Jiří Malínský míní, že současný vnitrostranický vývoj v nejstarší české politické straně s viditelnými rysy nové normalizace naznačuje její cestu do propasti politického nebytí.
Všednodenní hladinu české současnosti roku 2023 rozčeřila zpráva o „obohacení“ sjezdové diskuse ČSSD na nastávajícím, bůhvíkolikátém sjezdu strany (nákladově dražšími sjezdy Šmardovo vedení nahrazuje podstatně méně nákladná jednání zrušeného ústředního výkonného výboru, někdejších zastupitelstev) o námět na vyloučení kandidátky na předsedu (předsedkyni) strany Jany Turoňové.
Oč se vlastně jedná? Počínaje parlamentními volbami roku 2017 nastoupila česká sociální demokracie, nejstarší politická strana naší země, kurs sebevražedného sestupu. Po roce 2017 se do čela strany dostalo nejprve duo Zimola–Onderka a s určitým časovým posunem se novým předsedou stal Jan Hamáček. Společným jmenovatelem jejich aktivit se stal rigorózně vedený boj o získání co největšího počtu ministerských křesel v Babišově vládě bez ohledu na zkušenosti Sobotkovy vlády. Soustředění na vnitrostranické posílení personální, generační i organizační, bylo pominuto; pracovní zátěž z působení v exekutivě to také prakticky vyloučila a postupně takřka zcela ustal kontakt vedení strany s ústředním odborným zázemím; cesta k možnému vzestupu byla opuštěna. Za zmínku stojí i nešťastná nominace tehdejšího místopředsedy strany Michala Šmardy na křeslo ministra kultury, ačkoliv její nevhodnost doslova plakala s každým mediálním záběrem jeho tváře i většinou nepřesvědčivých odpovědí, kterými byly provázeny. Reliktem zůstává absence vyúčtování volební kampaně roku 2021, pokud jsou ovšem přesné disponibilní údaje kolující éterem.
Druhá polovina působení ČSSD v Babišově vládě byla vyplněna zákonitými žněmi v podobě sériově drtivě prohrávaných voleb všech typů. Podobna jarnímu tajícímu sněhu se ČSSD vytrácela ze všech vyšších zastupitelských sborů. Obdobným rysem všech garnitur byla opakující se jména známá z mocenských střetů posledních dvaceti let spolehlivě vypuzující ze strany řadu jejích předních osobností. Častěji odchody než vylučováním. Ztráta zastoupení v Praze i Poslanecké sněmovně a ztráta samostatného klubu v Senátu byla průvodním jevem této stranické sebedegenerace. A spolu s tím i stoupající eliminace chátrajících odborných zázemí ústředních i krajských a míjení jejich doporučení a varování.
Šmardovo vedení v těchto krizových trendech pokračovalo. Šmardova předsednická kandidatura, v čase covidu nesená chlácholivým blouzněním o nápravě vnitrostranického stavu, jež byla silná slovy, ale nulová návrhem hmatatelných kroků, brzy klopýtla o neutěšenou skutečnost. Přišly další prohrané volby a nutnost řešit stranické dluhy poznamenané dlouholetým „tureckým hospodařením“ se stranickou ekonomikou téměř zcela závislou na příspěvcích z veřejných rozpočtů. Spolu s tím se zrodila i vnitrostranická opozice, Demokratické fórum, usilující o nastolení skutečné vnitrostranické diskuse a zlepšení stranického hospodaření.
Ve straně, v níž je systematicky živené vnitřní informační mlžno, zachvacující stále početnější část řídnoucího členstva, se objevila dvě klíčová témata. Stranické finance, koncentrované do sporu o způsob prodeje nejlukrativnější části pražského Lidového domu, Lannova paláce, na nároží ulic Havlíčkova a Hybernská, k němuž členové Demofóra, jak si také tato epizodická opozice říkala, zpracovali na základě nezávislé právní analýzy alternativní návrh na jejich co nejméně nákladné ozdravení. A také obnova vnitrostranické demokracie, z níž zbývají pouhé řidnoucí stíny a s tím spojená reorganizace ČSSD soustředěná do problému uchování okresních organizací, jak praví informační šum. Demofórum bylo vyřízeno po delším mlčení Šmardova vedení právně sporným vyloučením jednoho z autorů této koncepce; zřejmě ještě nebezpečnějším se však stala od podzimu loňského roku vyhlášená aspirace dr. Jany Turoňové, další přední členky Demofóra, na předsednickou funkci v ČSSD.
