Historik Jiří Malínský se ve svém seriálu zaměřil na anatomii vzestupu a pádu moderní ČSSD. Druhou část věnuje personální politice politické strany.
Kudy a jak dále
Ke kvalitě a odbornosti reprezentantů strany v exekutivě i legislativě
Průpravný projekt-koncept PERSONÁLNÍ POLITIKA POLITICKÝCH STRAN zpracovávaný prof. Martinem Potůčkem (nar. 1948), generálem Antonínem Raškem (nar. 1935) a Miroslavem Purkrábkem, zdůraznil základní východiska odlišující demokratickou a předlistopadovou politickou stranu: „Efektivní personální politiku může mít v demokratické společnosti jen moderní strana koncipovaná na rozdíl od překonaného systému stranické oligarchie jako otevřený systém. Ale stejně tak se dá tvrdit, že strana, která si vytvoří dobrý personální systém, buduje tím zároveň základy moderní strany, tj. participativní typ politické instituce programově budující občanskou společnost. To zatím žádná z našich politických stran nedokázala. Spíš naopak …“
Má-li být politická strana schopna přebírat moc v nové politické konfiguraci, upozorňovali dále, dříve nebo později vyčerpá své vnitřní zdroje a bude nucena se obracet do nestranických, nejčastěji sympatizantských většinových řad. Tento úkol silně komplikuje podprůměrná profesionalita a míra kvality pracovních návyků stávajícího státního a veřejného úřednictva, projevy kompartementace (oddělení současně probíhajících procesů, jež jsou na sobě navzájem nezávislé) a politizace; páteří agend se stávají za těchto okolností úzce vymezené problémy; tím vším se snižuje jak přitažlivost práce ve státním úřednictvu (veřejné správě), tak zájem o členství a práci v politických stranách.
Potřeba otevřít strany odborníkům narážela a naráží vedle nedostatku vhodných osobností na komunikační, ideové a etické (motivační) potíže i skupinové zájmy (otázka minimalizace klientelismu). Specifickým jevem je hledání formy kultivace nalezených a oslovených kandidátů. Vedle všeobecných vzdělávacích kapacit veřejné správy to pokládá zvýšené nároky na vnitrostranické vzdělávací formy. Mj. to znamená zvládnout „nominaci v předstihu“, tj. rychlost, funkčnost a kvalitu formy výběru. Doporučovalo se hledat kandidáty do následujících okruhů: vnitrostranického (výkonné orgány a pracovníci strany), podle potřeby obou parlamentních komor; do vládní exekutivy a státní správy; do všech stupňů samosprávy; pro potřeby spolků, nadací a dalších forem volného sdružování. Členy strany měli být oslovováni a personálně zkoumáni sympatizanté a odborníci blízcí svým zaměřením ideovému a programatickému úsilí té které strany. Podle odborných doporučení by přitom musel být tento systém otevřený a nesměl by mít faktický ráz nomenklatury s askriptivními znaky (stranické oligarchie).
Při výběru vhodných lidí doporučovali zvážení i případné přizvání personalistů a psychologů; měl by tak být co nejvíce snížen vliv klientelismu; velkou váhu by mělo také hrát mj. „ztotožnění se, obecné přijetí nebo sympatie k programu politické strany na jedné straně, a míry odborných, manažerských a etických předpokladů pro výkon dané funkce na straně druhé.“ Naopak v případě představ o realizaci programu by měl být větší důraz položen na volnější pojetí akcentující zřetelnější názorový rozptyl; to byl technický předpoklad pro vedení fundovaných nestereotypních programatických i praktických otázkách života strany a hnutí. (Psychologické testy podstupovali přední kandidáti do parlamentních voleb poprvé a naposledy v horákovském období r. 1992).
