Historik Jiří Malínský připomíná ve svém článku osobnost Alexandra Dubčeka. Od Dubčekovy smrti uplyne v listopadu třicet let.

7. listopadu 1992, několik dní po skonu velkého německého socialisty Willyho Brandta, symbolicky v jubilejní den 75. výročí třetí ruské revoluce (VŘSR), se uzavřel život významného československého politika globálního významu a slovenské národnosti Alexandera Dubčeka. Během svého pozemského života byl doslova drásán v bezpočtu polemik, pomluv, sprostých nařčení, byl ale také předmětem lidské lásky, doslova symbolem socialismu s lidskou tváří, kterou v nepředstírané prostotě a lásce k normálním (dříve by se řeklo prostým) lidem sám pociťoval a také vyjadřoval. Byl, jak to v létě 1968 zdůraznil v Československé televizi jedinečný herec-komik-glosátor doby národní umělec Jan Werich, naprosto samozřejmý svou spontánní občanskou lidskostí a prostotou. Dubček „svůj lid“ opravdu miloval. To nemohli popřít ani jeho největší stalinističtí nepřátelé.

Alexander Dubček se vymykal svým životem obvyklým vlastnostem komunistických vůdců první i druhé generace. Jeho rodiče, Anna (1897 – …, služka) a Štefan (1892–1969, vyučený tesař) Dubčekovi, se seznámili a sezdali jako mladí gastarbeitři ve Spojených státech, kde se jim narodil i Dubčekův bratr Július (1919–1945), podle amerického práva státní občan USA. Alexander se narodil bezprostředně po návratu svých rodičů do již československého Slovenska v Uhrovci v domě, který byl rodištěm i Ludovíta Štúra, slovenského buditele a prvního skutečného slovenského politika (27. listopadu 1921). Jeho životní cesta se však zauzlila ještě více: v polovině dvacátých let (1925) se jeho rodiče, v té době již zakládající členové internacionalistické KSČ, vydali spolu s ostatními členy idealistického esperantského družstva INTERHELPO nezištně pomáhat budovat socialismus v Leninově zemi, v sovětském Rusku. Dubčekové nebyli chudinskými, ale sklářskými dělníky, příslušníky specifické vrstvy nazývané dělnická aristokracie. Do nové vlasti nepřijížděli s prázdnýma rukama: vedle peněz přiváželi i hospodářské nástroje a stroje a už dopředu počítali s vybudováním domů.

Tady trávil Dubček svá chlapecká a jinošská léta a vnímal ve své všednodennosti rozpory mezi oficiální ideologií a propagandou a skutečností. Roku 1935 se rodina rozdělila a matka se starším bratrem Júliem se vrátila na Slovensko. O tři roky později je následoval zbytek rodiny. Ve farské republice Dubčekové žili v Pováží a pracovali v dubnické zbrojovce. Dubček se tu vyučil strojním zámečníkem a soustružníkem. Roku 1939 se on i jeho bratr stali členy ilegální Komunistické strany Slovenska, v níž její otec krátce v r. 1942 působil i jako člen jejího ústředního stranického vedení; v červenci 1942 byl zatčen a do února 1945 vězněn na Slovensku; zbytek války strávil nedobrovolně v koncentračním táboře Mauthausen, kde byl vězněn s Antonínem Novotným (1905–1975). Oba bratři se činně účastnili Slovenského národního povstání; Alexander byl dvakrát raněn a Július na prahu míru padl. Blízkost československé státnosti je dalším důležitým symbolem Dubčekova života.

Poválečná KSČ, jejíž součástí Komunistická strana Slovenska byla, hledala nové lidi na místa těch, kteří zahynuli v početných nacistických mučírnách a popravištích; mladý 23letý dělník byl jedním z nejlepších možných kandidátů. Na počátku padesátých let, pln vábivého lesku dobového budovatelského nadšení („nazdávali sme sa, že postavíme sto dvesto fabrík a vztýčime glajchu socializmu“ vzpomíná jeden z hrdinů proslulé Mňačkovy knihy Oneskorené reportáže), dosáhl na křeslo vedoucího tajemníka Okresního výboru KSS v Trenčíně. A s vahou této funkce se na konci strašlivého roku 1952 (proces Slánský a spol.) nad rakví velkého slovenského komunisty Karola Šmidkeho, který za nevyjasněných okolností zesnul v okamžiku, kdy se jednalo o jeho možném zatčení, loučil, zastupuje řadu nestatečných, s touto velkou osobností Slovenského národního povstání. I to je důležitý symbol Dubčekova nepatetického hrdinství a celoživotního směřování.

