Politolog Oskar Krejčí se ve své eseji zamýšlí nad probíhajícími prezidentskými volbami v Česku a nástupem nového autoritářství ve světě.

Politika není hra. Nebo jinak: čím více se politika podobá hře, tím méně je politikou coby zápasem o moc či využívání moci.

Volba prezidenta v Česku se ovšem hře podobá. Ve hře existují předem dohodnutá pravidla, a kdo je nechce přijmout, prostě nehraje. Nepřijde k volební urně – ovšem všudypřítomná politika mu přesto prezidenta přidělí. Prezidentská volba není hrou, v níž lze volně definovat sázku, její kvalitu a výši. Když volební hra skončí, někdo usedne na prezidentský stolec; nový vladař i staří poddaní zjistí, že se jednalo pouze o úvodní „hru“, která otevřela sérii „her“. Ti vnímavější už na začátku viděli, že prezidentská volba je tak trochu množstvím her hraných paralelně. Nebo že lze pokládat prezidentskou volbu za hru A, která je součástí jiné, větší hry B, což mění strategii hry A na taktiku ve hře B.

Příkladem hravých rysů prezidentské volby jsou televizní debaty. Ty se podobají znalostnímu kvízu. Ukazují, jak se kandidát a jeho tým připravili na představení. I když kandidát uspěje, znalosti uchazečů jsou vždy jiné než znalosti potřebné k výkonu funkce prezidenta. Televizní kvíz trochu poodhalí temperament kandidáta. Temperament je důležitý, ale je rychlost rozhodování předností, nebo nedostatkem? Málokdy je střelba od boku lepší než porada s odborníky či – nedej bože! – s knihou.

Prezident-stratég

V Česku se volí prezident jen na Velké věci, bude mít totiž na starost především moralizování a válku. Netřeba ho proto zatěžovat takovými otázkami, zda dokáže napravit „přehmaty“ privatizace. Má za úkol sjednocovat společnost – však také hned v nástupnickém projevu oznámí, že chce být prezidentem všech, nejen těch, kdo pro něho hlasovali. Délka i povaha mandátu mu dá možnost dívat se na problémy z nadhledu a přemýšlet o střednědobé nebo dokonce dlouhodobé perspektivě. Který prezident ale jako vrchní velitel ozbrojených sil dokáže říci: „Nedáme v NATO souhlas s bombardováním Jugoslávie či Libye!“ „Nepošleme vojáky do Iráku, Afghánistánu, Mali!“ Odpovědi, ač nevyslovené, jsou dány předem. Zlí jazykové by mohli říct, že kdyby se do prvního kola voleb nezapletl Jaroslav Bašta, mohl se vítěz mezi kandidáty už před měsícem vybrat losem.

Politika bývá často přirovnávána k šachům. Děje se tak právě proto, že šachy jsou nejznámější strategická hra. To zjednodušeně znamená, že šachista i politik musí myslet několik tahů dopředu. Je tu však problém: strategické hry vylučují náhodu, ale v politice náhoda patří k nejdůležitějším činitelům. K tomu je třeba doplnit, že šachy jsou zpravidla přiřazovány mezi hry, kde hráči mají úplnou informaci: protihráči vidí rozložení sil a znají předcházející tahy. To rozhodně není situace voličů prezidenta. Obecně ovšem platí, že v politice je úplná informovanost výjimečná. Je tu ještě zásadní rozdíl. Šachy jsou hrou s nulovým součtem, kdy zisk jednoho se rovná ztrátě druhého. V politice je často velká ztráta jednoho spojena s malým či žádným ziskem druhého. V politice neznamená pat konec zápasu, je pouze přechodnou situací s různě pestrým množstvím variant změny. V politice také aktéři i při špatné informovanosti mohou sledovat více cílů – kandidát na prezidenta může ve skutečnosti usilovat o sebeprezentaci s cílem vytvořit si výhodnou startovací pozici pro kandidaturu do Senátu. A v neposlední řadě platí, že se v politice hra s nulovým součtem může proměnit na užitečnou spolupráci všech nebo dokonce solidární jednání; pravidla může změnit i kompromis. Štábní hry nemusejí být dobrou přípravou na politiku.

Nehistorická politika

V politice nekralují dohodnutá pravidla, ale zákonitosti. Jiné jednání a jiné důsledky jednání si tyto zákonitosti vynucují v historických obdobích, jako byl únor 1948 či listopad 1989, kdy se měnil režim a s ním i politický systém, jinak v nehistorických obdobích. Současné tři dekády trvající nehistorické období nevyžaduje od prezidenta velké činy – možná by bylo lepší říci, že jim brání. Politika nemění systém, ale věnuje se jeho údržbě. Pokusy o „historické činy“, třeba v podobě východní politiky, odcházejícího pána Hradu kloužou po povrchu, jsou více medializované než ukotvené v sociálním životě a jako odchylka nepřežijí nástup nového prezidenta. Vyhrává ten, kdo dokáže lépe naplnit přání Jeho Veličenstva Bruselu.

