nás dopadá, jak málo se hýbeme. Každý se nervózně škrábe a není úniku. Táta onemocněl, avšak nemůžeme mu ani zavolat doktora. Vyrostla jsem ze všech bot, už se do žádných nevejdu. Táta mi dovolil uplést si svetr. Paní Van Daanová se pokoušela cvičit, aby zhubla. Přitom si narazila žebro a teď leží v posteli. Za normálních okolností je pořádná, ale teď se nemůže hnout. Dr. Dussel jí trhal zub. Křičela jako pominutá. To je jen krátký výčet dramatických mini-událostí a více či méně setrvalých stavů, s nimiž byli Židé v úkrytu konfrontováni. Museli jim čelit. Stejně jako každý sám sobě a dále všichni sobě navzájem. Prali se o svůj životní prostor, o každý centimetr, ale uměli si ho i odepřít. 10. listopadu 1942: Přijmeme k nám do domu osmého člověka. „Nebezpečí je stejné pro sedm nebo pro osm lidí.“ Vybrali jsme zubaře Alberta Dussela. Bude muset spát v mém pokoji místo Margot. (…) O měsíc a půl později: zuřím hlavně v neděli, když pan Dussel rozsvěcí světlo brzy ráno a cvičí. Budí mě. Musím se strašně ovládat, abych se mu nepomstila.

Jednotliví hrdinové z Deníku Anne Frank si počínají lidsky. Nadlidské je, jak dlouho jsou schopni to vydržet. Dokonalost se v zadním traktu nevyskytuje. Nehody? Nepohodlí? Jsou zastoupeny bohatě. Uražená ješitnost, pocit nepochopení a příkoří? Na denním pořádku. Čtenář poznává rutinní činnosti, které se vykonávají stále stejně, z bezpečnostních důvodů se železnou pravidelností. Následuje seznam dalších činností, které se pro jistotu nevykonávají vůbec. Hlodající strach z prozrazení je všudypřítomný.

Občas s ukrývanými v zadním traktu přenocují i jejich ochránci. To je vítaná změna, neboť ji provází „veliká legrace“… Zato nevítaný zásah do zajetých kolejí znamenají neohlášení údržbáři, pošťáci, či zloději. Problém vyvstává s každou ukradenou potravinou, o penězích nemluvě. Totéž platí o pytli fazolí rozsypaném na schodech. Musel by probudit i mrtvého. Zelenina, ovoce, ceny stále stoupají. „Ale v novinách stojí každý den palcovým písmem: Zdražování je lichva!“

Podaří-li se však šťastnou náhodou sehnat dvě desítky bedniček zaprášených jahod, nebo téměř dvacet liber sezónního hrášku, po dvou dnech hromadného loupání, čištění, jezení a zavařování se prvotní nadšení mění téměř na „mořskou nemoc“. Všude jsou jen „jahody, jahody, jahody,“ anebo „zelené, zelené, housenky, nitky, shnilé lusky, zelené, zelené.“ Těžkosti jsou zkrátka se vším, čeho je málo, stejně jako se vším, čeho je najednou moc.

Anne se v sobě snaží pěstovat trpělivost, ale v zásadě je spontánní, až téměř impulzivní. Dokáže zapřít sebe sama a i přes přemáhání například bavit ostatní, aby všem čas lépe ubíhal, současně si však dobře uvědomuje svou situaci a jak k ostatním, tak k sobě není právě málo kritická: „Toto ‚stahování blány‘ je mimořádně přesná a piplavá práce, která se hodí snad pro puntičkářského zubaře a malicherné kancelářské lidi; pro netrpělivého žabce, jako jsem já, je to prostě něco ohavného.“

Anne Frank je, krom jiného, dobrá pozorovatelka. Je zvídavá a chytrá. K dokonalosti jí, zdá se, chybí mnoho a ke spokojenosti též. Přesto, anebo právě proto, se její text tak dobře čte. Za všech okolností, tedy jak v okamžicích, kdy cítí závany nadšení a optimismu, tak ve chvílích smutku a zoufalství, se sama sobě, Kitty a čtenáři svěřuje se svými pocity, názory, prostými pozorováními, i závěry dlouhodobých úvah. Je to koneckonců to, co dělá nejraději:

Ve tři čtvrtě na dvě se hosté „loučí a každý jde opět za svou prací. Matka a Margot myjí nádobí, pan a paní Van Daanovi jdou spát, Petr zmizí ve svém doupěti, otec si trochu lehne, Dussel také a já čtu nebo píšu. To je nejkrásnější chvíle dne. Nikdo nemůže rušit, když všichni spí.“

*V článku bylo čerpáno z textu Deník Anne Frankové: 14. června 1942 – 1. srpna 1944. Z originálu Het Achterhuis přeložil Gustav Janouch. Text vyšel v Praze roku 1957 v nakladatelství Svobodné slovo – Melantrich. Dále byly použity informace z oficiální stránky Domu Anny Frankové.

Psali jsme:

 

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.