Funkcionář

Dubčekova funkcionářská pouť po vysokých místech slovenské režimní mocenské hierarchie pokračovala i v dalších letech. Roku 1953 se stal vedoucím tajemníkem Krajského výboru KSS v Banské Bystrici, postupně absolvoval šest semestrů právnické fakulty bratislavské Komenského univerzity, jež ukončila studia vysokých politických škol v Praze a Moskvě; na konci padesátých let – bylo mu 38 let – byl tajemníkem ÚV KSČ pro průmysl. Tato divoká cesta se na několik let uzavřela r. 1963, když se stal vedoucím tajemníkem ÚV KSS v Bratislavě a současně členem politbyra ÚV KSČ. Jeho vzestup byl urychlen závěry rehabilitační Kolderovy komise, která znamenala konec politických drah Viliama Širokého (1902–1971) a zejména druhého policejního ministra národní bezpečnosti Karola (Karla) Bacílka (1896–1974) a současně předního pachatele politických zločinů padesátých let (jeho předchůdce ve funkci Ladislav Kopřiva svou ministerskou kancelář nazýval mrazivě katovna).

Dubček však byl i členem následné ještě dalekosáhleji působící barnabitské komise. To i hospodářské výsledky režimu a s tím spojené závěry XII. sjezdu KSČ ho přivedlo k podpoře reformního kursu, který byl výrazem vzpoury nejen stranické inteligence, ale také celé společnosti; byla to specifická forma ruského chruščovovského tání (otěpel´). Periodika jako Literární noviny nebo Kultúrny život i detailní informace o stupni týrání a perzekuce politických vězňů padesátých let ho přiblížily ke kritickým přístupům tehdejší umělecké a vědecké inteligence. Dubček se v tomto ohledu projevoval jako státotvorný socialistický politik; na Slovensku tím jeho pozice sílila a postupně ho stavěla do popředí československého veřejného dění. Restalinizační křeče Novotného vedení, ho postupně postavily do antagonní pozice vůči jeho někdejšímu protektorovi. V bouřlivém roce 1967 (IV. sjezd Svazu československých spisovatelů, zákaz Literárních novin, strahovské události, slovenský Novotného skandál, říjnové a prosincové plénum ÚV KSČ) se raně brežněvovskému režimu současně jevil jako optimální mocenská varianta při řešení československé otázky-krize.

Boj o odstranění Novotného režimu (k němuž se hlásila i normalizace) byl současně bojem o prosazení slovenské národní emancipace (odstranění tzv. unitárního komunistického státu). Když už bylo zřejmé, že Novotného dny v čele KSČ končí, hledala se vhodná osobnost mocenského konsenzu. Dubček byl z řady důvodů osobností nejvhodnější. Zřetel na hlediska Moskvy se neomezil jen na Dubčeka: Josef Smrkovský, armádní generál Ludvík Svoboda, dr. Gustáv Husák, ing. Oldřich Černík i dr. Lubomír Štrougal byli lidé, spjatí s druhým odbojem, únorovými událostmi i reformním ekonomickým myšlením šikovských reforem. Politická scéna Ledna byla ale ještě složitější: část stalinistů typu Dubčekovy politické oběžnice Vasila Biľaka zprvu reformy podporovala, progresivističtí radikálové ze stranické i nestranické inteligence usilovali o maximální radikalizaci reformního kurzu a podstatnou úlohu sehrávali i lidé naslouchající reakcím Varšavské smlouvy. V KSČ i KSS probíhal tvrdý mocenský boj. Zveřejnění reformního dokumentu Akční program (duben 1968) vedlo k velké vnitrostranické diskusi, jejímž výsledkem bylo rozhodnutí o svolání mimořádného sjezdu na 9. září 1968. Původně s ním souhlasila i významná část stalinistů; drtivý průběh volebních členských schůzí i okresních a krajských konferencí, z nichž byla patrná převaha tzv. progresivistického křídla a Dubčekova vedení, však jejich postoj radikálně změnilo v přímé závislosti na postoji Varšavské smlouvy a Moskvy. Podpora z Bukurešti a Bělehradu byla sice povzbudivá, ale silově nedostatečná.

