Historik Jiří Malínský se věnuje ve svém dvojdílné eseji dějinám vzniku východní armády druhého odboje.
V létě a na podzim roku 1942 začalo být zřejmé, že benešovské představy o navázání na historii prvoodbojových legií jako vůbec první československé armády, jak je formuloval a uskutečňoval s Masarykem a Štefánikem, začínají být uskutečnitelné.. Nebyla to náhoda; úzce totiž souvisely s dotvářením protihitlerovské koalice Spojených národů a vstupem SSSR a USA do druhé světové války i rozhovory mezi Churchillem a Rooseveltem, které našly své vyústění v Atlantické chartě 14. srpna 1941 (byl to vlastně text předcházející Všeobecnou deklaraci lidských práv). Současně se tak potvrzovala benešovská koncepce druhého odboje a s ní související zdrženlivost československého zahraničního druhého odboje z léta 1939, jež postihla jak politiku západních demokracií, tak pakt Molotov–Ribbentrop.
Mnichovská katastrofa, teroristický akt svého druhu, neznamenala, jak se tvrdilo a psalo po válce řadu desetiletí, národní katastrofu. Bylo tomu právě naopak: nejlepší lidé Československa, té malé západoevropské demokracie v srdci Evropy, začali proudit na Západ. Katalyzátorem tohoto hnutí se stala Hitlerova podlá zákeřnost: dohoda o nás / bez nás / proti nám, která během dějin nikdy nenabyla skutečné platnosti, byla roztrhána svým nejskutečnějším původcem Hitlerem 15. března 1939. V moři beznaděje a zoufalství začala plát hvězda vůdce druhého odboje, prozíravého, moudrého a statečného Edvarda Beneše. Muž, kterému by nejen v jeho zemi na podzim 1938 až na výjimky nikdo nepodal ani sklenici vody, se stal náhle pro všechny zdrojem naděje a jistoty.
Po Mnichovu
První soustavnější korespondenční kontakty s londýnským utečencem, vyštvaným Berlínem na konci října 1938 z vlasti, byly navázány již během Druhé republiky. V únoru 1939 se vypravil do USA, kde na Chicagské univerzitě nastoupil profesuru. Den vyhlášení protektorátu Čechy a Morava – 16. březen 1939 – se stal i dnem vyhlášení vzniku druhého odboje EB. Kolem prezidenta, který se fakticky vracel do svého úřadu, se začali seskupovat američtí krajané (mezi nimi i legionáři) a v duchu jejich kritické reflexe osmatřicátého roku, která naopak Benešovo chování vysoce oceňovala, vznikal krok za krokem zárodek druhého zahraničního odboje. (Chceme-li, lze v tom spatřovat kroky srovnatelné s De Gaullovým vystoupením v BBC 18. června 1940).
Díky tomu ve Francii na přelomu let 1939 a 1940 začala vznikat první jednotka zahraničního odboje: 1. československá pěší divize. Cesta k tomu ale vedla dlouhá a klopotná v tom tehdejším zoufalém moři beznaděje i doufání a nadějí. 18. dubna 1939 se v Chicagu „sešly“ tři krajanské sjezdy: Českého národního sdružení, Národního svazu českých katolíků a Slovenského národního sdružení. Shodly na založení střechové Československé národní rady v USA se sídlem v Chicagu. 20. dubna připlul do USA z ČSR Emanuel Viktor Voska. 30. dubna v Krakově v budově československého konzulátu proběhla schůzka čtyřiceti česko-slovenských vojenských emigrantů. Byla na ní ustavena Zahraniční vojenská skupina československá. Stala se výchozím zdrojem obou armád: východní i západní
Dne 28. května byl prezident Edvard Beneš, v té době profesor Chicagské univerzity, přijat v soukromé audienci americkým prezidentem Franklinem Delano Rooseveltem. V jejím průběhu pronesl americký prezident důležitá slova: „Pomohli jsme vám už jednou, pomůžeme vám i podruhé.“ 31. května prezident Budovatel Edvard Beneš v doprovodu newyorského starosty Fiorella La Guardiy a československého velvyslance Vladimíra Hurbana slavnostně otevřel česko-slovenský pavilon na světové výstavě EXPO New York 1939. Benešovi byly při této příležitosti poprvé protokolárně prokázány pocty, které příslušely hlavě státu. Součástí pavilonu byla zvláštní výstava Dvacet let Československé republiky a jeden rok protektorátu.
