Milan Daniel píše o tom, že duch totality, jímž jsou napuštěny stěny ministerstva lásky, ani po třiatřiceti letech nevyvětral a naopak odpočinut ožívá.
Silvestra jsem si užil na dnes už neexistujícím kanále ČT3. Toho dne skončil. Téměř poslední součástí programu byl nezapomenutelný filmový přepis Jirotkova Saturnina. Pamatuji si ho i jinak – z četby generála, tehdy ovšem již prostého vojína ČSLA Václava Prchlíka, ve čtenářském kroužku věznice na Borech. Jeho členy byl právě Prchlík, moje maličkost a jistý zloděj, jehož jméno si bohužel nepamatuji.
Těšili jsme se z těch nedělních odpolední, kdy nám Prchlík četl kapitoly z Jirotkovy knihy. Do doby, než režim vytvořil v druhém patře pátého úseku věznice, kde původně sídlila tzv. pakárna (tedy oddělení pro psychicky nemocné) speciální část pro politické vězně odsouzené podle hlavy I. tehdy platného trestního zákoníku. Tam byli internováni lidé z devíti procesů, které proběhly zejména v roce 1971. Jaroslav Šabata a synové, Jan Tesař, Rudolf Battěk a mnozí další. Všichni vesměs odsouzení podle aktuálního významového slovníku za „šíření dezinformací“. Jen se to tehdy jmenovalo podvracení republiky a pobuřování.
Příkladem takové dezinformace by jistě posloužil můj tehdejší spoluvězeň, dnes již bohužel nežijící Petr Uhl. S oblibou mne představoval tak, že citoval z obžaloby fakt, že jsem ve svém samizdatu reprodukoval z akademického rusko-českého slovníku heslo brežněv (česky kohout), u něhož bylo jako příklad užití uvedeno „Brežněvu nužno chvost ukorotit“.
Vysloužil jsem si za podobné legrácky dva a půl roku, vlastně stejně jako jiný můj spoluvězeň Jaroslav Bašta za zločiny podobné.
Zdá se, že duchům včerejška dodala současná koloniální správa na ministerstvu lásky nová křídla. Profláklé slovo cenzura přetírá souslovím „boj s dezinformacemi“, pro pachatele jiných názorů má aktualizovaná označení jako například dezoláti, kterými nahradili proslulé ztroskotance a samozvance. Jejich vynálezci se těší z perspektivy tučných dotací z režimního vemene.
Příznačné je, že totalita neumí vyprodukovat nic jiného, než omezování přístupu k alternativním informacím, fízlování a tupou strnulost, jíž nahrazuje myšlení a dialog a snahu nositele jiných informací a názorů chce prostě zadupat.
Pro polopolicejní režim, ke kterému společnost tlačí současná koloniální správa, je to samozřejmě nejpřímější cesta, jak dosáhnout co největší kontroly. Pokud se lidem podaří formou zákona vnutit autocenzuru (a ti budou opatrně brblat leda sami doma) bude mít Bruselem odkojená věrchuška mnohem snazší pozici. Je to nesporně snazší, než v lidech kultivovat svobodu. Učit děti a studenty vyhledávat a vyhodnocovat informace z nejrůznějších zdrojů, učit je historii bez ideologického zkreslování, věcně argumentovat, učit je umění konstruktivního dialogu je samozřejmě mnohem těžší. Ale na tom stojí a padá skutečná demokracie bez přívlastků, ke které by měla zemi vést odpovědná vláda.
Reprezentanti „demokratických“ stran, které chystají pro šiřitele jim nepohodlných informací a názorů svěrací kazajku v podobě zákona o dezinformacích, přišli s geniálním odůvodněním, že jde o ochranu demokracie. O tom, co je dezinformace, demokraticky rozhodnou sami. Aby tomu dodali váhu, tvrdí, že tyto špatné informace přicházejí buď z Ruska, nebo jsou v jeho prospěch produkovány.
Důvěrně to znám. Před padesáti lety to jen mělo opačný směr. Hltal jsem tehdy dezinformace na rušené Svobodné Evropě a Rádiu Svoboda, Infochu a ilegálních Lidovkách. Dnes jsem se od své šestileté pravnučky dozvěděl, že jim paní učitelka ve školce doporučila nedívat se na Mrazíka, protože je z Ruska.
V kinosále borské věznice jsme viděli za přísných bezpečnostních opatření, kdy osazenstvo jednotlivých cel bylo odděleno prázdnými řadami, aby se ztížila jeho možnost „domlouvat se“ s ostatními na další podvratné činnosti, jediné představení: film Kartouza parmská. Pro politické vězně bylo tehdy hemžení karbonářů tisknoucích na cyklostylu letáky mimořádným kulturním zážitkem.
Budou aktuální pokusy o vymývání mozků poškozených dezinformacemi důmyslnější, nebo nastoupí pokrokovější lobotomie? Pokrok nezastavíš. Ti, kdož se za komunistů snažili lidem vnutit, co si mají a musí myslet, používali pravda poněkud primitivnější slovník. Dát slovu demokracie význam totalita stalinské komunisty nenapadlo. Stalinští „demokraté“ s tím ovšem nemají problém. Ke své smůle nepočítají s tím, že tu stále ještě jsou ti, kdož pamatují jejich předchůdce.
Podle zpěvu totiž poznáš ptáka. Před půl stoletím otloukali prokurátoři obětem o hlavy „socialistické zřízení“, státní zástupci nyní „demokracii“. Stejně jako včera i dnes jejich zobáky význam těch slov k nepoznání pokroutily. Ale já je – stejně jako další, kteří to zažili – podle jejich krákání poznávám zcela bezpečně.