Rok 1968

Tyto vzrušené týdny března–srpna 1968 byly i dobou zrodu dubčekovského mýtu v československé společnosti. Jeho lidská slušnost a nepředstíraná prostota a v nomenklaturních kruzích nevídaná srdečnost, živená progresivistickou většinou tehdejších hromadných sdělovadel, lámala ledy a získávala také mimořádný mezinárodní ohlas. Pro dosud spojenecké nomenklatury, obávající se o svou moc, to bylo nevídané; Brežněv nebyl s to si vysvětlit Dubčekovu neformální autoritu jinak než nomenklaturním úsilím svého dosavadního spojence o soustavné budování kultu osobnosti. Probouzela se ale nejen komunistická, ale i občanská společnost. Byla to neobvyklá situace; znovuožívající sociální demokraté, Federace lokomotivních čet, Sokol, Klub angažovaných nestraníků, skaut a řada dalších předúnorových organizací, které o sobě daly vědět poprvé 1. máje 1968, vesměs uznávala vedoucí úlohu KSČ a nepopírala váhu Národní fronty. Obrodný proces, doprovázený byť neproblémovým rozmachem ekonomiky (podle údajů národohospodáře Josefa Goldmanna vzrostl národní důchod během roku 1968 o více než 7 %) vlastně plnil všechna očekávání únorových událostí 1948 při míře neformální autority KSČ a zcela mimo vliv a působení Státní bezpečnosti.

Na tomto vývoji nemohlo nic změnit ani uměle prodlužované vojenské cvičení armád Varšavské smlouvy Vltava (fakticky příprava okupační agrese Dunaj), ani následná jednání v Čierné nad Tisou a Bratislavě na přelomu července a srpna 1968, která potvrdila stávající spojeneckou linii Dubčekova vedení i drtivé většiny československé společnosti na Radu vzájemné hospodářské činnosti, Varšavskou smlouvu a volné, dobově neuvědomované návaznosti na předúnorovou Třetí republiku a Košický vládní program z dubna 1945 a volební program KSČ z jara 1946). V případě konání svobodných voleb by byla KSČ dostala ústavně většinových přibližně 65 % hlasů.

Odpověď na tento vývoj stalinisté z Varšavské smlouvy měli jedinou. Povzbuzeni ilegálním, dopředu objednaným kolaborantským zvacím dopisem se rozhodli urychlení operace Dunaj – pro předem USA schválenou (tzv. Dobryninova mise) okupaci Československa vojsky Sovětského svazu, Německé demokratické republiky, Bulharské lidové republiky, Maďarské lidové republiky a Polské lidové republiky. Cíl byl jediný – zmařit svolání a rozhodování XIV. sjezdu, po němž by stalinistické křídlo přestalo existovat. V strašlivé noci z 20. na 21. srpna 1968 byli členové předsednictva Černík, Dubček, Šimon, Špaček, Borůvka, Smrkovský protiprávně zatčeni a odvezeni mimo území republiky. Plány na ustavení tzv. dělnickorolnické vlády však vzaly zasvé úsilím městského výboru KSČ v Praze, který sjezd přesto svolal a navázal na odsuzující usnesení předsednictva (politbyra) ÚV KSČ; přes všechny obtíže se sjezd v usnášeníschopném stavu 22. srpna sešel a v prostorách ČKD, sledován souhlasně většinou československé veřejnosti, zvolil nové vedení KSČ a odsoudil stalinistickou okupaci Československé socialistické republiky.

