Miroslav Tejkl míní, že sociálně-politickým zakotvením levice je boj za zájmy společenských většin, nikoliv ale boj proti liberalismu.
Petr Drulák se snaží aktivisty, kteří se hlásí k levicové a socialistické orientaci a perspektivě přesvědčit, že konzervativci jsou jejich přirozenými partnery, se kterými jaksi ruku v ruce je třeba „skřípnout“ liberalismus „do kleští“.
Nevím sice, jak by chtěl přesvědčit jinak celkem nepočetné socialisty a sociální demokraty v pragmatických USA a třeba i Bernieho Sanderse a jeho stoupence, že jejich přirozeným partnerem jsou vlastně republikáni (asi proto, že v americké symbolice jsou vlastně rudí).
V 19. století nenechal Karel Marx na liberálech nit suchou a škodolibě se radoval, když ve Velké Británii v odpovědi na liberální zrušení obilních cel, vraceli toryové (konzervativci) úder podporou některých dělnických požadavků.
Ať se perou, říkal si nejspíš, když je to v zájmu proletariátu.
To ale nemění nic na tom, že socialistické hnutí se vyvinulo jako cesta třídně a sociálně omezeného liberalismu jaksi „za horizont“ tohoto liberalismu, jako důslednější emancipační projekt a ideál, jako hnutí, které hájilo zájmy Čtvrtého stavu – proletariátu, společenských většin práce – zejména té námezdní.
Nikoli proti liberalismu, ale za něj dál…
***
Pro levici byl vždy důležitý pojem proletariátu (námezdních pracujících v produkční sféře), který je ale pro dnešní dobu poněkud úzký. Lze ho ale nahradit výrazem „společenská většina“ a buď jak buď, ten či onen termín (ten druhý doslova polopaticky) vyjadřují, o co tu jde především – vyjadřují to podstatné a potřebné.
Ochrana menšin (včetně těch sexuálních, skutečných či domnělých) je agendou některých na tato témata specializovaných neziskových organizací.
Třídně a sociálně-politické zakotvení levice je boj za zájmy společenských většin, za jejich sociální zájmy a proti té diskriminaci, která na ně dopadá z důvodů sociálně-ekonomických. A diskriminace minorit z důvodů jiných je tomuto cíli podřízena – nikoli naopak.
Pro levici měl v ekonomické sféře velký význam John Maynard Keynes a snad ještě víc Michał Kalecki a Rosa Luxemburgová. Tento význam nijak neovlivňují jejich postoje ke kulturním a sexuálním minoritám (pokud vůbec byly nějaké).
Můj vztah například ke Keynesovi nemůže negativně ovlivnit skutečnost, že Keynes se výslovně vymezoval jako liberál.
Pro mě je podstatné, jakou „práci“ odvedl v prospěch pokroku sociálně ekonomického myšlení a pro neprivilegovanou většinu v podobě užitečných úprav reálného systému kapitalistického typu. Čili nakolik jeho učení a praktické změny podle něj prováděné prospěly zájmům společenských většin.
A pokud Rosa Luxemburgová a Joan Robinsonová reprezentovaly i ženský zájem, nebude to pro mě žádný „liberalistický handicap“, ale naopak samozřejmost a pozitivum…