Soustava kritérií, na jejímž základě by měli být zájemci a uchazeči o práci v politické straně posuzováni, měla být založena na etické složce (zásadovost, schopnost vycházet vstříc a pomáhat druhým), vzdělanostní (rozlišení obecného vzdělání a holistických přístupů), zkušenostní, řídící a organizační (manažerské), kritickém myšlení(schopnost zpracovávat a dále používat informace), ideové (programatické či programové), fyzické (zdravotní) a motivační; na vlastní cestě ke zkvalitnění personálního složení a personální činnosti (tzv. lidských zdrojů) ČSSD autoři projektu doporučili bližší určení tohoto projektu jak na ústřední, tak na regionální a místní úrovni, jež by zahrnulo nejen exekutivu, ale i společenské organizace, nadace a spolky. Jako podklad rozhodovacích procesů dále navrhli zpracování personální mapy pojaté „jako soubor předpokladů k vymezenému okruhu funkcí, která v další interní stranické fázi bude doplněna kandidáty na tyto funkce a jejich konkrétními předpoklady.“Instrumentálním výstupem by bylo zpracování cílové personální struktury k určenému kalendářnímu datu. Její součástí by byly také nezbytné rezervy. (Na nedostatečný počet členů a zejména členů-odborníků si přední funkcionáři ČSSD stěžovali opakovaně.)
Autoři posléze dospěli ke konstataci, že „Politické strany se tak stávají především stranami sympatizantů“. O vybraných pracovnících měly být vedeny personální záznamy, jež by svým obsahem a zaměřením nebyly v rozporu se zákonem o ochraně osobních dat. Souborem cest vedoucímu k zastávání zejména čelných funkcí (mj. by zvýraznil i skutečnou důležitost regionalizace politiky) by byl kariérní řád, jímž by se řídil kvalifikovaný personální odbor ústředního sekretariátu. Obdobně by se postupovalo i na nižších stupních stranické infrastruktury. Aniž to bylo vyřčeno, rýsoval se tu imperativ strany jako hnutí, tj. důraz na práci zájmových složek (především užších tak řečených blízkých organizací). (Ani dnes souvislost politické organizace a hnutí není v ČSSD takřka vůbec chápána.)
Vlastní realizace projektu měla započít na přelomu let 1997 a 1998. Obsahové analýze zjišťující formu sdělení (kdo co komu a jak), příčiny sdělení (kdo a jím sledovaný závěr) a pravděpodobný efekt sdělení měly být podrobeny deníky MLADÁ FRONTA DNES, LIDOVÉ NOVINY a PRÁVO a také časopisy TÝDEN, RESPEKT, LITERÁRNÍ NOVINY a LISTY; tento předvýzkum měl poskytnout údajový základ pro hlubší kriteriální kategorizaci. Na doporučované postupy navázaly hloubkové, profesiograficky založené rozhovory, na jejichž základě měla být dána doporučení pro stanovení kritérií pro výkon daných funkcí.
31. října 2002 byl pro potřeby premiéra Vladimíra Špidly zpracován materiál Zásady, kterými by se měla řídit práce poradců pana premiéra a příslušného úseku Úřadu vlády. Podle názoru jeho autorů by k těmto zásadám měla patřit koncepčnost (schopnost postihovat a formulovat témata svým významem pokrývající celé čtyřleté vládní období), průřezovost (vyhledávání témat nadrezortního významu), otevřenost (v závislosti na povaze tématu citlivost pro přizvávání nejen dalších odborníků, ale i odpovědných členů vlády a jejich pověřenců z řad ministerských úředníků), interaktivnost ve formulaci zadání (právo premiéra i jeho poradců navrhovat témata k diskusi; konečné slovo při výběru a stanovení projednání přísluší premiérovi), profesionální přístup (při zpracovávání písemných podkladů pro jejich projednání postupovat tak, aby byly k dispozici alespoň 1 týden před datem projednání; určený poradce by vždy měl být odpovědným zpravodajem) a zřízení zvláštního média (pro usnadnění komunikace mezi poradci by měl být zřízen archivní intranet vybavený specifickými přístupovými právy). (Pokud výstupy z ústředních odborných komisí zahrnovaly tyto prvky, byly až příliš často výkonnými orgány míjeny; totéž platilo i o sporých – existovala-li vůbec – krajských odborných zázemích.) A také se od počátku nedostávalo mezigeneračního dialogu a dostatečně vzdělaných lidí s talentem pro tuto formu odbornosti.
