Jana Turoňová míní, že současnost charakterizuje politické a pojmové zmatení, které je překážkou k řešení dnešních problémů.
Dnešní doba není zase tak odlišná od toho, co v minulosti již mnohokrát prožívali naši předkové. Je to zákon cykličnosti, který způsobuje, že se čas od času společnost zatřese a všechny doposud známé danosti přestávají platit. V takové přelomové době žijeme. Změny, či lépe řečeno „zmatení“, se projevují také v jazyce a pojmech, které používáme.
Máme zde pojmy jako pravice a levice, liberalismus a konzervatismus, pronárodní, proevropské, internacionální, také globalismus, populismus, extremismus, multikulturalismus, přičemž si myslíme, že všechny tyto termíny a ideologie známe a víme, co si pod nimi představit. A přesto, jako bychom se v nich ztráceli. Jakoby to, co býti má, co očekáváme, je ve skutečnosti jiné, jaksi pozměněné. Je to zvláštní stav, který nás znejišťuje a boří naše jistoty a my se utápíme v něčem, co již dávno neplatí. Vnitřně to cítíme, ale svět kolem nás, zejména ten mediální, se nás snaží přesvědčit, že se mýlíme. Z nepozornosti, z nevědomosti, z nepochopení, z nedostatku času, se necháváme uchlácholit a umlčet.
Proto se pokusme odvrátit naši pozornost od světa, který je nám předkládán a od reality, kterou máme vidět, ke skutečnosti.
Tak například, ODS má být konzervativní pravicová strana podporující podnikatele. Tolik voličů si tomu přeje uvěřit! Ale není tomu tak. Petr Fiala je i přes svoji slušnou rétoriku jen prodlouženou rukou amerických globálních zájmů, které tlačí Evropu i Českou republiku hospodářsky ke dnu. Je to řízený proces zabalený do vznosných frází, správných gest a barev, které uklidňují a podvědomě v lidech již po tisíciletí vzbuzují důvěru. Avšak vedle toho jsou cíleně využívány metody strachu, které aktuálně pracují s ruskou agresí na Ukrajině a brzy možná opět využijí další pandemii, či hrozbu z nedostatku vody.
S konzervativní politikou cílenou na zájmy českých živnostníků a podnikatelů to nemá nic společného. Porušování předvolebních slibů, konsolidační balíček, přijetí balíčku Fit for 55 a Euro 7 během našeho předsednictví v EU, to vše jen potvrzují. Slova, sliby a činy se zcela rozcházejí. Současná ODS je ve skutečnosti ultraliberální politická síla, která vede Českou republiku na scestí. TOP 09 i KDU-ČSL jsou součástí tohoto podvodu, přičemž zejména pro voliče lidovců je to skutečně těžko uchopitelné, což také dokazují současné volební preference pohybující se okolo 3,5 %.
Stejný problém, tedy zmatení pojmů a očekávání, mají i ostatní „tradiční“ české politické strany. Já osobně dokáži dobře zhodnotit situaci v ČSSD, která se i navzdory slibům ohledně sociální spravedlnosti a ochraně pro všechny, stává jen dalším článkem stejné atlantické oligarchie, stejné proliberální skupiny, jako vládnoucí pětikoalice. Nechává se (dokonce veřejně) koupit provládními miliardáři, které zastupuje Jan Bárta. Témata, se kterými hodlá ČSSD ovládnout veřejný prostor v nadcházejících volbách, se týkají umělé inteligence a tzv. nepodmíněného příjmu. Tedy typických progresivně-liberálních témat, které prosazuje Světové ekonomické fórum v Davosu a další nezávislé mezinárodní či neziskové organizace. A jestli je předsedou strany Michal Šmarda, nebo Břetislav Štefan, nehraje v tomto ohledu žádnou roli.
Vše se změnilo. Ačkoliv pravice a levice stále formálně existují jako politologické jevy, skutečné chování pravicových a levicových subjektů na české politické scéně tuto dualitu ruší. Hlavní politický boj se za poslední roky přesunul do úplně odlišné pozice, díky které je pochopení současných dějů pro mnohé voliče nepřehledné.
Tradiční české politické strany zleva i zprava se setkali ve společném bodě, který můžeme nazvat liberální, nebo také progresivní, proatlantický, a bohužel také prounijní (díky soudobému trendu evropské politiky, která se však může v budoucnu proměňovat). Liberalismus se stal fenoménem současnosti. Liberalismus je tím jevem, který musíme zkoumat, pakliže chceme pochopit soudobé společenské i politické děje. Liberalismus je sjednocující ideologie, napojena na všechny zásadní instituce Západního světa, vládní, nevládní, akademické, vědecké a zejména mediální.
