Veronika Sušová-Salminen píše o tom, jak se nejen v Polsku, ale i v Česku a na Slovensku pod hesly o “obraně demokracie” přibližujeme autoritářství.
V sousedním Polsku právě přijali velmi kontroverzní zákon, který umožňuje vyšetřovat „ruský vliv“ na polskou politiku v posledních 15 letech. Polská opozice bila na poplach, že zákon může mít negativní dopady na kvalitu demokracie v Polsku. Marně.
Myšlenkou zákona, který byl přijat v pátek a který byl polským prezidentem bleskově hned v pondělí podepsán, je vyšetřovat činnost zvolených politiků či veřejných činitelů, tj. jejich dřívější rozhodnutí, která mohla být mezi roky 2007 až 2022 přijata „pod ruským vlivem“ (a tedy dle dnešních zákonodárců v rozporu s polskými zájmy). Zákon se tak týká vlád opoziční Občanské platformy i vládní strany Právo a spravedlnost a byl přijat pár měsíců před parlamentními volbami v zemi.
Ze zákona má vzniknout celkem devítičlenná Státní komise, která se má věnovat vyšetřování, zatímco polské úřady ji mají v této práci poskytnout veškerou součinnost. Konkrétně zákon stanovuje úkoly a pravomoci komise, postup vyšetřování, nápravná opatření vůči politikům „pod ruským vlivem“ a také má informovat veřejnost o ruském vlivu v Polsku v letech 2007-2022.
Podle polského prezidenta Andrzeje Dudy mají lidé „právo vědět“ a „vytvořit si vlastní názor“ na to, „jak ti, kteří bylo zvoleni ve volbách, chápali zájmy Polské republiky a zda skutečně jednali v těchto zájmech.“ Pokud si ale mají lidé vytvořit vlastní názor, není jasné, proč má podobná komise vzniknout? K něčemu podobnému by stačila například kvalitní novinářská investigativní práce a případně kvalitní a průběžná práce (ne retroaktivní) zpravodajských služeb.
Podle opozičních politiků je zákon ve skutečnosti kladivem na politickou opozici. Totiž v případě, že komise zjistí u veřejného činitele „ruský vliv“, bude mít zakázáno veřejně působit na dobu deseti let. Bránit se bude moct soudně, nicméně politické a reputační škody soud jen těžko vyřeší. Dokonce i americká ambasáda v Polsku přiznala slovy velvyslance Marka Brzezinského v souvislosti s tímto zákonem, že „by se mohlo zdát, že umožňuje vyloučit možnost voličů volit kandidáty podle vlastního výběru mimo jasně vymezený proces u nezávislých soudů.“ Další kritici dodávají, že zákon je velmi vágně definován (což umožňuje různý výklad) a že by mohl být protiústavní.
Vládní strana Právo a spravedlnost nesahá k podobným represivním krokům, které ovlivňují demokratické pole, poprvé. Ve skutečnosti patří podobné lustrační mechanismy k jejím oblíbeným politickým nástrojům udržení moci. V minulosti se jednalo o vyhraněný antikomunismus, nyní se k němu přidává vágně definovaný „ruský vliv“.
Jak bude komise konkrétně pracovat a vykládat pojmy „zájem“ či konkrétně dokazovat „ruský vliv“ na rozhodnutí politiků za uplynulých 15 let, není jasné. Není ani jasné, zda a jak bude posuzovat historický kontext a jeho proměny. Konečně otázkou je, proč vyšetřovat jenom „ruský vliv“, když rozhodnutí proti zájmům Polska mohla být učiněna pod celou škálou „vlivů“? Logicky tak vzniká podezření, že východiskem pro vyšetřování budou spíše současné politické potřeby v rámci politického boje a boje o moc.
Dění v Polsku nicméně zapadá do obecnějšího trendu, v rámci kterého dochází k nebezpečnému zneužívání Ruska a války na Ukrajině k posilování autoritářství doma – samozřejmě pod pretextem „národní bezpečnosti“, „národního zájmu“ a „obrany demokracie“. Je ale možné demokracii bránit represivními prostředky, systematickým omezováním demokratické soutěže, diverzity různých názorů a svobody slova? Jak odlišit „vliv cizí velmoci“ od pouhého osobního přesvědčení či prostě od politické blbosti? Kdo to má odlišit a jak? A kam až jsme ochotni zajít? Patří rostoucí primitivismus argumentace (který ve skutečnosti povýšil argumentační fauly nejhrubšího zrna na „diskusi“), jazyk násilí a vylučování k demokracii? Ne nadarmo mluví kritici zákona v Polsku o tom, že vládní strana rozpoutala polskou občanskou válku.
V Česku už si řada lidí dává pozor na jazyk, protože si uvědomují, že jim už zase hrozí vyhazov z práce. Několik lidí pro svoje názory o práci už přišlo. Autocenzura je na vrcholu svých sil a pokusy o cenzuru už jsme také zažili. Mírové iniciativy čelí obviňování ze „zrady“ a z práce pro „nepřítele“ či z „dezinformování“. Zastrašování (protože o co jiného tady jde?) jede na plné obrátky. Politický jazyk je ve všech případech nejen agresivní, ale v zásadě vágní a vyprázdněný – důkazy pro obvinění tak silného kalibru nejsou potřeba a odpovědnost za vlastní slova v bulvarizovaném mediálním světě už dávno nikoho nezajímá.
Bohužel tito „demokraté“ v Polsku nebo v Česku se demokratické politice ani po třiceti letech nenaučili a demokratický étos jim je cizí. Předvádějí, že politická soutěž je vlastně unavuje a že politickou (levicovou) opozici by bylo nejlepší zrušit ve prospěch „národní bezpečnosti“ a „bránění demokracie“. Poslední roky, a především měsíce, stále okatěji předvádějí, že jim nejde o demokracii (natož o tu liberální), ale jejich politika směřuje k nadvládě jednoho názoru, jedné ideologie a potažmo jedné kliky lidí a na nich napojených firem a soukromých zájmů. Bránit demokracii je ale úplně něco jiného než demokracii mít.
V Polsku právě otevřeli Pandořinu skříňku. Dnes Polsko, zítra Česko a Slovensko. A včera Rusko. Paradoxem dneška je totiž „bránit demokracii“ proti Putinovi zcela putinskými prostředky.