Význam programatiky a návazných kroků stranické exekutivy
Při excerpování tisku a dalších informačních zdrojů, které zrcadlily názory jak veřejnosti, tak odborné komunity na základní prvky a směřování personální práce politických stran, získali autoři projektu následující charakteristiky a rysy. Hlavní příčina byla spatřována ve ztrátě důvěry podstatné části veřejného mínění k většině politických demokratických stran a v bariéře, kterou představovaly obě extremistické parlamentní strany (SPR–RSČ a KSČM); ČSSD byla vnímána pozitivně jako strana, která se z populistické měnila ve státotvornou. U stran středopravé vládní koalice nejvíce vadila rezignace na invenční programové dokumenty, nízká politická kultura a (o) pomíjený výběr osobností. Exekutivní řízení bylo v jejich podání redukováno na průmět vágních doporučení a sterilní rutinu. Současně byla odsuzována jejich neschopnost řešit aféry, korupce a zpronevěry, pokud se vyskytly v jejich řadách. Jako nedostatek byla proto pociťována rovněž absence zásad pro činnost a působení zástupců politických stran ve správních a dozorčích radách, případně nadacích a jiných hospodářských subjektech a korporacích. Jako závažná chyba byla pociťována také absence výzkumných center (think tanks) produkujících nové, v praxi (praktické politice) využitelné myšlenky a podněty. Dobová veřejnost také soudila, že se nepodařilo překonat postkomunistické stádium politické kultury a bolestně pociťovala nedostatek či přímo ztrátu schopnosti týmové práce. Vyjadřovala současně naději, že nápravu zjedná nová nastupující generace politiků. ČSSD i z tohoto pohledu tehdy vycházela lépe: mimo ústřední odborné komise (ústřední odborné zázemí; měla je jako prakticky jediná strana) v jejím rámci působila agilní Masarykova dělnická akademie a Vzdělávací středisko na podporu demokracie (1994–1997, zřízeno Janem Kavanem, nar. 1947).
V citovaných periodicích bylo mimořádně silné volání po solidní vysokoškolské přípravě budoucích státních úředníků i propracovaných systémech personální přípravy a funkčních útvarech, které by se jí obíraly; jen tak bylo možné podle přesvědčení jak respondentů z řad účastníků zvláštních pohovorů, tak veřejnosti překlenutí dosavadní systémové anarchie v této oblasti, jež se vyznačovala nedostatečnou sebereflexí, tíhnutím k sebestřednosti a často také zřetelnou tendencí k neurčité směsi autoritářství a improvizace. (Autory projektu v této souvislosti zvláště zaujaly kritické poznámky někdejšího statutárního místopředsedy ODS Miroslava Macka k tehdejšímu stavu Občanské demokratické strany.) (Květoslava Kořínková opakovaně volala po založení specifické vysoké školy Akademie veřejné správy, jež by nepostrádala vazby na Evropskou unii a bruselské instituce a popřípadě také Organizaci Spojených národů.)
Z hlediska takto uspořádaných hodnotových orientací byly také posuzovány osobnosti Václava Klause a Miloše Zemana. Zeman se v tomto srovnání jevil jako zjevně demokratičtější a dělnější. Mimo něj vládla ČSSD i dalšími osobnostmi: statutárním místopředsedou Vladimírem Špidlou, místopředsedkyní Petrou Buzkovou (nar. 1965) a předsedou poslaneckého klubu Stanislavem Grossem.
