Anglistka Alice Tihelková píše o tom, že konec jedné éry spojené s dlouhou vládou Alžběty II. otevírá pro Velkou Británií mnohem nejistější dobu s řadou otazníků.
O Britech se traduje, že mají „ztuhlý horní ret“, což je příměr odkazující na jejich stoickou rezervovanost a neochotu dávat průchod emocím. Pokud jsme tedy svědky toho, že plejáda známých osobností nedokáže v živém zpravodajském vysílání zadržovat slzy, musí nám být j asné, že tu máme co do činění s něčím historicky unikátním. Takový pohled se divákům naskytl v podvečer 8. září, kdy se po mediálních kanálech rozlétla zpráva o smrti královny Alžběty.
„Nikdy by mě nenapadlo, že budu slzet,“ svěřila se ve večerním vysílání GB News legendární moderátorka BBC Jenni Murrayová, jejíž melodický alt po dlouhá desetiletí provázel posluchače rozhlasové stanice Radio 4. „Byly mi tři roky, když jsme sledovali její korunovaci. Nikdy jsem nezažila krále – znala jsem jen královnu. Naši královnu. Je to skutečný kulturní šok, že už tady není.“
Její slova míří k podstatě věci. Když v roce 1997 zemřela princezna Diana, byl to pro veřejnost rovněž otřes. Předčasný tragický skon „princezny lidí“ zasáhl srdce miliónů Britů. Odchod královny Alžběty však, zdá se, proniká hlouběji – k samotným kořenům britské identity. Británie bez královny, která tu, navzdory společenským i politickým turbulencím, „byla vždycky“? Pro mnohé cosi jen stěží představitelného.
I ono „byla vždycky“ však má svůj počátek. Když Alžběta ve svých 25 letech nastupovala na trůn, oslavovali mnozí příchod nového alžbětinského věku. Mezi nimi byl i nadšením hýřící premiér Winston Churchill, který Alžbětu nazval „dědičkou všech našich tradic a slávy“ a hovořil o zlatém věku, v němž lze dosáhnout „ohromného a netušeného blahobytu“ a kulturního rozkvětu. Alžbětině korunovaci však přihlíželi i skeptičtější pozorovatelé; jeden z nich posléze napsal:
Truchlil jsem pro Brity, protože jsem během těch nezapomenutelných hodin v opatství pochopil jejich víru, že s nimi dějiny nenaloží tak, jako naložily se všemi ostatními národy, které na světové scéně prožily svůj krátký okamžik moci a slávy. (…) Čím více však člověk chápal velké naděje, s nimiž vstupovali do druhé alžbětinské éry, tím více si uvědomoval, jak bolestná éra to pro ně bude, jak bohatá na rozčarování a ponížení. [1]
Následující dekády daly za pravdu zčásti oběma. Kultuře se za Alžbětiny vlády mimořádně dařilo a svět zažíval „britskou invazi“ hudby, kinematografie a módy. Avšak politická hard power Británie postupně slábla a země se musela smířit se ztrátou impéria, rostoucí zahraničněpolitickou závislostí na Spojených státech a se slábnoucí mocí ekonomickou. Na konci sedmdesátých let se rozpadl i poválečný konsenzus, který v zemi zajišťoval sociální smír, a s nástupem Margaret Thatcherové se rozevřely nůžky mezi bohatými a chudými i mezi severem a jihem země. A nakonec přišel i Brexit a s ním hrozba rozpadu Spojeného království. Navzdory všem sestupným tendencím Alžběta po celou dobu se stoickým odhodláním vykonávala svou veřejnou roli a pomáhala vytvářet dojem čehosi, co je solidnější a trvalejší než střídající se vlády a společenské trendy. Ve stále tekutějším a roztříštěnějším světě zůstávala konstantou. I to, co jí bylo mnohokrát vyčítáno, tedy že je příliš konzervativní a nejde s dobou, se nakonec ukázalo jako přednost. Alžběta byla „nad“ dobou.
