Publikujeme novou báseň Jindřišky Vitvarové Hybridní.
Hybridní
Občas mě malinko na duši zneklidní,
když kolem sebe si prohlížím svět,
jakou to šílenou rychlostí hybridní
bez omezení se řítíme vpřed.
Splašený čas máme čím dál víc na míru,
snad ani nechápem, jak je drahý.
S láskou jsme zůstali tak nějak na štíru,
musí nám stačit hybridní vztahy.
Normální rostliny stačit už přestaly,
hybridní osení v polích pěstí,
o moudra po předcích zájem je pramalý,
v instantních jevech jsme našli štěstí.
Klasické postupy dávno se nenosí,
hybridní škola teď nově letí,
o staré metody nikdo se neprosí,
nejsou prý v zájmu moderních dětí.
V posledním tažení je naše příroda,
hybridní bytosti světu vládnou.
Poněkud hybridní zdá se být svoboda,
máme jen zbyteček, možná žádnou…
Ani ty auťáky tak jak dřív neběží,
mívají totiž hybridní pohon.
Už z toho trpívám duševní zátěží.
Jsem vlastně reálná? Nejsem jen klon?