Zveřejňujeme báseň Jindřišky Vitvarové Jak to vidí slunce.
Jak to vidí slunce
Když letní slunce nad hrází
pohlédne na lidské životy,
shledává, že se v nich nachází
vlastně jen pramálo jistoty.
Mnohdy i vidí nám na čele,
jak bychom chtěli měnit svět,
všechny ty touhy nesmělé
vymanit se a uletět…
Svět ovšem nemá pochopení
pro našich přání věčná zřídla
a nejpozději do setmění
nám zastřihne zas dlouhá křídla.
Pozemský červíčku, jen bojuj,
jen všechno břímě s sebou táhni
a sladké s hořkým dále spojuj,
jak vzlétneš, opět dolů zahni.
Pokaždé musíš znovu zvednout
svou hlavu plnou starostí,
život je přece jenom jednou,
a neodpouští slabosti.
Těžký je, to je nabíledni,
a útěchou nám budiž jen,
že žádný večer není všední
a ani žádný nový den.