Mezi 23. a 26. srpnem 1968 probíhala v Moskvě nedobrovolná jednání mezi Prahou a Moskvou; československou delegaci vedl prezident Svoboda, který znal z autopsie důvěrnosti dosahu stalinistického teroru a věděl, že jiná možnost než dojednání nepřijatelných Moskevských protokolů, připomínajících mnichovský diktát, není. Dubček při této příležitosti předpověděl konec globálního komunistického hnutí a po řadě pokusů o vzepření také tento hnilobný dokument podepsal. Moskva byla nucena souhlasit s integrací členů vysočanského ÚV a naopak progresivisté přihlíželi k návratu usvědčených kolaborantů a vlastizrádců do vedoucích funkcí. Tzv. salámová taktika výhrůžek a přímých mocenských pokynů postupně slavila nemravný úspěch a v průběhu řady měsíců (1969–1970) vedla k vývojovému vyhlazení Pražského jara a hromadnému vyloučení jeho představitelů z KSČ (celkem se to týkalo více než 450 000 členů této politické strany prostřednictvím činnosti tzv. prověrkových komisí). Pro Dubčeka je to spojeno s největší chybou jeho života, podpisem předsedy Federálního shromáždění pod právní normy omezující občanská práva; byly schváleny po potlačených občanských bouřích 21. srpna 1969. Naopak na konci téhož roku se již jako velvyslanec ČSSR v Turecku vrátil do Československa s vědomím nesnadného života, který ho i jeho rodinu tady očekává; oklamal přitom jak KGB, tak StB. Prvé se v Česku zdůrazňuje, druhé naopak pomíjí.     

Život v osamění

Dubček prožil dalších dvacet let v rodinném domě v Bratislavě v naprostém osamění. Nebyl vězněn, ale nesměl být ani členem Svazu zahrádkařů. Pravidelně ho svou nechtěnou pozorností – jako např. Josefa Smrkovského – poctívala Státní bezpečnost. S kým promluvil, tomu zkomplikoval život. Ozval-li se písemně, následovala nepříčetná reakce normalizačního režimu, který zaštiťoval generačně starší Gustáv Husák a kdysi blízký Vasil Biľak. Podobně poznamenána byla i jeho rodina. Nebyl to teror padesátých let, ale také to nebyl lidský život. Jeho jméno normalizačnímu režimu sloužilo jako symbol údajné neschopnosti a charakterové křehkosti a nepevnosti i blíže nepopisovaného zrádcovství. Bylo to téměř dvacet let historického bezčasí.

Situace se začala měnit po Husákově pádu v prosinci 1987. Dubček byl vyhledáván západními novináři, všímat si ho začali i pozdní italští komunisté. Univerzita v Bologni mu udělila čestný doktorát, který byl doplněn i o jeho cestu po Itálii, během níž se setkal i se slovanským papežem Janem Pavlem II. V Bratislavě ho kontaktoval spolupracovník z Pražského jara doc. Bohumil Šimon a po Praze se začalo mluvit o spatření symbolu osmašedesátého roku v hromadné pražské dopravě. Dubčekův hlas se ozval i ve vysílání Hlasu Ameriky. Dotázán na svůj názor na Biľakův vzpomínkový poklesek Milníky mého života, jehož vydání Huskákův nástupce zakázal, odpověděl: „Viete, tie jeho memoáre by sa maly premenúvať. Nie Milníky, skôr Omylníky môjho života.“ Odpověděl tak i na šíření lží a polopravd, kterým Biľak ve své potenciální tiskovině věnoval značné místo.

Rok 1989

Poslední měsíce poúnorového režimu byly zasvěceny diskusím o budoucích vedoucích osobnostech. Alexander Dubček si zachovával neutrální politické postavení: určitý odstup jak od KSČ, tak od formujících se opozičních struktur. 17. listopad 1989 vše změnil; Dubček se včlenil do slovenské Verejnosti proti násiliu a stal se činným účastníkem jednání s komunistickými režimními strukturami. Zprvu lidé volali po jeho prezidentské kandidatuře, která se v průběhu času změnila v opakované předsednictví Federálního shromáždění. Stal se tak spoluúčastníkem čalfovské legislativy, která byla propojena jak s OF, tak s VPN. Profiloval jako jednoznačně československý politik a prosazovatel demokratických reforem. Projevilo se to jak na jeho postoji vůči ústavně minimálně obtížnému lustračnímu zákonu, tak na jeho nesouhlasné reakci vůči původcům ruského srpnového puče (1991), který vedl k zániku donedávna všemocného Sovětského svazu.