Další snahy ústředního odborného zázemí
Tyto úvahy plně postihovaly situaci strany na vzestupu ve zvlášť vhodném okamžiku: impozantním skoku vpřed v momentu strany stále nekompromitované a vládnoucí potenciálem pozitivní změny. Odborné zázemí, nadané intelektuálně zdatnými jedinci z Obrody, Občanského hnutí i mladší generací z KSČ a ostatních drobnějších politických subjektů, bylo v tomto ohledu zárukou dostatečné nabídky. Ústřední odborné komise dostaly za úkol mimo zpracování podrobných podkladů pro vládní skupinu; za rok také posouzení kvality práce jednotlivých ministrů Zemanovy vlády pro potřeby vedení (členy ústředních odborných komisí byli relativně často i bezpartijní sympatizanté; stalo se tak poprvé a naposled pro často nerudnou odezvu vládní skupiny). Předpokladem toho byla silná pozice vedení a důraz na kvalitu. To ovšem poněkud erodovalo nástin podaný v předcházející části tohoto zamyšlení.
Rychlý vzestup strany začal vábit statisticky ani sociologicky nevymezenou kategorii „politických turistů“ a podněcovat živelnost přímočaré sebestřednosti, před kterou varovali autoři PERSONÁLNÍ POLITIKY POLITICKÝCH STRAN; tak se postupně nahlodávalo pojetí, jež pro své nároky bylo v každém případě v praxi jen obtížně uskutečnitelné. Dvě nová tělesa ústřední úrovně, poslanecký a senátorský klub, vybaveny poměrně silným personálním zázemím, vytvářely zesílený tlak na ústřední sekretariát. Vedení strany, politické grémium včetně předsedy, bylo posazeno do Strakovy akademie a rozsah disponibilního času, který bylo s to věnovat řízení stranické organizace, se povážlivě zmenšil. Neobratnost osazenstva Lidového domu, jehož nejschopnější tváře odešly do vládní a parlamentní skupiny, upozornila na další nepříjemnou skutečnost: již konstatovaný nedostatek profesně i řemeslně zdatných exekutivních politických praktiků v pozadí násobený ustanovením stanov (aplikací) o nemožnosti zastávat funkce paralelně ve všech skupinách ústřední a rodící se krajské úrovně. Současné zvyšování počtu členů i místních organizací tento trend dále posilovalo. Sílily projevy vnitrostranické rozháranosti provázené netrestanými kompromitujícími mediálními články řady členů strany, zveřejňovanými zejména v tištěných hromadných sdělovadlech. Kolem kritiky stabilizační (opoziční) smlouvy se soustředily zejména televizní krize na počátku roku 2000 a rozporuplný ohlas vyvolal konflikt NATO s Miloševićovým režimem. Navíc na XXIX. sjezdu oznámil Miloš Zeman nadcházející dvouletý cyklus za poslední ve svém předsednickém působení; byl to sjezd, na kterém se strana takřka rozpadla při přijímání stanoviska k bombardování zbytkové srbské Jugoslávie státy NATO.
Volby roku 2000 přinesly straně jen skrovné pozice v případě prvního obsazování krajských samospráv a volební pohromu v případě Senátu Parlamentu České republiky (1 mandát). Ve volebních průzkumech se preference ČSSD pohybovaly kolem jedné třetiny volebního výsledku z r. 1998. Současně však pokračovaly práce na střednědobém a dlouhodobém programu a byla zahájeno vydávání revue Program 21, jejíž redakční rada se skládala ze zástupců sekretariátu ústředních odborných komisí a Masarykovy dělnické akademie (vycházela v letech 2000–2003, ale do vnitřního stranického života příliš nezasáhla; pro soustavnější působení chyběla systematicky budovaná distribuční síť odběratelů-čtenářů-diskutérů).
Psali jsme:
Ilustrační foto: Pavel Ševela, CC BY-SA 3.0, via Wikimedia Commons