Veronika Sušová-Salminen reaguje na článek Matúše Bóny a upozorňuje zvláště na zcela specifický význam násilí pro fašismus i nacismus.

Matúš Bóna se pustil do velmi těžkého úkolu vyrovnat se s fašismem historicky, a také ve vztahu k současnosti. Jeho článek je osvěžující tím, že se slovem fašismus nezachází ve stylu bezobsažné nálepky, která má sloužit k zneplatnění oponentova názoru či požadavku nebo zamezit jakékoliv další diskuze. V posledních letech totiž slovo fašismus spíše mate a tlumí demokratickou diskuzi, než že by přispívalo k čemukoliv podstatnějšímu. Toho si všiml i světově známý odborník na fašismus Roger Griffin, když v dnešním kontextu varoval před vyprázdněným nadužíváním tohoto slova. Pokud může být fašista v podstatě kdokoliv a kdykoliv, pak se smysl slova fašismus ztrácí, což je ta nejlehčí cesta k fašismu novému.

Bóna má pravdu, když ukazuje, že fašismus je velmi kluzký pojem. Jak tomu v sociálních a humanitních vědách bývá, postrádá pevnou definici. Zdá se, že česká debata se formuje hlavně pod vlivem článku italského sémiotika a medievalisty Umberta Eca o věčném fašismu. Problém této definice ale je, že je tak vágní, že fašismem může být vlastně každá pravicová autoritářská politická síla. To je také důvod, proč je podle mého názoru vhodnější pokusit se jít dál než jde Ecovo vidění fašismu, respektive jeho derivátu věčného fašismu, a obrátit se k politologii.

Levice a fašismus

Pro levici a levicové teorie je pojem fašismu zvláště významný, a to v podstatě od 20. let 20. století, kdy se tato politická ideologie formovala. Především komunistická nebo radikální levice si brzy slovo „fašista“ osvojila a používala ho v podobném smyslu, jako je tomu ve veřejném prostoru dneška: fašista byl názorový sok, někdo, s kým se nemluví a kdo případně nemá nárok na názor (a tedy nejen nutně fašista skutečný).

Během 20. a 30. let, když vznik fašismu a nacismu všechny překvapil, se mohl stát fašistou třeba ten, kdo v rámci věčných levicových diskuzí o programu, hodnotách a strategiích „zradil“ a odchýlil se hereticky od určité levicové ortodoxie. Stalinistický žargon si rychle osvojil slovo „sociálfašista“, kterým v rámci sovětské politiky ve Třetí internacionále označoval především sociálně demokratické strany v západní Evropě. Vedle toho ještě Stalin používal slovo „fašista“ pro ty proudy marxismus-leninismu, které mu nebyly po chuti. Návrat stalinistického pojmosloví (sociálfašista) do dnešního slovníku vypovídá buď o neznalostech, nebo o tom, že stalinské formy myšlení nejsou cizí ani dnešní době, třeba lidem s údajně „liberální“ orientací, kteří rádi vidí „Stalina jako Hitlera“, ale nějak jim nevadí používat Stalinův slovník…

Radikální levice dobře pochopila, že fašismus a národní socialismus pro ni představují konkurenci a ohrožení. Fašisty ale hledala i tam, kde ve skutečnosti nebyli. Ve své knize o fašismu (česky 2018) Roger Griffin ukazuje, že hledání fašistů ve vlastních řadách vedlo k tomu, že před válkou a v době Hitlerova vzestupu nevzniklo v Německu spojenectví mezi sociálními demokraty („sociálfašisty“) a německými komunisty. Také generál Franco nakonec profitoval z toho, že španělská levice a její frakce v době občanské války hledaly fašisty ve vlastních řadách. V obou případech se situace obrátila proti levici a fašismus (ten autentický) si to pak v Německu a ve Španělsku vyřídil se „sociálfašisty“ stejně jako s „pravověrnými“ komunisty.

