Matěj Stropnický píše o úkolech spolupráce odborů a zbytků politické opozice v časech vlády „kolektivního Orbána“ v Česku.
Říjnová odborářská demonstrace zaujala média a komentátory kdečeho víceméně jen chabou účastí a sklidila vesměs posměch, který vzápětí znamenal náhlou smrt prezidentské aspirantury prvního odboráře Josefa Středuly, jak jsem tehdy podrobně popsal. Jejich středeční protest před Úřadem vlády měl docela odlišný ohlas. Pozornost byla tentokrát soustředěna především na řečníky a zejména ještě na řečníky z řad zástupců politických stran. V pořadí, jak mluvili, vystoupili: Radim Fiala za SPD, předseda sociální demokracie Michal Šmarda, předsedkyně komunistů Kateřina Konečná a šéf hnutí ANO Andrej Babiš. Když pomineme, že největší zástupnou pozornost vzbudila u komentátorů Babišova drahá bunda, vytýkali téměř shodně na SeznamZprávy, na Alarmu, v Deníku Referedum i na Novinkách, že odboráři neměli zvát Konečnou, protože je komunistka, Babiše, protože je miliardář, SPD, protože jsou to fašisti, a že tam neměl chodit Michal Šmarda, když věděl, že se na pódiu potká s výše zmíněnými. Jinými slovy, odboráři se měli sejít znovu sami, aby se jim komentátoři mohli vysmát za nízkou účast a nulové ohrožení vlády.
Šest požadavků pořadatelského odborového svazu KOVO bylo nemístně mírných a obecných, právě to se na nich jistě líbilo Martinu Čabanovi a SeznamZprávám. Kováci chtějí: aby vláda o důchodové reformě diskutovala jednak s odbory a jednak i s politickou opozicí, aby předložila návrh dřívějších odchodů do důchodu náročných profesí, aby přestala strašit zvyšováním věku odchodu do důchodu, pokud ho (rovněž podle svého tvrzení) zvyšovat nehodlá, aby financování důchodů zajistila z rozpočtových příjmů, aby zájmy českého průmyslu včetně jeho zaměstnanců hájila v EU (myšlen je odpor vůči emisní normě Euro 7) a aby prostě vedla skutečný sociální dialog.
Být vládou, jak je plním: s odboráři se okázale sejdu, dvakrát, třikrát, konstatuji, že vláda musí šetřit a odmítá zvyšovat daně, odborářské požadavky označím za „nezodpovědné“ s tím, že jsme se tedy neshodli, a mám dialog splněný. Vláda by byla hloupá, pokud by neudělala ani toto, nic ji to totiž nestojí. Tedy spíš: nic by ji to nestálo právě kdyby stáli odboráři na demonstraci před Úřadem vlády ve středu sami, jak jim dodatečně poradila levicová i pravicová liberální média. Jenomže tam sami nestáli.
Tentokrát demonstraci nepořádala odborová centrála jako celek, ale její nejsilnější úd svaz KOVO, který centrála jen podpořila. (Na tiskové konferenci před akcí byl Josef Středula ostatně představen až jako poslední.) Debakl Středulovy prezidentské kandidatury, když nejprve nedokázal sebrat potřebné podpisy, poté se ostudně ucházel o podporu vládních senátorů, a nakonec odstoupil ve prospěch liberální ekonomky Danuše Nerudové podpořené v klání vládním SPOLU, vytvořil pnutí uvnitř odborových svazů. Ba co víc: pnutí vytvořila již ona kandidatura samotná, ne až její debakl. Politickou odpovědnost za ni nevyvodil Středula žádnou. Přitom je zcela zřejmé, že jejím nedostatečným projednáním se svazy na samém počátku (natož pak se „statisíci odboráři“, jimiž se občas zaštiťuje), zapříčinil nízkou účast na říjnové demonstraci a tou pak zpětně odbory poškodil. Nyní se tváří, jakože se nic nestalo. Jenomže stalo: Středula si příliš zadal s vládou a politicky shořel. Nepochybně i proto nyní převzaly iniciativu kováci.
KOVO však převzalo nejen iniciativu, ale především zvolilo velmi odlišnou politickou taktiku od linie, na kterou jsme byli zvyklí ve Středulově éře. Středula se tvářil nadstranicky, chtěl ale strašně být zároveň statistikem, ekonomem i veřejným intelektuálem, až zapomínal být odborářem, tedy jen s mírnou nadsázkou tribunem lidu. Tak moc si zakládal na svém antikomunismu a tolik slovně odmítal populismus, aby se zalíbil vládě a liberálním médiím, až se vzdálil ulici, která ho nikdy nikam nenásledovala. Nemá tedy pravdu Pavel Šplíchal v Alarmu, že podporu „ulice“ dodali Babišovi právě až kováci. Na Babišových mítincích bývá i bez celorepublikového svozu podobně lidí, jako jich ve středu dovezly do Prahy odborářské autobusy. Kováci si pozváním politické reprezentace opozičních stran především uvědomili, že ačkoli se jistě s Babišem neshodnou na minimální mzdě, která však tématem demonstrace nebyla a nebylo tedy od komentátorů ani fér to opakovaně připomínat, a jakkoli jsou jistě ve svém vedení (kdovíjak jak je to ovšem v odborové členské základně, že?) méně kritičtí k EU než Konečná nebo dokonce SPD, pak v otázce věku odchodu do důchodu všichni pozvaní hájí totéž. Když píšu „hájí“, zahrnuji do toho ovšem i hájení neúspěšné, ba přímo neschopné.