Dějiny ovšem neskončily, jenom se plíží mimo úmysly prezidentů. Tak jako šachy mohou hrát lidé nevidící na dva tahy dopředu, i v politice se povětšině pohybují lidé, kteří netuší, co je strategie. Nevidí důsledky svých činů a nekonání. Ve světě už před lety nástup nového autoritářství zastavil vlnu demokratizace. I když analytické pracoviště Freedom House není nejlepší informátor o situaci (až příliš často si plete podporu zahraniční politiky USA s oddaností demokracii), jeho loňská výroční zpráva je varující: hovoří o „16 po sobě jdoucích let úpadku globální svobody“. Tváří v tvář narůstajícímu chaosu se nelze moc divit. Vybírat v takové situaci mezi oligarchou a vojákem není vskutku snadné. Zatím je možné se utěšovat, že ve srovnání s revolučními nadšenci, jako byl Cromwell, Robespierre či Stalin, je nové autoritářství „uživatelsky přívětivější“ a „vegetariánské“.[i] Na co asi myslel Donald Trump, když se díval na dav útočící na Kongres, aniž by vyzval ke zklidnění situace? Jak si představoval druhý krok?

Nebezpečné změny

Nové autoritářství nemá ideologii. Současná politická elita proto v Evropě pracuje s jinými nástroji. Především dobře ví, která slova jsou korektní a jak se má mluvit o tom kterém tématu. Protože protagonisté nového autoritářství neznají či nechápou odkaz George Orwella, chlubí se tím, že dokážou poznat, že rezoluce proti válce a za spravedlnost je podvracením republiky a zradou celého Západu. Nevidí, že v situaci narůstající nervozity, skupinové nenávisti a davové psychózy jsou právě občanské iniciativy, jako je petice Mír a spravedlnost, statečným projevem snahy udržet politiku v koridoru rozumu. Noví autoritáři hájí odkaz sametové revoluce, aniž tuší, jaký měla na počátku étos. Jak často a marně připomíná Jan Schneider, podstatu Charty 77 tvořil požadavek dialogu vlády s opozicí. Dnes její oficiální obhájci chtějí s opozicí diskutovat pomocí zákazů, pokut a soudů.

Otcové zakladatelé nového autoritářství nekritizují systém, prostě jej shora mění. Připravovaný nový náhubkový zákon by měl do trestního práva doplnit skutek, na jehož základě by bylo trestné vytvářet a šířit nepravdivé informace, které by mohly znepokojit obyvatelstvo nebo ovlivnit jeho rozhodování o závažných společenských otázkách. Při jeho obhajobě se z vládních míst ozývá, že „lež není názor“. To sice zní elegantně, ovšem není to pravda: lež je názor ukrytý za klamavými slovy. Prokázat ale, že narušitel náhubkového zákona znal pravdu a úmyslně ji zaměnil odlišným tvrzení s cílem znepokojit či ovlivnit nebývá snadné. A hlavně: co je v politice pravda? Je to kolektivní statek, který se neustále mění. Zpravidla se politická pravda poodhaluje pomocí diskuse – není zjevením v kanceláři někde na ministerstvu vnitra. Zatím to vypadá, že se cenzuře a propagandě bude v orwellovském duchu říkat „boj proti dezinformacím“. Bude zajímavé sledovat, zda pro takovýto zákon zvednou ruce všichni poslanci ODS. A co udělá nový prezident.

Dvoupólová politika

Od počátku jsou tyto prezidentské volby tak trochu referendem o Andreji Babišovi. To vytváří iluzi jednoduchého srozumitelného binárního sporu, což hru připomíná. Navíc druhé kolo dostane podobu simultánky, kdy se téměř všichni poražení účastníci kola prvního zařadí za Petra Pavla. Ukazuje se, že předvýběr byl důležitější než kampaň. Tím zápas o trůn nabyl rysy hry. Nelze ale nikdy zapomínat na zásadní rozdíl: účastníci hry si vybírají hodnoty, o které se vede zápas; vybírají si takové hry, kde vsazené hodnoty odpovídají jejich naturelu či aktuální náladě. V politice je to jinak. Hodnoty, o něž se v politice „hraje“, mohou být sice vymezeny jako moc, území, hradní trůn, ve skutečnosti se ale jedná o lidské životy. Ať již za čtrnáct dní vyhraje kohokoliv, sáhne si na osud lidí této země.

Výsledek prezidentských voleb v prvních měsících víc ovlivní náladu ve společnosti než rozložení politických sil. Prezidentský stolec se v Česku vyznačuje malými pravomocemi. Má ale velký symbolický význam daný jak tradicí, tak i silnou, výchovou naučenou tatíčkovskou vazbou. To umožňuje v krizových situacích přesah daleko za rámec reálných pravomocí přidělených prezidentskému stolci Ústavou. Takto se může měnit vliv na moc. A s mocí není radno si zahrávat ani v nehistorickém období.

Poznámky:

[1] Přitažlivá charakteristika slovy „uživatelsky přívětivější“ a „vegetariánské“ pochází ze studie KRASTEV Ivan: Paradoxes of the New Authoritarianism. In: Journal of Democracy. April 2011, Volume 22, Number 2.