Nezanedbatelné bylo i zahraniční působení Československé národní rady. Mimo finanční podpory zahrnovalo zakládání globálních odboček v těch částech světa, kde žili Češi a Slováci, dále působení pro tento účel založené tiskové služby, jež se obírala získáváním a šířením informací se zvláštním zřetelem na okupované Československo a zahraniční odboj i činnost jeho londýnského a posléze také moskevského centra. V ruském případě byl klíčovou kontaktní, ale také kontroverzní osobností tamější vyslanec Zdeněk Fierlinger; i tento původem ruský krajan a legionář působil také v americké krajanské komunitě již během první světové války. Úzké byly rovněž její kontakty s redakcí londýnského exilového časopisu Čechoslovák. Vznikala tak členitá a početná čtenářská a odběratelská komunita šířící publikace nejen amerického centra, ale i dalších míst jak vznikajícího prozatímního státního zřízení, tak krajanských komunit v ostatních zemích, zejména v obou Amerikách. Takto získávané finanční prostředky byly využívány pro pomoc v hmotné tísni se nacházejících exilových Čechoslováků i na ovlivňování politických reprezentací a veřejného mínění v těch kterých zemích budoucích Spojených národů.
Dne 31. května 1939 rozhodla jednostranně britská vláda premiéra Nevilla Chamberlaina o vydání československého zlata (zhruba 23 tun), uloženého v Anglické bance (Bank of England), které bylo spravováno Basilejskou bankou pro potřeby měnového vyrovnání, nacistickému Německu. Jednalo se o bezprecedentní postup demokratické spojenecké země, která se mnichovským diktátem jednostranně zavázala ke garantování hranic okleštěné druhé Československé republiky. Atmosféru přechodného období posledních formálně mírových měsíců meziválečného období v protektorátu zachycuje i zpráva Petičního výboru „Věrni zůstaneme!“ z počátku května: „Zde se promýšlejí různé eventuality průběhu (války – JM) s tím vědomím, že nelze vše předvídat, ale že při několika promyšlených (možnostech – JM) i ta nečekaná se lépe zdolá. Při všech však jde o to, jak nakonec rozvinout akci zde, neboť stále se upevňuje vědomí, že darů nebude, že první republiku musíme obnovit sami.“ Již v tomto období docházelo k interaktivním oboustranným korekcím představ obou odbojových struktur o budoucí podobě osvobozeného Československa. Přechodné období míru však pokračovalo i po přepadu Polska nacistickým Německem; do dějin vešlo jako podivná válka. Beneš je využil pro přesné vyjádření a prezentování své koncepce druhého odboje navázav na Masarykův odkaz. Jejím ústředním bodem byla houževnatě probojovávaná a posléze probojovaná doktrína o nepřerušené právní a politické kontinuitě československé státnosti. 8. června 1939 proslovil vůdce druhého odboje Edvard Beneš v Chicagu ke krajanským československým legionářům programovou řeč druhého odboje Pravda zvítězí; stalo se tak v rámci tamějších oslav jeho 55. narozenin.