Modernizace a politická hysterie

Při hledání definice fašismu je nutné odlišovat historický kontext. Fašismus byl fenoménem první poloviny 20. století, byl produktem první světové války a velké hospodářské krize, formoval se a formuloval v konkrétní historické době a z konkrétní historické zkušenosti. Jedním z důležitých zdrojů fašismu byl resentiment, pozůstatek dřívější křivdy. Vedle toho se stal fašismus a jeho německá verze národní socialismus politicky hegemonním v zemích, které lze považovat za (semi)periférie. Fašismus se totiž stal pokusem o modernizaci v kontextu evropské periférie. Tuto tezi představili už před lety například William Welk (1938) nebo James Gregor (1969). Gregor popsal fašismus jako „rozvojové diktátorství“: „Fašismus je zde chápán jako rozvojová diktatura vhodná pro částečně rozvinutá nebo zaostalá, a tudíž statusově deprivovaná národní společenství v období intenzivní mezinárodní soutěže o místo a status. Fašismus byl ve skutečnosti … nejsilnější a uspěl a dostal se k moci v latinských zemích Evropy, kde byl hrubý národní produkt a příjem na obyvatele nejnižší, a v zemích okrajově industrializovaných…“

Je očividné, že tato teze postavená na zkušenostech z jižní Evropy nesedí na Německo, které bylo vysoce průmyslovou zemí. Nicméně pro Německo, které prohrálo první světovou válku a bylo poníženo versailleským uspořádáním, se národní socialismus stal otázkou resentimentu či možná lépe, jak to popsal například István Bibó, otázkou politické hysterie. Bibó (slovensky 1996) definoval politickou hysterii jako „stavy trvalého strachu, které vznikají po velkých historických otřesech společenství, jakými jsou například revoluce, rozpad politických autorit, cizí nadvláda či prohrané války, a které se obvykle projevují ustavičným strachem před spiknutími, revolucemi, útoky, koalicemi a krutým pronásledováním domnělých nebo skutečných nepřátel.“ Tedy, jde o takový otřesu který přesahuje síly společenství a vede ke vzniku politické hysterie, která zřejmě sociálně-psychologicky přispěla i ke zformování německého národního socialismu. Bibó též ukázal dvě fáze politické hysterie, kterými jsou i) krizová a bezvýchodná situace, ze které si společenství jako východisko zvolí pseudořešení a ii) slepá ulička pseudořešení vedoucí ke katastrofě. Německý nacismus se takovým pseudořešením vedoucím ke katastrofě stal. Nelze však podceňovat ani koloniálně-velmocenské ambice Německa, i ty byly přerušeny prohrou v první světové válce a nacisté s jejich „drang nach Osten“ se je snažili nahradit a imitovat (a to včetně rasismu) své úspěšnější západoevropské konkurenty.

Reakce, autoritářství a fašismus

Fašismus a národní socialismus se značně odlišovaly díky odlišnému kontextu a politické kultuře, i když oba byly v podstatě krizovými jevy, např. způsobem, jak organizovaly společnost – italský ani jihoevropský fašismus se nesnažil o plnou kontrolu nad jednotlivcem, zatímco národní socialismus v Německu byl otevřeně totalitní, tj. zasahoval i do soukromého života jednotlivce a ovládl celý stát a politický systém. Pro italský fašismus nebyl typický výrazný rasismus, zatímco nacismus na rasismu a myšlence biologické revoluce (téma vytvoření nadčlověka) postavil svoje představy o budoucnosti i svoji represivní politiku.

Oba politické jevy se hlásily k autoritářské politice a oba lze považovat za politickou reakci. Jenže ne každá politické reakce a každé autoritářství je fašismus. Co tedy fašismus odlišovalo od běžného autoritářství a politické reakce?

Fašismus představoval v různých kontextech různé odstíny autoritářství, ale obvykle stál na autoritě vůdce (charismatické autority) a na podvolení se mas „jedné vůli“. Jak si všiml Ernesto Laclau, fašismus (a fakticky i nacismus) byl extrémní formou symbolické reprezentace, ve které se charismatický vůdce stal „tvůrcem symbolů“ i zosobněním „národa“. Bez autoritářství a toho, co například Adorno popsal jako autoritářskou osobnost, je fašismus jen těžko myslitelný. Jenže autoritářství není totéž, co fašismus. V případě politické reakce je to složitější a rozporuplnější, protože fašismus byl na jednu stranu anti-osvícenský a na druhou stranu se snažil, jak už naznačeno, o modernizační rozvoj. Reakce jako extrémní forma konzervativismu spíše odmítá společenskou změnu a akceptuje, podobně jako konzervativismus sám, společenské nerovnosti.

