Nevládní ekologové jsou momentálně dosti zděšeni ve Sněmovně projednávanou novelou zákona o územním plánování a stavebním řádu. Není divu, píše Jan Zeman.

Z historie územního plánování

Předně, rozporuplné požadavky na využívání území lidmi vedou k nekonečné řadě větších i menších sporů a časem i k disciplíně zvané územní plánování. Jeho počátky lze vysledovat v zastavovacích plánech, používaných u nás při výstavbě středověkých měst na „zelené louce“, popř. nových čtvrtí na „zelené louce“, viz u nás Nové Město pražské za Karla IV.

Pomalý rozvoj ve středověku, sem tam vržený zpět ničivými válkami či pandemiemi, rozvoj územního plánování nepodporoval. Rychlý rozvoj za kapitalismu vedl při absenci územního plánování k značnému chaosu a tím i ke značným ekonomickým i mimoekonomickým ztrátám. Klasicky vznik dělnických čtvrtí přilepených k továrním areálům, zpravidla se silně znečištěným ovzduší, otřesnými hygienickými podmínkami a často i bez základní občanské vybavenosti. Šlo o výstavbu zjevně značně nekomplexní. Chybějící občanské vybavení vznikalo zpravidla s velkým zpožděním a nejednou i při problematické lokalizaci. Územní plánování bylo velice potřebné, ale nějak se mu nedařilo, zvláště pak ve velkých městech a průmyslových aglomeracích, kde bylo potřebné nejvíce. Ekonomický liberalismus vítězil nad zdravým rozumem za konjuktury i za ničivé krize 1929–33.

Roky 1945–89

Plánovitý rozvoj územních vztahů u nás začal výrazněji až za socialismu, tj. po roce 1945. K úspěšným produktům územního plánování patřilo panelové sídliště s komplexní občanskou vybaveností (dnešním jazykem), tj. se školami, zdravotnickými středisky, kulturními domy, poštami, obchody, službami, veřejnou dopravou, veřejnou zelení… Šlo i o příklad efektivní minimalizace dopravních potřeb, resp. nikdo nemusel za uspokojením svých základních životních potřeb s výjimkou zaměstnání a speciálních potřeb jezdit daleko. Pravda, vysoký tlak na výstavbu nových bytů 1. kategorie (včetně WC, vodovodu, centrálního vytápění atd. v každém bytě, v minulosti nedosažitelných vymožeností) způsoboval, že výstavba občanského vybavení mívala menší či větší zpoždění, ale tehdejší územní plány s ní počítaly a nestávalo se, že by příslušné pozemky propadly čísi komerční výstavbě s odlišným určením.

Územnímu plánování se dařilo podstatně více ve velkých městech a v průmyslových aglomeracích, méně ve venkovských regionech, kde se mnohým zdálo, že územní plány zas tak moc nejsou potřebné. To byl ale omyl, potřebné jsou i ve venkovských regionech, byť tam škody z jejich absence bývají mnohem menší.

Komplikovaná situace byla zejména v oblasti tzv. pohraničí, které se odsunem Němců vylidnilo a znovu osídlit jej bylo obtížné, dále v tzv. hraničním pásmu a velkých vojenských výcvikových prostorech, kde byl větší rozvoj nežádoucí. Některé obce tam zcela zanikly.

Na otázku, zda bylo za socialismu územní plánování nedostatečné nebo nadměrné, lze jednoznačně odpovědět, že nedostatečné. Za největší průšvihy považuji nevypracování jednotného územního plánu pro regiony s rozsáhlou povrchovou těžbou uhlí, zvláště pak Severočeského Podkrušnohoří, neboť by se tak mohlo některým škodám předejít, nezahrnutí rozvoje meziměstských tramvajových tratí do územního plánu Ostravska (čtyři dotčené okresy se nebyly s to domluvit na jednotné koncepci veřejné dopravní obsluhy) a další. Naopak územní plán pro oblast dotčenou plánovaným vodním dílem Křivoklát pomohl skutečnosti, že se tento zjevně škodlivý záměr neuskutečnil.