První známky úspěchu, které se objevily během jejích soustavných nominačních návštěv na okresních a krajských konferencích, vyburcovaly šmardovský Lidový dům k eliminační akci. Politické grémium si ji v těchto dnech pozvalo na meritorní projednání jejího vyloučení ze strany. Ve zdůvodnění tohoto kroku se citovala komerční analýza společnosti Deloitte v České republice, jež hodnotu této nemovitosti stanovila na 149 mil. Kč s tím, že prodejní cena (s utajováním data zápisu do katastru) byla 201 mil. Kč. V podání se dále konstatovalo: „Shora uvedené bylo (nebo muselo být) JUDr. Janě Turoňové, jako člence ČSSD, která veřejně vystupuje jako kandidátka na předsedkyni ČSSD, známo, protože věc prodeje LP byla projednávána v orgánech ČSSD a JUDr. Jana Turoňová má, buď přímo nebo prostřednictvím volených zástupců v orgánech ČSSD, k uvedeným informacím přístup, a byla s těmito skutečnostmi seznámena.“ Veřejně dostupná odborná expertíza, zpracovaná Demofórem, která dospěla ke značně odlišným údajům, není ani zmíněna. Závěr „Jde tedy nejméně o jednání ve zlé vůli ze strany JUDr. Jany Turoňové.“nutně působí více než nepřesvědčivě. A to i z pohledu vnitrostranické demokracie, jak se ustálila během 145leté existence této politické strany, která ve své historické podobně byla i občanským hnutím.
Mimo citační praxi ze stránek již zaniklé webové stránky Demofóra je dr. Turoňové vytýkána propagace sociální demokracie při různých příležitostech, která ovšem vzhledem ke skutečnostem, podaným v úvodní části tohoto komentáře, nemůže být prosta kritických prvků. Jak jinak chce česká sociální demokracie přesvědčovat své ztracené voliče než vytříbenou komunikací? Preference na úrovni 3,5–5 % vyvolávají nutně dojem, že více ČSSD poškozuje Šmardovo vedení jak svými prezentacemi, tak „přesvědčivostí“ svého vystupování. Pověsti o dalších připravovaných prodejích stranického majetku – je to šum či fakt? – dobrému jménu strany, pokud ještě mezi veřejností vůbec vzbuzuje zájem, rozhodně neprospívají.
Značně tu zaniká skutečný ideový střet. Střet mezi zvláštní „progresivistickou“ odrůdou neoliberalismu, která historické zaměření socialistické levice nahrazuje ulpíváním na sice ne nevýznamných, ale také nikoliv opravdu podstatných tématech, jak je prezentuje Šmardovo vedení. Dr. Turoňová se ve svých publicistických vystoupeních ústních i písemných soustřeďuje právě na tyto otázky, prezentujíc kdysi sociální demokracií (její Sociální doktrínou) hájenou rodinu ve vícegeneračním soužití, středovrstvové zakotvení této strany, které ji charakterizovalo i v jejím historickém předúnorovém období a v neposlední řadě i v oživování Masarykova a Benešova odkazu, kořenícího v národním obrození. Jejich odkazu harmonie vlastenectví, evropanství i internacionalismu globálního světa. Korektního hájení českého národního a státního zájmu. V postojích Šmardova vedení tyto tendence příliš patrné nejsou. To, co takřka jistě neexistuje, je soustavná vnitrostranická diskuse o směřování strany.
Vytýkat dr. Turoňové veřejné hájení české sociální demokracie a volit přitom „správné a nesprávné chování a hranice“ působí přímo úsměvně, je-li míněn vážně návrat této politické strany na politické výsluní. Text zdůvodnění předpokládatelného vyloučení dr. Turoňové působí dojmem normalizační zatuchlosti. Mezi koho chodívával Miloš Zeman, když v letech 1992–1996 pracoval na posílení ČSSD? S kým se scházeli Hamáčkovi ministři v parlamentu při projednávání svých legislativních předloh? A s kým by komunikoval Michal Šmarda, pokud by se stal ministrem Babišovy vlády? Šmardovská stylistická klopýtání v tomto světle nabývají na trapnosti.
Zřejmě jen náhodou zůstává stranou volební výsledek strany v komunálních volbách; „maličkost“, kterou je ztráta zhruba 60 % mandátů, patrně nestojí ani za řeč, ani za politologickou analýzu. O to více je třeba tenčící se členy strany „mobilizovat“ do dalších a dalších demonstrací. Bude to asi proto, že jsou „toxičtí“ čili podle vedení ne dost zralí pro informace o skutečném stavu ČSSD? Otazníků tohoto druhu je v atomizované straně více. Zatím živoří na jádrové voličské podpoře, které dosáhla již při své obnově v roce 1990. Zatím.
Současná ČSSD je tedy daleko od toho, aby se mohla stát centrem možné integrace levice a být její nadějí na návrat na politické výsluní. To všechno vyžaduje klopotnou, trpělivou soustavnou práci a trpělivost v řádu ne měsíců, ale let. Šmardovo vedení vyhlašující virtuální cestu k úspěchům však volí činy, které vylučují právě tuto možnost. Je-li někdo zosobněním afér, rozhodně to není dr. Turoňová, která bude dále žít svůj život i bez této politické strany postupně zbavované všeho, co by ji mohlo činit akceschopnou, pohotovou a přesvědčivou. Vede-li ji někdo do propasti, znevažuje-li její jméno, je to právě toto ideově bezkrevné vedení, které se snaží ideovou diskusi nahradit jednostranným normalizačním „kádrováním“, jež nejstarší české politické straně nabízí jedinou cestu. Nadcházející červnový sjezd by si měl být vědom, že cestu do propasti marginalizovaného politického nebytí.