Fašismus, mýtus znovuzrození a násilí

Ovšem fašistické pojetí změny bylo a je odlišné od levicového chápání i od klasického liberálního (modernizačního) chápání. Tady se dostáváme k snad nejdůležitějšímu rysu fašismu. Fašismu (a nacismu) nejde o změnu, ale spíše o znovuzrození orientované na národ, které znamená vytvoření nového řádu. Ostatně fašismus se rychle stylizoval do role konkurenta dvou hlavních moderních ideologií, tj. liberalismu a socialismu.

Griffin píše, že myšlenka znovuzrození je klíčovým spouštěčem fašistického násilí. V tomto bodě je slepé místo Bónova textu, protože se dostatečně nevyrovnal se vztahem fašismu k násilí. Je samozřejmě pravda, že násilí je součástí řady autoritářských systémů a ideologií, nicméně v případě fašismu a také nacismu, se jednalo o specifické pojetí násilí – násílí není jen nástrojem k získání a udržení moci, je nástrojem ke znovuzrození (národa) a k vytvoření nového řádu, který fašismus slibuje. Má mít transformační význam. Jak píše Marlene Laruelle, transformace prostřednictvím násilí a jeho prosazování je jedním z hlavních společných znaků fašismu. Fašismus od řady reakčních ideologií odlišovaly a odlišují právě kult násilí a mýtus o znovuzrození. I Griffin zdůrazňuje, že propagace násilí má pro fašismus mobilizační roli ve vztahu k masám. Bóna má sice pravdu v tom, že běžné psychosociální deviace nejsou pro fašismus nutně typické, nicméně opomenul vysvětlit, jakou stěžejní roli kolektivní násilí pro fašismus sehrává a že tato role vždy přesahovala nějaké individuální bojůvky či poruchy osobnosti. Násilí je pro fašismus (a nacismus) konstitutivní.

Revoluční ultranacionalismus

Poslední moment, který bych v této reakci ráda podtrhla, je vztah fašismu a nacionalismu. Nacionalismus je velmi ambivalentní jev, který může mít jak pokrokový a emancipační obsah, tak obsah reakční a nedemokratický. Nacionalismus je nicméně důležitou součástí dnešního světa, a to navzdory globalizačním utopiím 90. let, které v poslední dekádě tvrdě narazily na realitu. Český nacionalismus měl vždy periferní charakter: kromě kulturních zdrojů odrážel také nerovnoměrný rozvoj kapitalismu a nerovnoměrnou výměnu mezi imperiálním centrem a českým okrajem. Nacionalismus se ale stal důležitou součástí moderní české státnosti a v roce 1918 se přihlásil k demokratické tradici.

Fašismus je revoluční ultranacionalismus. Ultranacionalismus je nacionalismus zbavený humanistického, demokratického a rovnostářského obsahu, je to nacionalismus organického „ultranároda“ (Griffin), který se má znovuzrodit násilím. Také v tomto sledujeme, že dnešní pokusy prohlašovat aktéry, kteří hovoří třeba o národní svrchovanosti nebo o významu národa (navíc v českém případě nám díky postimperiálním reziduím často splývá význam pojmů lid a národ) pro demokracii a demokratizaci, za fašisty a nácky je omyl, který nebezpečně nerespektuje dějinnou zkušenost. O fašismus by šlo jen tehdy, pokud by se téma znovuzrození a násilí spojilo s koncepcí obsahově nedemokratického nacionalismu.

Neofašismus?

I v případě neofašismu, kterým se označují (značně odlišná) politická hnutí nebo strany s fašistickými prvky, Griffin stále hovoří o významu znovuzrození jako stěžejní myšlenky a o potenciální roli násilí jako nástroje ke zničení demokratického pole. Násilí je ale potlačené do sekundární roviny či dokonce do podvědomí, protože se pohybuje v historicky odlišném kontextu, který zde označit jako postfašismus (zkušenost s fašismem vytvořila jasné mantinely vůči násilí). Nicméně i pojem „neofašismus“ je velmi neustálený a má mezi odborníky kontroverzní postavení, někteří z nich jej vidí jako velmi problematický.