Socialistický systém územního plánování dobře podpořil zákon o územním plánování a stavebním řádu č. 50/1976 Sb. Tehdejší územní plánování ve spojení s dalšími mechanismy rozvoje socialistické společnosti, připívalo k relativně vyrovnanému územnímu rozvoji, kdy nebyly bohaté a chudé regiony, regiony dopravně izolované a s chybějící jinou základní technickou infrastrukturou, regiony s nedostatkem pracovních příležitostí, regiony s nedostatkem bytů a regiony bez přiměřeného občanského vybavení. Konečně, i tzv. střediskové obce vznikly z důvodu, že nebylo možné všechny obce a vísky vybavit potřebným občanským vybavením.

Územní plánování tehdy nezabezpečovalo (a při neuspokojivé legislativě a nedostatečné pozornosti mu věnované) ani nemohlo zabezpečit účinnou ochranu životního prostředí, takže se některé regiony ocitaly na hranici ekologické katastrofy. Základní nedostatky v ekologické legislativě představovala absence zákona o odpadech a o posuzování vlivů na životní prostředí (byť expertízy efektivnosti větších investičních projektů se konaly), nedostatečný byl zákon o opatřeních proti znečišťování ovzduší, o státní ochraně přírody, rozporný byl zákon o ochraně zemědělského půdního fondu.

Po roce 1989

Po roce 1989 vzápětí nastoupila politika reálné likvidace venkova, chabě maskovaná jistě užitečným programem obnovy venkova. Ničení zemědělství, rozvrácení lesního hospodářství, rušení vesnických výrob a služeb, omezování péče o venkovské silnice a železnice a veřejné dopravy v rámci pochybných úspor, rušení venkovských pošt, škol, zdravotních středisek a kulturních domů pro nedostatečné vesnické rozpočty… ničí venkov, zvláště ten odlehlejší. Proti nedostatku pracovních míst a základních služeb obyvatelstvu stojí jen dostatek bytů a relativně zachovalá příroda, včetně postupující výstavby vodovodů, kanalizací a čistíren odpadních vod na venkově a někde i dílčí opatření obnovy územních systémů ekologické stability krajiny. Velká města naopak trpí nadměrnou koncentrací aktivit, zvláště do jejich center, a intenzívní silniční dopravou. Průmysl je zásadně destruován, což v některých případech – zavření hutí a dolů na Kladensku – stačilo k jejich ekologickému ozdravění, ovšem za cenu sociálně ekonomické katastrofy příslušného regionu. Jinde životní prostředí významně zlepšila realizace nové ekologické legislativy, v případě ochrany vod omezování neslavné praxe udílení výjimek z povinnosti čistit odpadní vody. Ano, v mnoha městech se výrazně zlepšilo životní prostředí, ale tento úspěch přehlušují těžké sociální problémy, které není obnovená kapitalistická společnost ochotna (ani schopna) řešit.

Nechvalná Havlova teze o údajných „čtyřiceti letech temna“ měla katastrofální dopady na společnost, nejen ve smyslu jejího vzorného rozhádání se. Teze o bydlení v panelácích jako o bydlení v „králíkárnách“ byla urážkou všech občanů v panelových domech bydlících. Navíc tzv. komplexní bytová výstavba z dob socialismu se zhroutila a pan trh ji nedokázal nahradit, takže se bytový problém vyhrocoval, místo aby se řešil, na rozdíl od let reálného socialismu, o vzniku nebydlících, včetně čistých bezdomovců nemluvě.

Mnoho škod napáchalo zrušení národních výborů k 1. 1. 1991. Krajské byly zrušeny bez náhrady, okresní nahradily z ministerstva vnitra řízené okresní úřady, místní a městské se transformovaly na obecní a městské úřady. Počet úředníků se zhruba zdvojnásobil. Další paseku způsobilo ustavení krajů a zrušení okresních úřadů v letech 2000 až 2002 a opět se počet úředníků zdvojnásobil. Obě velké transformace samozřejmě citelně poškodily i územní plánování, resp. stavební úřady.