Jenomže v jádru kritiky adresované liberálními komentátory zprava i zleva nové politické taktice odborů je vlastně zásadní spor: je jím rámování naší politické současnosti jako konfliktu ani ne tak pravo-levého, ale jako konfliktu mezi demokracií a autoritářstvím, které nám shodně ordinují pravicová i levicová liberální média. Pravdivé nebo nikoli? A v čí prospěch toto rámování působí zejména? Pokud totiž na jedné straně stojí z hlediska liberálních médií (ano, liberální levice si vyhrazuje, že sice pravicová, ale) demokratická vláda a na straně druhé oligarchové, dezoláti, chcimíři, kolaboranti, autoritáři a dokonce fašisté, pak jde o souboj demokracie a autoritářství, v němž je potřeba za každou cenu hájit demokracii (a tedy přechodně i pravicovou vládu, podporovat pravicového prezidenta atd., dodává liberální levice). Jenomže, je to opravdu tak? Vládní strany mají všechno. Vládu, většinu ve sněmovně, drtivou většinu v senátu, svého prezidenta, a právě se chystají jeho prostřednictvím obsadit Ústavní soud. Na jejich straně stojí i hlavní proud mainstreamových médií, opět včetně liberálně-levicových. Tato absolutní „demokratická“ většina ale nepřestává bojovat proti zbytkům opozice, od které prý i nadále hrozí oligarchizace, autoritářství a fašismus, a ovšem i proti opozicím novým, které se vynořují a zanořují na náměstích. Tady nehrozí nástup Orbána, tady kolektivní Orbán již vládne, akorát má podobu Rakušana, Černochové, Blažka, Pekarové-Adamové a Petra Koláře. Liberálové a zejména jejich levice opět bojuje jinou bitvu, než která jí defiluje na politické scéně.
Jenže kováci se rozhodli v momentu oslabení Josefa Středuly prezidentským fiaskem tento výklad situace jako boje demokracie s autoritářstvím odmítnout. Když už Středula nedokázal odstoupit sám, nevyzvali ho k rezignaci, jíž by nepochybně způsobili v odborech nové pnutí v nejnevhodnější situaci. Přizvali ho na podium, ale ve vlastní režii – a Středula souhlasil, aby si zachránil kožich. Kováci odmítli hrát hru pravice a liberálů vší provenience na zápas o demokracii v situaci, kdy již pravice veškerou mocí vládne, a poté, co Středulova taktika spojenectví s pravicí proti ulici selhala na celé čáře. Je to tedy přesně naopak, než píší pravicoví i levicoví liberální komentátoři. Odbory spojenectví s protivládní politickou opozicí (byť zatím bez organizátorů velkých demonstrací svolávaných nahodilými a ovšem problematickými „primitivními rebely“ Vrábelem nebo Rajchlem) uzavřít musely, pokud nechtěly zůstat středulovskou vládní stafáží.
Tím se ovšem vůbec neříká, že je to spojenectví na život a na smrt čili ve všech otázkách, které ještě přijdou. Samozřejmě, že si mají odbory držet od Andreje Babiše distanc, protože stojí ve většině ekonomických otázek na opačné straně barikády. Je třeba se vyvarovat legitimizace jeho hnutí jako levicového projektu, jímž není, nikdy nebylo a nikdy nebude. To samé, jen ve větší míře platí i o SPD, o takovém Rajchlovi ani nemluvě. Ostatně o tom, že si liberální levice nepovšimla, a liberální pravice nechtěla povšimnout, že v osobě Kateřiny Konečné se do čela KSČM dostala po letech reformovaná komunistka se zcela legitimním politickým programem, jak po tom liberálové vždy volali, by ovšem bylo třeba napsat samostatný text.
Chyba není tedy v samém účelovém spojenectví odborářů s politickou opozicí. Existují však rizika ve způsobech, jimiž se může uskutečňovat – a to je třeba bedlivě sledovat. V tomto smyslu byl nejslabším momentem nepochybně fakt, že odboráři na demonstraci v projevech připsali zločinný podíl na schválení největší díry do státního rozpočtu posledních let v podobě zrušení výpočtu daně z příjmu ze superhrubé mzdy pouze ODS a KDU-ČSL. Právě tato amputace státního rozpočtu vytvořila první, nejzásadnější a na válce a okolním světě nezávislou, ryze českou příčinu vysoké inflace, která otevřela pravici prostor ke snižování valorizace důchodů a teď vůbec i k prosazení zvýšení věku do něj, „aby se státní kasa nezhroutila“. Přitom bez části poslanců SPD a zejména bez všeobecné podpory hnutí ANO by tato díra nikdy neprošla. Ne dost na tom, že podíl SPD a ANO na této amputaci odboráři zalakovali v projevech, stejnou výběrovost ve výčtu viníků projevili i v textu svých požadavků: i tam podíl hnutí ANO a SPD na věci absentuje. Teprve toto je nepřijatelné a nesmí se to opakovat, protože žádné „co jsme si, to jsme si“ s Babišem ani s SPD odbory sjednávat nesmějí, pokud tu mají být i poté, co obě tato hnutí pozře jáma pamětnice.
To odbory mají totiž využít ANO a SPD (a konec konců i ČSSD a KSČM) pro obhajobu zájmů, které si stanoví. Nikoli naopak. Prvním předpokladem toho, že v tom budou úspěšné, je, že budou své nové spojence ve věci obrany důchodů získávat i pro další odborářské požadavky s cílem vytvořit z doposud obojakého protivládního spojenectví spojenectví levicové. Milé odbory, máte politickou opozici na pódiu, tak ji začněte úkolovat. Klidně u toho můžeme vespolek říkat, že kolektivního Orbána je třeba porazit v zájmu demokracie.