Matěj Stropnický píše o tom, jaká poučení přinesla sobotní odborová demonstrace a zářijové demonstrace pro protestní hnutí uprostřed mnohočetné krize.
Dlouho připravovaná sobotní demonstrace odborů skončila pro malou účast neúspěchem, který je fatální hlavně z pohledu prezidentské kandidatury Josefa Středuly. Pro tu zřejmě představuje v podstatě náhlou smrt. Pokud byla doteď jeho kampaň předmětem pokryteckých útoků ze stran, z nichž žádná podpora beztak ani jemu osobně ani požadavkům kolektivu odborů přijít nemohla, hrozí teď, že smířlivě laděná Středulova kandidatura umravňuje odbory samotné – a to je z dlouhodobé perspektivy nebezpečnější. Ulice nepřišla, východiska, obsah i formu protestů je třeba propojit a radikalizovat.
Nezdar demonstrace má mnoho příčin a rozdělím je do tří skupin. První se týká samotného postoje odborů pod vedením Josefa Středuly k existujícímu politicko-ekonomickému systému, a tedy k vládě a také k velkému byznysu. Druhá se odvíjí od nepochopení současné politické situace, z něhož pramení mimoběžnost části přednesených požadavků, a třetí – oproti dvěma předchozím jediná lehce napravitelná – se dotýká způsobu provedení demonstrace. Začnu od konce, protože je to nejsnazší.
Schůze místo demonstrace
Odborářská demonstrace připomínala spíš schůzi. Řečníci, nepochybně poctiví lidé, si připravili shrnutí problémů ve svých odvětvích. Dozvěděli jsme se tedy o situaci pošťáků, filharmoniků, železničářů, učitelů, zdravotních sester nebo lidí se zdravotním postižením. Jejich situace je setrvale nevalná a teď se zhoršuje rychleji. Byly to výroční zprávy, přednesené tu souvisleji, tu koktavěji, zakončené poděkováním za podporu a výzvou k podpoře další. Sympatická, ale trochu bezmocná nuda.
Chyběla živelnost protestu. Jakkoli se pískalo, tleskalo a řehtalo, působilo to spíš automaticky, než že by účastníci odměňovali řečníky za dobře formulované myšlenky nebo staccato přednesu. Nedostávalo se spontánních, po domácku vyrobených transparentů, vlály reprezentativní vlajky jednotlivých svazů. Sdělovaly spíš: jsme tady, ještě existujeme, než proč jsme tady, proti komu a za co.
Nebýt dvou ekologických aktivistek z Hnutí Duha a Václava Krásy z Národní rady osob se zdravotním postižením, zůstala akce ryze odborářská. To je velmi úzké a omezené. Chyběl pokus naznačit širší rozkročení (budoucího) hnutí protestu: několika zajímavými osobnostmi, vhodnou protestní písní nebo aspoň zdravicí. Nejdynamičtější byl v tomto ohledu bubnový jingl mezi projevy, což hovoří za mnohé.
Demonstrace neměla gradaci. Požadavky, k nimž se dostanu dále, byly zveřejněny již ve čtvrtek, nové nepřibyly, hlavně ale nebylo řečeno, co s nimi. Bude je Josef Středula přednášet vládě, okamžitě požádá o jednání tripartity? Budou se pod ně sbírat podpisy; jak je lze podpořit? Co když je vláda odmítne, poděkuje se a konec? Každá demonstrace musí formulovat požadavky a zároveň musí říct, co se stane, když se s nimi vytře. A protože se má vytření předpokládat, má se na závěr ohlásit, kdy se tu sejdeme znova a jak se stane, že nás bude víc.
Když to shrnu, průběh byl tak formální a mdlý, že pokud bylo tentokrát přítomno několik tisíc účastníků, přijede jich příště polovina. Pokud nějaké příště bude. Tím se dostávám k předneseným požadavkům.
Požadavky nebo suplika?
Jsou to ve zkratce: cenová regulace u základních potřeb (jídlo, bydlení, energie), navýšení platů, mezd a dávek, konec snižování objemu příjmů státního rozpočtu, národní protikrizový plán a zestátnění energetiky.