Za hlavní důvod svého dosavadního mlčení označil svou nedostatečnou znalost krajanského prostředí: „Jsem demokrat; vím, že i nejzkušenější politik pořád a v každé situaci se musí mnoho a mnoho učit a domnívám se, že všecky své věci organizační i jiné si musíte řešit vy sami. Rád ovšem vždycky své mínění o tom řeknu, rád vám poradím nebo pomohu, všude, kde byste si toho přáli. Jsem jedním z vás, od mládí jsem jím byl. A všecko to, čím jsem prošel v posledních dvaceti letech, nemění nic ani na mých názorech, ani na mých citech k vám, k našemu lidu a k prostředí, ze kterého jsem vyšel.“ Nejsme vázáni mnichovskou dohodou a násilné obsazení republiky 15. března svět neuznal. Stejně tak právní podklad postrádá i nacisty vyhlášený protektorát. Češi, Slováci, Karpatorusové i demokratičtí sudetští Němci (zastupují více než 10 mil obyvatel republiky) jsou s věcí odboje a svobody plně ztotožněni. Pokud jde o krajany, zdůraznil Beneš, mají být především občany své nové vlasti, což však není v rozporu s pomocí při osvobozování vlasti staré. Důležitá je i pomoc těch zastupitelských úřadů, jež zůstaly věrny demokracii. Postupně se připravuje utvoření politického direktoria, které bude odboj řídit. V slovenské části svého vystoupení Beneš připomněl, že v parlamentních volbách r. 1920 získal mandát právě na Slovensku. V závěru svého projevu prezident Budovatel ubezpečil nejen přítomné legionáře, ale i veřejnost krajanskou a domácí: „Nikdo nemůže říci, jak se věci nakonec vyvinou, zdali v Evropě dojde k válce, či k revoluci, či k rozvratu, či zdali tento boj, ve kterém dnes jsme, se na delší dobu prodlouží. Slibme si tudíž, že se budeme trpělivě a vytrvale na všecko to připravovat a že věrně a oddaně s těmito ideami a zásadami vytrváme, děj se co děj. Já sám vytrvám, kdyby to mělo být do posledního okamžiku mého života.“
Prvotní struktura zahraničního druhého odboje
V červnu 1939 se v Paříži ustavil zahraniční sekretariát KSČ, skládající se z Jana Švermy, Viliama Širokého a Bruno Köhlera. Snažil se mj. o navázání kontaktů s Edvardem Benešem a západním odbojovým zahraničním centrem. Vycházel přitom ze směrnic Kominterny, vtělených do jím vydaného dokumentu Směrnice o politické práci strany v zahraničí, jednoznačně orientujících odboj na Moskvu. Sekretariát tu působil až do porážky Francie v červnu 1940 a vedl k vytvoření personálních kontaktů, z nichž později (v letech 1943 a 1945) vyrůstal v diskusích tvar nového poválečného Československa. Obdobnou úlohu sehrála i západoevropská mládežnická organizace Mladé Československo; navazovala volně na Národní hnutí pracující mládeže, s nímž zprvu udržovala kontakty. Její vedení bylo tvořeno komunisty české a německé národnosti a sociálními demokraty; určitou dobu tu také působili českoslovenští (národní) socialisté. Předsedou byl sociální demokrat Ota Fanta, ve vedení dále pracovali Otto Šling a Bedřich-Fritz Schylek. Organizace sdružovala na jaře 1941 v přibližně 33 odbočkách kolem 1 000 členů. Vynikala rozsáhlou paletou kulturních aktivit a značný ohlas měl i její časopis Young Czechoslovakia (Mladé Československo; vycházel od dubna 1940).
Dne 22. srpna 1939 začalo podle vzpomínek sociálně demokratických vojáků skutečné budování zahraniční československé západní armády odesláním dopisu prezidenta Budovatele Edvarda Beneše datovaného k tomuto dni: „Představte si, že nás pokládali všichni ti, kteří nám kdekoliv v cizinecké legii byli představenými, za vyděděnce lidské společnosti, a jako od takových požadovali od nás zapomenutí vlasti a lásku k této legii. Požadovali to od nás, kteří jsme šli do této legie právě jenom proto, že jsme chtěli zůstat věrnými, jak za nás před rakví presidenta-Osvoboditele za všechny slíbil president republiky dr. Edvard Beneš. Dovedete pochopit ono utrpení, které jsme právě pro tuto skutečnost prožívali? Nezapomeneme nikdy na údiv oněch představených v cizinecké legii, když v Marseilli udával jeden po druhém do protokolu na formální dotaz, proč do legie, stereotypně toto: chci bojovat proti Němcům za osvobození své vlasti. Nezapomeneme také nikdy na to, když nám později v malé posádce na okraji pouště sděloval francouzský důstojník, velitel naší roty, že legie bude nyní naší vlastí, ježto svoji vlast jsme ztratili a nikdy se již do ní nebudeme moci vrátit. Jak jsme tehdy byli vděčni tomu, který toto sdělení francouzského důstojníka nám tlumočil, že překlad samovolně usměrnil a zjemnil, aby tak nezjitřil beztak