V článku Who can rule Britain now?, publikovaném v kritickém časopise UnHerd, komentátorka Mary Haringtonová napsala:
Existuje někdo jiný, kdo po jejím odchodu může zaujmout její místo a zastupovat Korunu v parlamentu? Dokonce i zarytí odpůrci monarchie mluví o tom, že tu po ní zůstane prázdno. Možná bychom si však spíše než o Korunu v parlamentu měli dělat starosti o parlament samotný. Neboť jestliže královna po více než 70 let nezištně sloužila jako garant této formy demokracie, dnes se toto uspořádání zdá chatrné. Historky se kupí: když například královna, jak víme, seděla sama v kostelní lavici a truchlila za prince Philipa, pořádalo osazenstvo Downing Streeet večírky. V záplavě stále depresivnějších zpráv to byla jen jedna z těch méně důležitých, ale i tak zasadila další ránu naší kolektivní víře ve způsobilost našich volených lídrů. Je to selhání, které vyniklo obzvláště zřetelně v kontrastu s královniným klidným stoicismem a smyslem pro povinnost.
Právě úpadek politické kultury a prohlubující se krize důvěry v politické elity je to, co je pro Británii v okamžiku Alžbětina odchodu charakteristické. K tomu přistupuje i závažná krize ekonomická i sociální. Země se potýká s rostoucí inflací, která již překročila 10 %, a náklady domácností na energie se téměř zdvojnásobily. Řada lidí řeší, zda bude v zimě hladovět či mrznout, a mezi klienty potravinových bank se nově objevují i zástupci střední třídy. Nová vláda Liz Trussové se co do politické vize zdá být zahleděná do thatcherovské éry a inspiraci hledá v neoliberálních řešeních, která v dané situaci nejsou šťastná a pravděpodobně uvrhnou mnoho dalších domácností do existenční tísně. Žádný zázrak nepředvádí ani bezzubý lídr labouristů Keir Starmer, který se ani nedokáže postavit na stranu stávkujících zaměstnanců, čímž jen dokazuje, že odklon strany od jejích kořenů došel už příliš daleko. Pokud se ve veřejném prostoru objevují lídři, kteří si umí získat důvěru lidí (hvězdou posledních měsíců je například výřečný šéf železničních odborů Mick Lynch), většinou jsou to lidé mimo westminsterskou bublinu, jejíž kredit je u veřejnosti na historickém minimu.
Alžběta tedy opouští své „poddané“ ve složitém a těžkém období. Jaké důsledky bude její odchod mít? Jelikož po celý svůj život zosobňovala pojítko s britskou minulostí a kořeny, dá se očekávat, že toto pojítko se oslabí. V podcastu A countercultural queen časopisu Spiked, v němž je královna vykreslena jako tichý rebel proti současným identitárním trendům, komentátoři Brendan O´Neill a profesor Frank Furedi usuzují, že její odchod bude oslabením hodnot starých elit, které byly vrostlé do britské historické tradice, a naopak posílením hodnot elit nových, které plují na „woke“ vlně a na britskou minulost nahlíží jako na sérii bezpráví a útlaku. Aktivistický Charles si s těmito elitami bude zcela jistě rozumět lépe než Alžběta.
Mohou zesílit i různé odstředivé tendence v rámci Commonwealthu nebo dokonce uvnitř samotného Spojeného království. A zřejmě posílí i republikánství, které dosud nepředstavovalo žádný drtivý proud; zachování monarchie si soustavně přálo až 80 % britské populace. Odchod Alžběty ukáže, nakolik současná podpora monarchie souvisí s institucí jako takovou a nakolik byla vázána na osobnost Alžběty. Kdyby se prokázalo to druhé, nebylo by to žádným překvapením.
Odkazy:
[1] Sandbrook, Dominic: Never Hard It So Good. A History of Britain from Suez to the Beatles. London: Little, Brown Book Group, 2005.