Současná Evropská unie, plně ovládaná evropskou Komisí a těmi „správnými“ frakcemi v Evropském parlamentu, je výkladní skříní moderního liberalismu a progresivismu. Společenské, kulturní i ekonomické vzorce našich životů se řídí právě touto agendou. Všechny politické strany, které nyní nekriticky prokazují loajalitu Evropské unii, ji ve skutečnosti prokazují liberální ideologii. Kdyby jim opravdu záleželo na evropské integraci a zájmech Evropanů, nikdy by nemohli pracovat na současném rozkladu našeho „starého kontinentu“, nikdy by nemohli popírat naše společné kulturní a náboženské vzorce, historické zkušenosti, nebo tradiční instituty typu monogamního heterosexuálního manželství zajišťujícího přirozenou reprodukci. Ono totiž být tolerantní například k LGBT komunitě není totéž, jako tuto komunitu ideově prosazovat do pozice normy či dokonce nadřazenosti.
Všechny doposud existující pojmy, ideologie a směry, se nově posuzují pouze a jedině ve vztahu k liberalismu. Národní zájem je dnes nacionalismus, nebo lépe nacismus, jelikož se příliš soustředí na vymezenou skupinu lidí. Vlastenectví je fašismus, jelikož připomíná člověku, že jeho domov je spojený s určitým státním územím. Národní tradice jsou výrazem nepřátelství k Evropské unii, jelikož záměrně ničí snahu o prosazení evropanství, tedy snahu o vytvoření evropské liberální společnosti. Populismus šíří ten, kdo prosazuje jinou než proliberální agendu. Proruský je každý, kdo upozorňuje na problémy současného západního, tedy liberálního, světa. Jakákoliv informace podporující kritiku liberální politiky, je dezinformace. A konečně extremismus je cokoliv, co se staví proti liberalismu a kritizuje ho.
V takto liberálním, tedy svobodném, světě žijeme! Naši předkové, pro které kdysi znamenal tento pojem osvobození člověka z pout nevolnictví a myšlenkové temnoty, by žasli nad tím, jak s tímto „darem svobody“ dnes zacházíme.
Tváří v tvář této politické a filozofické pasti, kterou nám připravili stavitelé novodobého liberalismu, nám nezbývá nic jiného než se soustředit na svět takový, jaký bychom si jej přáli mít. Prozatím není třeba hledat jeho pojmenování. Pro politiku, která nás může provázet, dnes prostě nemáme správný název. Pojmy jsou zmatené a nepřesné.
V této situaci mě napadá prozatím jedno slovo, které může být docela výstižné, a to „konzervativní“. Ne proto, že by snad mělo směřovat k minulosti, nebo proto, že by mělo zabraňovat pokroku a vývoji. Ale proto, že v sobě obsahuje trvalé, přirozené a neměnné zákonitosti života, které se osvědčily a dokázaly lidstvo bezpečně přenést do dnešních dnů. Hodnoty přirozeného řádu bytí jsou nadčasovým kompasem lidské existence. Politika, která takové složky neobsahuje a která na ně neodkazuje, není dlouhodobě udržitelná.
Politika současného liberalismu je v přímém rozporu s konzervativními hodnotami. Tedy již nyní je ztracená. Je to pouze další z „ismů“, který není s přirozeným řádem světa ani v souladu ani v harmonii, jelikož ustrnul v pasti vlastního dogmatu. Směřuje k virtuální realitě života a „zrušení“ politiky. Právě proto se hovoří o liberálním středu. To v něm se neutralizuje skutečná politická soutěž, a to jeho stoupenci vykazují podivně nepřirozenou poddajnost vůči celému systému.
Dnešní liberalismus je zdegenerovanou formou volnomyšlenkářství a svobodomyslnosti, která Evropu kdysi tak významně očistila a nasměrovala do budoucnosti. Avšak stejně jako všechny ostatní ideologie (komunismus, socialismus, fašismus, nacismus), se kterými soupeřila o své místo, musí i ona zákonitě zahynout.
Politika České republiky se bude muset navrátit do vyvážené polohy, ze které byla úmyslně vychýlena lidmi, kteří vůbec netuší, co činí a jaké následky jejich chování může mít. Je třeba rozpomenout se na vlastní suverenitu, svrchovanost a sebevědomí. A k tomu vede jediná cesta. Hovořit o lásce k vlasti, národních hodnotách a státních zájmech. Podpořit soběstačnou zemědělskou a průmyslovou výrobu, energetickou dostupnost, zdravé mezinárodní obchodní vztahy se západem i s východem. Udržet kvalitní vzdělávání i zdravotní péči, kterou nebudeme svěřovat mezinárodním organizacím typu WHO. Zachovat svrchovanost nad vlastním územím, zejména nad vlastními vojenskými prostory a nevzdávat se vlastní jurisdikce. Nevychovávat občany k tomu, aby se domnívali, že je běžné někomu cizímu odevzdávat nabyté pravomoci a suverenitu a že je snad běžné vzdávat se odpovědnosti za vlastní život. Je to totiž právě naopak. Tak, jako většina z toho, co je nám v dnešním přeliberalizovaném světě předkládáno.