již velikou bolest ostatních kamarádů. … A pak nastal obrat. Ohlášení všeobecné mobilizace ve Francii, oficielní ohlášení vypovězení války a konečně odjezd do Francie. Při zpáteční cestě byli jsme soustředěni v depot cizinecké legie v Sidi-Bel-Abbes. Teprve tam byl doručen dopis, zaslaný nám všem dne 22. srpna 1939 presidentem dr. Edvardem Benešem z Londýna. Radost a pohnutí nelze vylíčit. President začíná dopis slovy: ,Vojáci Československé republiky, myšlenky a ideály, které vedly Vaše otce a některé z Vás do boje za osvobození československého národa, přiměly Vás, abyste opustili svoje domovy a šli znovu vstříc těžkým úkolům, které Vám ukládá láska k vlasti a vojenská povinnost.‘“
24. srpna 1939 uzavření rozruch budícího paktu Molotov-Ribbentrop komentoval v neuveřejněném rukopise přední exilový sociální demokrat Rudolf Bechyně: „Chování komunistických předáků v různých zemích Evropy poskytuje nyní trapnou podívanou. Ještě v předvečer Ribbentropovy cesty do Moskvy náleželi k nejrozhodnějším stoupencům války demokracie s nacismem. Za čtyřiadvacet hodin se obrátili. Dnes náleží k nejrozhodnějším pacifistům. Mozek komunistického intelektuála je doktrinářský mozek. Nemyslí. Vykládá toliko teze zrozené v Moskvě. … Komunistický intelektuál rozřešil svou krizi velmi jednoduše. Pustil se vrby a chytil se Boha. Nechal intelekt na holičkách – on, intelektuál! – a prohlásil, že sice neví co a jak, že přátelství sovětsko-nacistickému nerozumí, že je nedovede vyložit, ale že věří Stalinovi. Co Bůh činí, dobře činí. Taková je víra katolíka. Co Stalin činí, dobře činí. Taková je víra komunisty. … Nastupuje víra ve vůdce ruského komunismu a poslušnost k němu. Kdo nám dovede říci, jaký je tu rozdíl mezi stoupencem Hitlera a stoupencem Stalina? Musíme ovšem dodat, že prostí stoupenci komunismu to se svým mozkem a svým svědomím nemají tak snadné jako komunistický intelektuál. Přece jenom by od svých vůdců rádi slyšeli, co se to to vlastně stalo, proč se to stalo a co z toho bude.“ 26. srpna referoval do Londýna československý vyslanec v Moskvě Zdeněk Fierlinger: „U zdejších anglických a francouzských diplomatů převládá přesvědčení, že vedle paktu o nenapadení byla sjednána tajná smlouva o rozdělení Polska a o anexi baltských států Sovětským svazem. Pochybuji, že to odpovídá pravdě, ačkoliv je možné, že v případě teritoriálních změn by Sovětský svaz žádal svůj podíl.“ Beneš v této situaci radil k zdrženlivosti: Paříž, Londýn i Moskvu budeme ještě potřebovat, zněla jeho teze.
Dne 31. srpna odeslal ilegální ÚV KSČ do Moskvy depeši odrážející domácí náladu v komunistickém hnutí po podepsání paktu Molotov–Ribbentrop. Doslova se v ní uvádělo: „Nová situace vyvolala částečně zmatek. Učinili jsme ihned opatření k objasnění situace masám a pro vystupňování boje proti okupantům. ÚV KSČ vydal mj. dvě provolání. Připravuje se druhé číslo Rudého práva. Prosíme o lepší podporu rozhlasem.“ Exilová Moskva v této souvislosti poslala prvnímu ilegálnímu ÚV KSČ 8. září 1939 strohé sdělení: „… Buržoazie nevede válku proti fašismu, jak to tvrdí Chamberlain a vůdci sociální demokracie. Je to válka dvou skupin kapitalistických zemí o světovládu. Mezinárodní dělnická třída nemůže v žádném případě bránit fašistické Polsko, které odmítlo pomoc Sovětského svazu a které potlačuje jiné národnosti. Komunistické strany bojovaly proti stoupencům Mnichova, protože chtěly vytvořit skutečnou antifašistickou frontu za účasti Sovětského svazu, avšak buržoazie francouzská a anglická odmrštily Sovětský svaz, aby mohly vést loupežnou válku. … Rozdělení států na fašistické a demokratické pozbylo svého bývalého významu. Podle toho se také musí změnit taktika. … tam, kde existují komunističtí poslanci, musí hlasovat proti válečným úvěrům a vysvětlovat masám, že válka jim přinese jen obtíže a bídu. Komunistické strany musí všude přejít k rozhodující ofenzívě proti zrádcovské politice sociální demokracie. Komunistické strany, zvláště komunistická strana Francie, musí vysvětlovat masám, že válka jim přinese jen obtíže a bídu. Komunistické strany musí všude přejít k rozhodující ofenzívě proti zrádcovské politice sociální demokracie. Komunistické strany, zvláště komunistické strany Francie, Anglie, Belgie a Spojených států amerických, které vystupovaly v rozporu s tímto stanoviskem, musí ihned korigovat svou politickou linii.“ Tyto projevy načas zpomalily genezi obou druhých československých odbojů: domácího i zahraničního.