Významným zásahem do zákona o územním plánování a stavebním řádu byla jeho Vavrouškova novela k 1. 7. 1992. Změn přinesla řadu. Kromě rehabilitace soukromého vlastnictví bylo nejvýznamnější podstatné omezení zákazů ve prospěch „územních limitů“ všeho druhu. Tím vytvořila i prostor k vyjednávání jednotlivých účastníků územního a stavebního řízení. Kontroverzní bylo rozhodnutí, že obec je, při povinnosti respektovat soukromé vlastnictví a svůj značně omezený rozpočet, prakticky suverénem na svém území. Byl to nekompromisní požadavek vítězů listopadu 1989, který reagoval na údajné neúnosné poručníkování ze strany socialistického státu, uplatňující se na vertikále „ministerstva – krajské národní výbory – okresní (někde obvodní) národní výbory a městské a místní národní výbory.“

Tato novela měla potenciál v územním plánování leccos zlepšit. V praxi ale neměla šanci, protože v roce 1992 zvítězivší pravice se na územní plánování dívala jako na přežitek socialismu a platný zákon prakticky ignorovala. Jeho další velká novela k 1. 7. 1998 omezila samostatnost obcí, přes četné protesty. Stát jim může nově nadiktovat své veřejné zájmy, zejména v oblasti staveb dopravní a spojové infrastruktury, ale také těžby významných ložisek nerostných surovin, územní rezervy pro neodůvodněný a ničivý kanál Dunaj-Odra-Labe apod. Situaci významně zhoršila rozmáhající se zvůle dálničářů, sahajících někdy až ke hvězdám, proti které se leckde zvedal odpor, často iniciovaný nevládními ekology. Současně se do územního plánování dostaly územní systémy ekologické stability krajiny. Pravda, jejich obnova a někdy i ochrana byla obtížná.

Rozvoj silniční dopravy byl od počátku v ostrém rozporu s požadavky na harmonický i trvale udržitelný rozvoj, nejvíc přispěl ke zhoršení životního prostředí ve městech, při dálnicích a dalších hlavních silnicích. Závažný byl i dělící efekt silnic a zvláště dálnic. Silniční doprava se rozvíjela i za socialismu a způsobila množství škod na životním prostředí, veřejném zdraví i na územní struktuře přírody a sídel. Problém zesílilo, když se v dopravní politice po roce 1989 stala hlavní prioritou silniční doprava, zvláště pak výstavba dálnic za každou cenu, a její negativa se velmi často ignorovala.

Několik případů z praxe

Vedení vnějšího okruhu Prahy přes Prahu Suchdol bylo zrušeno v roce 1975. V roce 1991 se již údajně demokratická radnice hlavního města Prahy vrátila k silně devastační trase přes Suchdol. Narazila na tvrdý odpor v Suchdole, v Lysolajích a v Dolních Chabrech. Tak se stalo, že dálničáři neúspěšně lámou odpor pražského Suchdola již 32 let. Při znásilňování sesuvných území v Českém středohoří způsobily v červnu 2013 ničivý, ale všemi soudnými předvídaný sesuv asi půl miliónu kubíků horniny na rozestavěnou dálnici D 8. Zničily přitom místní železniční trať (na místo snahy ji obnovit rozvinuly snahy na její zrušení). D 8 přes České středohoří má zpoždění 15 let a jeho investiční náklady se zvýšily 5x. Vinni jsou ale prý kritici této nesmyslné trasy dálnice D 8. Dopravně optimální, šetrná a relativně levná trase dálničního obchvatu Plzně plzeňští radní (dle zlých jazyků z důvodu spekulace s pozemky) se rozhodli nahradit delší, dražší a konfliktnější trasou přes vrch Valík. V následném sporu s rebely ztratili osm let. Navíc se náklady zvýšily asi o osm miliard korun. Na Královéhradecku v rámci prosazování mnohem větší, dražší a ničivější dálniční křižovatky u Opatovic nad Labem vyvlastňovali potřebné pozemky od statkářky Havránkové plných 13 let. Na maléru se podepsalo několik obratu způsobených změnami v poměru sil mezi příznivci „malé“ a „Velké“ křižovatky u Opatovic. Nakonec byla prosazena a postavena velká křižovatka, neb se se škodnou nevyjednává. Atd.

Územní plán jako trhací kalendář? Ano, tak to často vypadá, nejen v Praze. Tzv. demokratizace územního plánování se mění v tvrdý box mezi velkými státními i soukromými investory a případní rebelové z řad občanů a ekologických aktivistů jsou odháněni co by obtížný hmyz.

Zjednodušíme, zrychlíme, zlevníme

Územní plánování, stavební řád a zejména výstavbu měl zrychlit nový zákon o územním plánování a stavebním řádu č. 183/2006 Sb. Nestalo se tak, protože zavedl EU požadovaný soudní přezkum rozhodnutí přijímaných podle tohoto zákona a ten jaksi měl nejednou až neuvěřitelné problémy. Případy, kdy odvolání leželo na soudu tři roky, nebyly mimořádné. Často se ale soudy vlekly z důvodu srovnatelné síly jednotlivých soudících se stran.

