Michal Ševčík v reakci na diskuzi o „levopravých kleštích“ míní, že konzervativismus je spíše politickým stylem nebo intuicí.
S velkým zaujetím čtu reakce některých autorů na Drulákovy texty ohledně účelových spojenectví s konzervativci. Hovoří se zde o třech politických teoriích – tj. konzervatismu, liberalismu a socialismu. Konzervatismus podle mého názoru není politická ideologie, ale politický styl a řekněme druh politické intuice. Konzervatismus není jen rodina, vlast a Bůh, ačkoliv tato triáda je typicky blízká anglosaskému konzervatismu, jehož jádrem je ideologie zvaná tradicionalismus (samozřejmě, že politický tradicionalismus je profánní derivací původního tradicionalismu), ale přirozená lidská vlastnost nedůvěry v inovace, zejména v etické oblasti. Tato nedůvěra plyne ze skepse vůči novodobému náboženství pokroku a sociokulturní a technické evoluci. Konzervatismus je přesvědčen, že existují jsoucna, která nepodléhají sociálně konstruktivistické představě vývoje od méně vyspělého k vyspělejšímu a jsou stejně dobrá včera, dnes i zítra. Čas je pro pokrokáře a evolucionisty prostorem (topos) pro různé noetické spekulace. Ale někteří konzervativci jsou schopni se přizpůsobit i těmto trendům a bohužel konzervovat jednu dekádu a tvářit se jako zodpovědná pravice.
Není to tak dlouho, co jsem si dovolil porovnat dva autory; P. J. Deneena a A. G. Dugina. Oba pánové hovoří o třech politických teoriích a oba vychází z odlišného milieu, které jejich kategorizace determinuje, právě u politické teorie konzervatismu, kterou Dugin ve svých pracech (např. Čtvrtá politická teorie) označuje jako nacionalismus/fašismus. Kdybychom se na tento problém podívali očima Giorgia Locchiho (bývalého spolupracovníka A. D. Benoista a spoluzakladatele think tanku G.R.E.C.E.), tak jsme mnohem blíže evropskému chápání souboje tří politických teorií, z nichž jak ta socialistická, tak ta nacionalisticko-fašistická má antiliberální politické jádro. Samozřejmě každá z jiných pohnutek. Dugin nahrazuje konzervatismus kategorií nacionalismus/fašismus. Z principu zkompromitovanosti obou pojmů (hlavně toho druhého) a relativně úzkého vymezení se přikláním k Locchimu, který hovoří o široce rozkročeném antiburžoazním a nemarxistickém myšlenkovém proudu zvaném konzervativní revoluce. V tomto proudu byli zastoupeni katoličtí korporativisté, revoluční nacionalisté, národní bolševici, někteří spartakovci, národní socialisté a další skupinky. Společným jmenovatelem byl odpor vůči buržoazii a Výmarské republice, samozřejmě časem vyšlo najevo, že ideologické rozdíly jsou příliš velké (zejména mezi stavovsky orientovanými křesťany spannovského ražení a Niekischovými národními bolševiky z okruhu časopisu Widerstand). Jak Locchi správně píše ve své knize Podstata fašismu, jedinou možnou realizací konzervativní revoluce v praxi byl německý národní socialismus, který zradil svoje socialistické ideály a vytvořil alianci s domácím i světovým velkokapitálem.
Proč ten exkurz? Konzervativci mohou mít různé politické afiliace (tradicionalismus, socialismus i liberalismus), proto hovořit o konzervatismu jako o politické ideologii či teorii je zavádějící (Deneena lze chápat, protože konzervatismus v USA je plně institucionalizovaný a spojený s politickou stranou a jasným zakladatelským étosem). Není mi ani jasné, co chtějí někteří konzervativci konzervovat (např. TOP 09)? V naší zemi existují i konzervativci, kteří se vrací do doby předosvícenské, paradoxně tito jsou schopni se socialisty bavit a nalézat spojenectví v odporu vůči brutální mašinerii sociálního konstruktivismu, jehož důsledkem je chudnutí a ohrožování již tak socioekonomicky ohrožených příjmových skupin obyvatelstva. Nemám žádné analýzy ani jiná empirická zjištění. Ale vím to, že socialisté mají nalézat společnou řeč s těmi silami, které mají dobré úmysly a není jim lhostejný člověk a jeho situace, neupřednostňují umělé identity na úkor lidství, nehovoří o tom s kým mluvit či nemluvit. Zkrátka ti, kteří nekádrují a nehledají jinakost na úkor člověčenství. Přičemž jako český socialista ctím marxistickou sociální analýzu, ale taktéž mám odpor k marxistickým výletům do metafyziky a její historické touze vytvářet nový příběh. Mezi socialisty jsou rozdíly, ale tyto rozdíly by neměly být překážkou k vytváření nadideologických spojenectví s maloburžoazními skupinami (populistická pravice), které děsí pauperizace společnosti stejně jako nás.