Dne 3. září 1939 vlády Francie a Velké Británie vypověděly Hitlerovi válku; pro bojující Polsko však tento krok vyzněl jako plané gesto. Vyhlášením války současně začalo období tzv. podivné války, které skončilo na jaře 1940 německým přepadem západní a severní Evropy. Pro Čechoslováky to byla – jakkoliv to dnes zní poněkud nepochopitelně – zpráva naděje. 5. září se poprvé ozvala znělka československého vysílání BBC. Ve vůbec prvním projevu, předneseném sociálním demokratem Josefem Kosinou (vlastním příjmením Kalinou), jehož iniciátorem byla Labour Party, podporující jako první z britských sil obnovení Československa, uvedlo a burcovalo: „Neklesejte na mysli, vydržte novou vlnu násilí a zůstaňte věrni odkazu velkého Tomáše Masaryka. Neopouštějte prapor, který v naší svobodné zemi vztyčil prezident dr. Edvard Beneš se svými spolupracovníky. Hodina vašeho osvobození se blíží. Vaše tragédie otevřela světu oči a svět je povinen napravit křivdu, která se vám stala.“ Vůbec prvním politickým řečníkem československého vysílání se stal 8. září Jan Masaryk. Pravidelně se na anglických rozhlasových vlnách ozýval i hlas prezidenta Budovatele dr. Edvarda Beneše. Ve vysílání BBC byla důsledně uplatňována zásada audiatur et altera pars. (Ve Velké Británii ukončila BBC své československé vysílání r. 1996, v Praze r. 2006).
Dne 11. září se ustavila první exilová provizorní (prozatímní) československá vláda ve složení pro foro internissimo (pouze vnitřní členění pro vlastní potřebu) Edvard Beneš (předseda), Štefan Osuský (ministr zahraničí), Eduard Outrata (ministr financí), Sergej Ingr (ministr národní obrany – šlo o její jádrovou část); dále jsou uváděni Jan Šrámek (úřadující místopředseda), generál Rudolf Viest, Hubert Ripka a Juraj Slávik; je známa i jako Československý národní výbor. Zpočátku došlo k velkému sporu s francouzským předsedou vlády Edouardem Daladierem hlavně ve vojenských záležitostech. Edvard Beneš si však uchoval pevné nervy a po demisi francouzského ministra zahraničí Bonneta 2. října 1939 prosadil původní československý návrh. 18. září československá vojenská jednotka v Polsku pod velením podplukovníka Ludvíka Svobody přešla vlivem válečných událostí na území SSSR. Byla soustředěna v Kamenci Podolském a začala se nazývat Východní skupina československé armády.
11. září sděloval vojenský a letecký atašé podplukovník Josef Kalla londýnskému ústředí, že v Anglii se nachází k datu odeslání jeho přípisu kolem 8 000 československých utečenců. Z Kanady bylo možné podle Kallova názoru očekávat při odhadovaném počtu 25 000 Čechoslováků pro potřeby československé exilové armády zhruba 5 000 dobrovolníků; první dobrovolníci se hlásili již r. 1939 (Kalla se později stal členem československé vojenské mise v Kanadě, kde působil jako vojenský atašé). Jak upozorňuje český vojenský historik František Hanzlík, skutečný počet krajanů v Kanadě je badateli odhadován pro přelom třicátých a čtyřicátých let na přibližně 35 000 osob. Československé národní sdružení mimoto rozšířilo již r. 1939 svou činnost na celé kanadské území; v r. 1941 mělo v 60 odbočkách kolem 3 000 členů. Ve prospěch odboje získali v tomto roce ve sbírkách kolem 20 000 USD. Zvlášť velkou aktivitou se vyznačovali sokolové jako jedna z obzvlášť důležitých složek Sdružení. Československé národní sdružení na doporučení chicagské Československé národní rady zorganizovalo i zvláštní sbor řečníků-agitátorů, kteří vystupovali v jednotlivých odbočkách a informovali o aktuálních událostech druhé světové války, jež souvisely s naším druhým zahraničním odbojem.