Tyto požadavky vynikají velmi rozdílnou mírou časovosti i radikalismu: zatímco žádat zvýšení platů, mezd a dávek nebo nedělat díry do rozpočtu seškrtáváním příjmů je u odborů očekávatelné, široce pojatá cenová regulace a zejména zestátnění odvětví energetiky představuje od běžných požadavků znatelný odklon. Požadavky byly tedy systémové i antisystémové, pokud připustíme, že regulace cen je v tržním kapitalismu antisystémový prvek. Jejich přednes se ale nesl hluboce pod jejich úrovní, v poloze blízké pokorné suplice. Občasné zvýšení hlasu na tom mnoho změnit nemohlo, vždy bylo vyváženo ujištěním, že vládu tady nikdo svrhnout nechce, neboť byla demokraticky zvolena. Jako by vytvoření krize vedoucí k pádu vlády nebylo demokratické úplně stejně.
Ještě podstatnější ale je, že okolo příčin vícezdrojové aktuální krize, okolo inflace, skokového růstu cen téměř všeho (který se vůbec nepromítnul do mezd a platů), okolo dramatického propadu životní úrovně lidí až do platební neschopnosti se na demonstraci našlapovalo tuze opatrně. A to vůbec nemluvím o absenci zmínky o krizích, které ty současné již léta předcházejí: krize důvěry ve stát, v evropské instituce, v média hlavního proudu včetně veřejnoprávních, prostě v globální řád a vůbec v možnost jakékoli jeho změny. Tyto „krize důvěry“, eufemisticky řečeno, přerostly dávno u dobré čtvrtiny populací evropských zemí ve zcela antisystémové postoje. Podotýkám pro jistotu, co jsem napsal veřejně již před první zářijovou demonstrací: s osmi z deseti jejích požadavků se nemám problém ztotožnit.
Odborová demonstrace ale postaru stáčí vinu pouze ke „špatnému vládnutí“. Vláda se odborům proviňuje tím, že nekoná, že nepomáhá. Když pominu fakt, že „svým“ zájmových skupinám vláda zrušením EET, silniční daně atp. naopak pomáhá vcelku směle, opominut je celý kontext. A tím je válka, chystaná a již probíhající energetická transformace a zhroucení globálního trhu s energiemi, které souvisí s obojím.
Téma války, v požadavcích jakkoli nepřítomné, musel na demonstraci zmínit až někdejší poslanec ODS Václav Krása. To je opravdu ostuda. Povzdechl si werichovsky, že „válka je vůl“, a Středula po něm zopakoval, že válku nechceme. Správně, otázka míru, ne kapitulantského, jednostranného míru s Ruskem, ale přeci jen míru, spravedlivého míru, je přece pro dnešek naprosto stěžejní. Je třeba k jednání o něm tlačit naši vládu, skrze ni Evropu a skrze ni pak i Spojené státy, které k němu drží nemalou část klíčů. Tento požadavek míru zcela zásadně absentoval mezi oficiálními požadavky demonstrace ze strachu z nařčení z proruského kolaborantství. Kam jsme se to nechali zatlačit, že je mír považován za kolaborantství?
Třetí a nejdůležitější příčina chabé sobotní účasti je celkový vztah současného vedení odborů k vládě, globalizaci a kapitalismu. Z něj totiž plynou nesourodé požadavky a z nich pak také připosražená forma. Postrádá totiž v zásadě konflikt. Ano, konflikt třídní, který se přitom vyjevuje vždy nejzřetelněji ve válce. Sociální sítě ho byly po demonstraci ostatně plné: akorát byl namířen proti odborům, které ho samy artikulovat odmítly. Není tu podle odborů zásadní, nesmiřitelný rozpor, jsou jen rozpory dílčí, pramenící z toho, že snad vláda koná pomalu a neochotně, i když si přeje obecné blaho tak jako demonstranti. Hodná, dobrotivá vládo, prosíme tě, konej – končila řada projevů z podia – my nejsme tvoji nepřátelé, na rozdíl od ošklivých extremistů ze září, my tě chceme zachovat a vylepšit. Tato poloha, pro odbory ponižující v každé době, je v současné situaci naprosto nepřijatelná a nefunkční. Nemobilizuje vůbec nikoho, ani odboráře samé, natož kohokoli vně.
