Ani dnešní neděli nechybí další díl unikátního průvodce jazzovou hudbou od Jana Schneidera.
Rozumějí-li si dva muzikanti, může z toho být mnoho dobré muziky. Rozumějí-li si dva výjimeční muzikanti, pak může vzniknout něco jako tento fantastický duet, nazvaný Do Sé Panch, kde hraje na tabla Prabhu Edouard a na pětistrunný kontrabas Renaud Garcia-Fons. Úžasné na tom je, že se tito fenomenální technici neutopili v samoúčelných eskapádách, v nichž by dominovala technika nad muzikou, ale techniku zcela podřídili lahůdkovému hudebnímu výrazu.
Minule jsem zmínil tenorsaxofonistu Paula Gonsalvese, hvězdu bigbandu Duke Ellingtona. Zde je slavná nahrávka skladby Diminuendo and Crescendo In Blue. Je to kratší verze nahrávky této skladby, avšak s výstižným komentářem o tom, jak se sólista „utrhl z řetězu“ a jak rozvášnil publikum a jak je pořadatel chtěl „umravnit“, jelikož se bál, co publikum vyvede, protože něco takového se ještě na jazzovém festivalu nestalo, a jak se kapelník sólisty zastal a pořadatele umravnil on, s tím, aby nebyl drzý na umělce). Gonsalves stál až před vzdálenějším mikrofonem, proto je zase ale dobře slyšet reakce 7 tisícového publika na jeho neuvěřitelných a vynalézavých 27 chorusů). Zde je celá nahrávka skladby s tímto snad nejslavnějším saxofonovým sólem, kterou pak musel Ellingtonův bigband hrát na každém koncertu ….
Na závěr něco navýsost neobvyklého. Jsme v roce 1959 a Jack Kerouac recituje American Haiku (s doprovodem buď Zoot Simse, nebo Al Cohna, což se mi nepodařilo rozluštit – tuto nahrávku bych však chtěl věnovat Míšovi Hrubému, mému dlouholetému, byť sporadickému spoluhráči, protože se domnívám, že tím doprovázečem mohl být i on). Pěkné je též Kerouacovo pozpěvování básně Old Western Movies za doprovodu tenorsaxofonu Zoot Simse a Al Cohna, který v tomto případě hraje na piano.