Ano, všechny významné novely zákona o územním plánování a stavebním řádu slibovaly hory doly, zvláště pak zrychlení povolování staveb, v zájmu kterých je prý nutné omezovat svobodu a demokracii. Přestože všechny jeho změny vesměs omezovaly práva veřejnosti na účast, toto povolování vesměs zpomalily, jistě i pro klesající kvalitu státní správy a samosprávy a neurvalost části investorů veřejných i soukromých. Negramotnost vládnoucích vrstev zde stoupá ke hvězdám, škody rostou. Zkušenosti jsou takové, že na osobě ministra pro místní rozvoj nezáleží, protože ten nemá o reálné praxi obvykle ani potuchy a snaha o vyrovnaný rozvoj jednotlivých regionů mu neříká nic (dříve prý přežitek socialismu, resp. trh prý ukáže).

Absurdistán nového zákona

Změny z doby vlády Andreje Babiše byly vesměs negativní: jednak se zrušilo povinné posuzování vlivů na životní prostředí na množství projektů střední velikosti včetně účasti veřejnosti na něm, jednak na návrh poslance J. Foldyny (tehdy ČSSD, dnes SPD) došlo v roce 2017 k omezení účasti veřejnosti na územním a stavebním řízení. Prý jsou brzdou rozvoje, ač skutečnou brzdou rozvoje jsou především pochybné prosazované projekty, mimo jiné jím tvrdě prosazovaných rejdařů na zlepšování plavebních podmínek, šílený kanál Dunaj-Odra-Labe nevyjímaje.

Nový zákon o územním plánování a stavebním řádu č. 283/2021 Sb. z dílny ANO 2011 a ČSSD předpokládá zrušení stávajících stavebních úřadů a jejich nahrazení jedním stavebním superúřadem a jeho krajskými pobočkami, s tím, že sebevětší nesmysly budou moci krajské a místní samosprávy pouze připomínkovat. Proti tomu se ze strany samospráv zvedla téměř všeobecná nevole. Přesto byl tento zákon v roce 2021 prosazen s účinností od 1. 7. 2023.

Druhou šíleností je změna, kdy stanoviska orgánů státní správy hájící vybrané veřejné zájmy (životní prostředí, veřejné zdraví, ochranu památek…) přestanou být závazná pro příslušný povolující stavební úřad. Obrazně řečeno, sebepochybnější stavební záměr může být víc než ochrana kulturní památky či přírodní rezervace, o veřejném zdraví nemluvě. Záleží na uvážení stavebního úřadu, který má za úkol povolit prakticky cokoliv kdekoliv, zvláště pokud o to požádá ministr pro místní rozvoj nebo ministr dopravy. Naznačují to i představy o značných úsporách na stavebních úřadech a jejich pobočkách. Nemá jít jen o úspory na pracovnících.

Vláda Petra Fialy, nevytvořila stavební superúřad s tím, že obce a města nepřijdou o své pravomoci, a jeho účinnost odložila na 1. 1. 2024. Slíbila četná dílčí stanoviska k ochraně životního prostředí nahradit jednotným závazným ekologickým stanoviskem. Po odstoupení ministryně životního prostředí paní Hubáčkové v říjnu 2022 došlo ke změně – ekologické stanovisko z návrhu zmizelo, dosavadní dílčí stanoviska také nebudou. To je nehoráznost.

Současně návrh dále omezuje účast veřejnosti na územních a stavebních řízení, a to jen na účast na řízení dotýkající se zvlášť chráněných území. To je velmi zlé. Předkládání nekvalitních a bezohledných projektů je v Česku na denním pořádku. Snaha zrušit Letiště Plzeň/Líně ve prospěch megafaktory na výrobu autobaterií i přes rozhodný odpor krajského města je jedním z nich.

Chápu, že nevládní ekologové, kteří na vládě Andreje Babiše někdy neprávem, někdy právem, nenechávali nit suchou, najednou prozřeli a protestují. Stalo se ještě včera údajně nemožné: aktuální návrh novely stavebního zákona je horší i ve srovnání se zákonem, protlačeným vládou Andreje Babiše. Smutné.

Novelu nového zákona nyní projednávají poslanci.