Karel Schwarzenberg řekl v jednom rozhovoru, že Josef Středula není jen zdvořilý a vždy elegantně oblečený, on má buržoazní vystupování. Souhlasím, ale rád nerad jdu ještě dál: domnívám se, že Josef Středula nemá jen buržoazní vystupování, on v zásadě hájí buržoazní pořádek, když už nám tu Karel Schwarzenberg povolil tuhle terminologii. Sice mu říká sociální smír, hájí ale jeho neměnné, paternalistické vztahy: tady jsou zaměstnavatelé, tady zaměstnanci. Neslyším ho nikdy mluvit o vykořisťování, vztahy mezi pracovní silou a kapitálem se mu bezrozporně řídí dávno vyvrácenou teorií prokapávání bohatství. Proto, když se bude dařit firmám, podělí se i se zaměstnanci, a tedy je potřeba pomáhat i firmám. Odhlédněme teď od toho, že Hospodářská komora nebo Svaz průmyslu a dopravy, abych jmenoval nejznámější hlasy zájmů velkého byznysu, nikdy nepožadují také zvýšení minimální mzdy, také progresivní zdanění právnických osob, také robustnější valorizaci důchodů třeba. Hledí si zájmů zaměstnavatelů a tečka. Středulovy odbory chtějí být konsenzuálnější silou než zaměstnavatelské organizace. Za některých okolností je to funkční reformní postup pro období dlouhého míru, rostoucí prosperity a vládnutí, které si hodnotu sociálního smíru uvědomuje a upřímně pro něj pracuje. Byla by to možná funkční strategie pro situaci třicetiprocentní podpory sociálnědemokratické vlády u moci. Tato situace ovšem už dávno neexistuje, a proto je třeba taktiku změnit.
Stejně tak nejde obejít otázku války a míru, která se svým globálním charakterem v propojeném světě promítá do situace ekonomické a sociální krize, nejde se spokojit se suplikami české vládě, protože i politická krize, která z války a drahoty vzejde, bude mít nadnárodní povahu. V tom odpovídaly zářijové demonstrace svými požadavky podstatně víc době než odbory s celou svou zkušeností, tradicí i analytickým aparátem.
Odbory a systém
Pokud odbory nepřekročí stín své systémovosti, navíc artikulované spíš prosbami, mluvčím odporu se v současné situaci zásadně nestanou. Že je jako partnera vládní kruhy, Twitter a ani liberální apologeti režimu beztak nevnímají, ukázaly útoky na zcela nepodstatnou otázku příspěvku na svačinu pro účastníky nebo sběr podpisů pod Středulovu kandidaturu. V obojím se ostatně Středula spíš chabě hájil, než aby údery vracel. Po demonstraci už z vládního tábora s ohledem na nízkou účast zazníval prakticky jen výsměch. Moc se musí opozice bát a k vyjednávání být přinucena hrozbou svržení. Nic takového jí ale od odborů nehrozilo ani před sobotou, natož po ní.
Závěrem tedy tři věci, které by mělo vedení odborů zkusit udělat, pokud nechce svou aspiraci na vedení protestů v současných krizích vzdát. Zaprvé, musí pochopit, že tato vláda o žádný dialog s odbory nestojí a žádné jejich požadavky plnit nebude: reakce na demonstraci velmi spolehlivě ukázaly, že konflikt je třídní a také tak má být veden. Zadruhé, že otázce války a požadavku míru se v současnosti nelze vyhnout, naopak, spravedlivý mír se musí stát ústřední otázkou každého dalšího protestu, protože je předpokladem řešení otázek ostatních. To je ostatně bod, ve kterém mohou protesty vládu zasahovat nejcitelněji. Zatřetí, musí se propojit s úspěšnějšími demonstracemi ze září, propojit se s nimi i co do požadavků i co do organizace dalších protestů, vyjednat průnik společného. Nepochybně to bude bolavé a bude z toho hodně mrzení na obou stranách. No a co? Luxus pořádat si rozdělené protesty nemá ani jedna strana, vede to jen k tomu, že vláda spolehlivě panuje: zářijové demonstranty označuje za fašisty a odboráře za komunisty, všechny společně pak za ruskou kliku.
A dodatkový bod: prezidentská kandidatura se musí úspěchu odporu zcela podřídit. Pokud bude pokračovat, musí se stát výrazem, ztělesněním protestního hnutí a být taková, jako je to hnutí, nebo se od něj zcela odstřihnout. V žádném případě mu nesmí přistřihávat křídla.