Dle Griffina je neofašismus jako politická síla v poválečné epoše do značné míry irelevantní, výrazně fragmentovaný a rozhodně by neměl být zaměňován s pravicovým populismem, který respektuje demokracii a je v podstatě reformistický (nikoliv revoluční), či s běžnými příklady autoritářské politiky a politické reakce. Je ovšem (jako každý populismus) konkrétní artikulací politiky a požadavků a zdůrazněním konfliktu mezi lidem a establishmentem odmítá depolitizační trendy současnosti. Jako výjimečné ale relevantní příklady neofašistických politických sil současnosti nicméně Griffin uvádí ukrajinskou stranu Svoboda, maďarský Jobbik, řecký Zlatý úsvit a slovenskou stranu Ĺudová strana Naše Slovensko.

V současnosti je třeba pečlivě odlišovat a vyvarovat se nebezpečných zkratek, které devalvují smysl slov a historickou zkušenost či vytrhávají jevy z kontextu. Nadužívání pojmu fašismus pro obyčejné pravicové populisty či různě radikální konzervativce a autoritáře vytváří ve společnosti imunitu vůči historické zkušenosti, kterou fašismus představoval. Fašismus je všechno a nic.

Demokracie se dnes ocitá v krizi především díky špatné práci médií, snižujícím se vzdělávacím standardům, všudypřítomnému vlivu peněz, politickému marketingu a špatné kvalitě establishmentu, který je jednak uzamčen v nostalgii 90. letech a nedokázal se vymanit z normalizační mentality, jednak sdílí zájmy vítězů globalizace, což ho odcizuje zbytku země, který prý chce reprezentovat. Nadužívání pojmu fašismus jako nálepky poškozuje demokracii i jinak, když vylučuje a vytlačuje na okraj možná ne ty nejhezčí, ale naprosto lidské strachy a emoce. Namísto hledání fašistů za každým rohem je třeba zaměřit se na problémy, které k fašismu historicky vedou, jako jsou vleklé a neřešené krize, vznik politické hysterie, resentiment, nerovnosti, nejistota, pauperizace středních tříd, vykořenění a odcizení, bezmoc a anomie. To je ale o dost těžší práce než nálepkování a faktická obrana současného statu quo, který všechny tyto negativní jevy dál vyrábí a posiluje, aby pak pokrytecky tvrdil, že brání demokracii před „dezoláty“, které si sám vypěstoval.

Fašistické minimum

Pojem fašismu je nemožné jednoznačně definovat a politologové, historici a filosofové o jeho definici vedou diskuzi a spory. Proto ani tento článek není a nemůže být (navíc na necelých šesti stránkách) posledním a vyčerpávajícím slovem. Nicméně jsem s v něm snažila o přesnější uchopení pojmu i doby, ve které vznikal.

Na tomto místě pouze shrnu základní poznatky o fašismu, které se tato esej pokusila představit coby „fašistické minimum“, s vědomím, že se jedná o zobecnění, které nemůže postihnout všechny nuance místa a času.

Fašismus a jeho německá verze nacismus či národní socialismus

vznikly mezi válkami a politickou hegemonii získaly především ve společnostech ležících na evropské periférii jako „odpověď“ na hospodářskou zaostalost (jižní Evropa) a na krizi vedoucí k politické hysterii (Německo);
patřily k autoritářským, reakčním a anti-osvícenským ideologiím, což neznamená, že každé autoritářství a každá politická reakce je automaticky fašismus;
byly extrémní formou symbolické reprezentace prostřednictvím charismatického vůdce;
hlásaly znovuzrození ultranároda prostřednictvím násilí, které má transformativní roli a je víc než jen nástrojem k dosažení a udržení moci; násilí je také mobilizačním mechanismem a politickým řešením;
přeměnily nacionalismus na revoluční ultranacionalismus a zbavily politický nacionalismus humanistického, demokratického a rovnostářského obsahu.

Slovo F. Co je a co není fašismus?