Postupné pomíjení Dubčeka-politika, o které se snažila česká média i značná část tehdejší politické scény, naráželo naopak na jeho stoupající oblibu na Slovensku. Když se blížily druhé polistopadové – a poslední československé – parlamentní volby, které charakterizoval rozpad jak OF, tak VPN, přišel čas rozhodování.  Nakonec se na jaře 1992 rozhodl vstoupit do slovenské sociální demokracie, kterou vahou své osobnosti vytáhl do Federálního shromáždění. Živě se zajímal o Socialistickou internacionálu; zdá se, že se jednalo i o jeho volbě místopředsedou této ústřední instituce globálního demokratického socialismu. Současně – netajil se s tím – byl připraven vší silou bojovat o záchranu Československa. Situace se však „řešila“ poměrně nečekaně: 1. září 1992 se stal obětí dopravní nehody na dálnici Bratislava – Brno – Praha; utrpěl těžká zranění, kterým podlehl o dva měsíce později v pražské nemocnici Na Homolce.

Druhý život Alexandra Dubčeka nezačal nejšťastněji: po anonymním převozu jeho pozůstatků Prahou následovalo další trapné české nedopatření: předseda českého parlamentu Milan Uhde odmítl své poslední rozloučení v příkrém kontrastu k předsedkyni Spolkového sněmu Ritě Süssmuthové. Nešlo naštěstí o projevy jediné: mimo pamětní plaketu Josefa Boleslava Pecky Strahovského české sociální demokracie (2003) získal opět in memoriam slovenský politik Řád bílého lva (2003); obě ocenění vedle řady jiných navázala na Sacharovovu cenu (1989).

Tím ale neúplný výčet Dubčekových vyznamenání není zdaleka uzavřen: Řád Vítězného Února (1949) doplňuje Řád Georgiho Dimitrova (1968), Mezinárodní humanistická cena (1990), Velká čestná dekorace ve zlatě na stuze za Zásluhy o Rakouskou republiku (1991) a Pribinův kříž in memoriam (2000). Dubčekovo jméno nese v Bratislavě i náměstí před budovou Národní rady Slovenské republiky. V Praze ho připomíná pamětní deska před budovou Národního muzea a památník na někdejší centrální československé dálnici v místě dopravní nehody, která ho stála život. V r. 2018 byla také premiéra filmu-uměleckého dokumentu Dubček natočeného Slováky v nejlepších tradicích režiséra profesora Otakara Vávry znázorňujícího tohoto velkého demokratického československého Slováka jako živého člověka s vlastním rozumem a myšlením, které mu bylo tolika lidmi za jeho života upíráno. Ve stejném roce odhalil v budově Rady Evropy Dubčekovu bustu tehdejší slovenský premiér Petr Pellegrini.

Klasickou nadčasovost Dubčekova zjevu, která dalece přesahuje osmašedesátnický rozměr osobnosti uhroveckého rodáka, reprezentuje od r. 2016 Spoločnosť slovenských velikánov, které spojuje evangelický svorník jejich osobností: tvůrce slovenštiny, delegáta pražského Slovanského sjezdu a bojovníka z pražských barikád Ľudovíta Štúra (1815–1856), spolutvůrce moderní české a slovenské státnosti v jejím československém rámci, francouzského astronoma a Masarykova žáka Milana Rastislava Štefánika (1880–1919) a již připomenutý symbol Pražského jara, kterým se tento jubilující text obírá. Společnost má evropský záběr a pečuje o odkaz těchto tří slovenských velikánů, kteří podstatně zasáhli i do novodobých českých dějin.

Od oslav 100. výročí vzniku československé státnosti uplynulo několik let. Připomínka tohoto nadčasového Slováka i Čechoslováka v jedné osobě je pozoruhodná ojedinělou integrací komunistického předáka do duchovního života vlastního národa i evropské duchovní tradice. Osobnostní integritu svého života nejlépe a s lakonickou plebejskou stručností vyjádřil Dubček sám, když na dotaz švýcarských novinářů po bližším zdůvodnění svého vstupu a převzetí Sociálně demokratické strany Slovenska odpověděl: Vrátil jsem se tam, odkud přišel můj otec.